Představte si, že jednoho krásného dne zemřete. Vystrojí vám hezký pohřeb, všichni jsou náležitě smutní (anebo se tak alespoň tváří) a po církevním obřadu vaše tělo zahrabou do země, aby vaše duše, zatímco mrtvá schránka poslouží jako potrava červům, nerušeně doplula až tam, kde neexistuje žádná bolest či utrpení.

Avšak namísto očekávaného klidu v ráji (přeci jen jste se celý život chovali zbožně) a nedostatku starostí k vám promlouvají starší nebožtíci dychtiví novinek. Kdo se oženil, kdo zdědil ty peníze po tetičce z Ameriky, komu už taky chystají pohřební roucho nebo za kým chodí vdova po učiteli. Zatímco se snažíte vyrovnat s faktem, že posmrtný život není takový, jak ho inzerují církevní instituce, bombardují vás sousedé bez ustání dalšími a dalšími dotazy. A vy přitom nedokážete myslet na nic jiného než na to, že jste tady nemuseli být. Stačilo jen zajít k doktorovi, odpustit si tu poslední pintu před cestou domů nebo jen být trochu ohleduplnější ke svému srdci. Aspoň byste teď nemuseli poslouchat ty závistivé blázny, kterým ani vlastní tělesný rozklad nezabrání v neustálých hádkách.

Máirtín Ó Cadhain v pěti bodech

1. Narodil se roku 1906 v Irsku.
2. Dlouhá léta pracoval jako učitel, o místo později přišel pro své politické názory.
3. Byl velmi aktivním členem Irské Republikánské Armády, za což byl mimo jiné i vězněn.
4. Nadšeně sbíral různé irské dialekty a folklorní příběhy.
5. Jeho nejslavnější dílo, Hřbitovní hlína, se překladu do angličtiny dočkalo teprve roku 2015.

Jenomže potom někde poblíž vás ubytují nového nájemníka a vy s hrůzou zjišťujete, že váš hlas se přidal k onomu věčnému štěbetání a vyslýchání čerstvých nebožtíků. Co je nového ve vesnici? Už se stalo to či ono? Vypadá to, jako kdyby sebemenší zpráva dovedla místní řádně rozparádit. Vzpomínají na staré křivdy, ale i vlastní značně zveličené úspěchy a předvídají budoucnost. Anglie padne. Hitler vrátí Irům nezávislost. Sousedovi chcípne kůň a snachu pohřbí ještě než se její nejmladší naučí chodit.

Hřbitovní hlína, napsaná ve čtyřicátých letech minulého století, je dokonalým dílem postmodernismu. Neexistuje zde děj, leda byste byli ochotni ho destilovat z všudypřítomné přímé řeči. Trochu to připomíná snahu poslouchat několik hodin štěbetání drben na trhu, kdy jedinou možností, jak být slyšet, je překřičet ostatní. Objevit krásu tohoto díla značně ztěžuje jeho experimentálnost. Prvních několik desítek stran jsou tak čtenáři odsouzeni k tomu pouze tiše poslouchat povyk nebožtíků, aniž by rozuměli souvislostem. To je nicméně v pořádku, neb hřbitovní řeči jsou v podstatě jen drby a pro jejich pochopení je třeba nejprve trochu poznat postavy, o nichž se zde mluví. Nezbytná orientace v tomto nepříběhu tak může některé odradit. Na ty odvážnější pak čeká odměna v podobě výtečného zážitku z velmi netradičního díla.

Hřbitovní hlína není kniha k popukání, jak inzeruje její přebal, nicméně po sžití se s autorovým stylem s ní lze i tak strávit nejednu příjemnou chvilku. A díky přiloženým komentářům osvětlujícím některé reálie uvedené v jednotlivých rozhovorech, stejně jako stručně popsaný osud autora, získáte téměř okamžitou chuť nalistovat opět začátek knihy a nechat svou mysl odplout k ostrovům absurdna.

• Máirtín Ó Cadhain: Hřbitovní hlína
• Argo, 2017
• Překlad: Markus Radvan
• Obálka: Jan Augusta
• 364 stran, 358 Kč