Představte si, že se jednoho dne probudíte a kličkami osudu zjistíte, že svět není takový, jaký ho znáte. Že se v něm pohybují lidé s umělými končetinami a implantáty napojenými na síť, díky níž mají přístup doslova ke všemu. Splněný sen, nebo noční můra?

Náš hlavní hrdina se chtěl jen opít v baru se svými přáteli a zapolemizovat si nad vědockofantas­tickými vychytávkami své doby. To ovšem netušil, že mu do života vpadne záhadná a krásná Veronika, poskytne mu nejlepší noc jeho života a potom mu převrátí život naruby tvrzením „Měla jsem tě zabít“. Veronika je totiž dobře trénovaný bionicky vylepšený asasín, jako vystřižený z těch sci-fi, na kterých hlavní hrdina ulítává. Kdo ho chce mrtvého a proč? A co se alespoň pokusit s tím něco udělat a nedat svou kůži tak lacino?

Společné chromozomy jsou téměř doslovně zaznamenaný sen běžného fanouška sci-fi – zběsilá bitka s tajemnou kráskou po boku proti zlotřilé mocné organizaci, cvrnknutá tím nejlepším, co kyberpunk nabízí od super hi-tech implantátů po nabušenou verzi Internetu. A protagonista románu Jiřího Wittka si to přesně tak i užívá, dokud mu někdo nepřipomene, že podle plánu měl umřít na prvních stránkách vlastního dobrodružství. Wittkovo vyprávění má spád, drží se jasné linie a drobně ho rozšiřují jen kratičké epizodky z života běžných lidí na začátku většiny kapitol.

Kyberpunk nad vše ostatní

Alfou, omegou a vůbec všemi písmeny řecké abecedy příběhu jsou bionická vylepšení, intrasféra a další sci-fi hračky současného Londýna, o nichž běžný občan nemá nejmenší tušení. Skoro to působí, že celý děj včetně postav se na tyto propriety nabalil jen proto, že jinak by z knihy zbyla fiktivní sci-fi encyklopedie. Ne snad, že by jim Wittek věnoval tolik prostoru, ale rozhodně jim věnoval nejvíce péče. Jeho vylepšení v rámci vlastního světa fungují logicky a pokud čtenář přistoupí na nepsanou úmluvu, že jsou tyto technologie natolik mocné, že ze svých uživatelů dělají prakticky neporazitelné superhrdiny schopné regenerace, pak jej Společné chromozomy a jejich objevování budou bavit.

Zápletka a postavy, aby se neřeklo

Stejnou péči by si však zasloužil i sám příběh a postavy. Ani jedno není vyloženě špatné, ale na druhou stranu vás ani neohromí.

Hlavní hrdina je na slovo vzatý cynik, jakých je sice současná česká žánrová literatura plná, ale nějak dokážou všichni pořád zabavit. Jeho společnice ho chrání před každou ránou a nikdo vlastně nechápe proč. Záda jim kryje postarší bývalý asasín strejdovského typu a opět nikdo vlastně neví proč. Vztahy mezi postavami i jejich motivy jsou zde nedořešené a nesnesou moc otázek pátrajících po smyslu toho všeho.

Jiří Wittek v pěti bodech

1. Narodil se roku 1987.
2. Společné Chromozomy jsou jeho prvotinou.
3. Román vznikl nabalením příběhu na scénu, v níž hlavní hrdina poznává Veroniku.
4. Těmř čtyři pětiny knihy napsal Jiří Wittek o pracovních pauzách a ve svém volnu na starou nokii.
5. Do práce na počítači se musí nutit.

Z jakého důvodu jde hlavnímu hrdinovi o kejhák? Ani v této rovině nečekejte kdovíjaké nápadité zvraty. Děj zdrhá od A k B jen takovým způsobem, abyste se dozvěděli, zda to náš nerdovský frajer přežije, kolik krve se mu v těle schovává a kolik ran díky implantátům vydrží, než s ironickou poznámkou padne k zemi.

Společné chromozomy jsou čtivá žánrovka, u které byste neměli moc přemýšlet a ptát se, proč se děje, co se děje – občas se vám odpovědi dostane, ale zda vás uspokojí, to je jiná otázka. Pokud k Wittkově prvotině ale budete přistupovat jako k zábavné jednohubce, vaše očekávání nejspíš naplní. Čte se lehce a svižně a díky pohledu zprostředkovanému technologií nepolíbeným hlavním hrdinou se neutopíte ani v bionických vymoženostech. Pokud jste fandy typického českého sarkasmu ve vyprávění z první osoby, občas se dokonce od srdce zasmějete. Petra Hetešu ale nečekejte, jakkoli se na jeho popularitě kniha snaží svézt.

• Jiří Wittek: Společné chromozomy
• Brokilon, 2017
• obálka: Lukáš Tuma
• 262 stran, 248 Kč (v e-shopu Fantasye již za 223 Kč)