Míla Linc je autor, který se středověku ve fantasy opravdu nebojí. I když píše fantasy o záchraně světa se vším všudy, nedělá ze středověku jenom věšák na kulisy. A tak se vedle potvor, magie a výpravy dobrodruhů do podzemí v příběhu nachází šlechtická čest, zemští škůdci nebo hejtmani hájící řád země. Nejlepší je, že to dohromady dokáže bez problému fungovat.

Míla Linc patří k jednomu z mála autorů v Česku, kteří cíleně budují svět pro své příběhy a na nejnovějším přírůstku do světa Hvozdu s příznačným názvem Když se pohne les je to znát. Trochu to připomíná přístup Vladimíra Šlechty k jeho světu Krvavého pohraničí. Paralel by se dalo najít hned několik, tou asi nejvýznamnější z nich je to, že klíčovou roli v příběhu hraje samotné prostředí. Svět sám tvoří hlavní osu děje, a nikoli postavy, které se objevují a zase mizí (rozuměj, umírají), což autorům umožňuje pracovat v mnoha ohledech jinak, než je tomu u klasických x-logií.

Lincův svět Hvozdu je sice možná malý, ale velmi dobře propracovaný a hlavně velmi dobře funguje. Středověk tady není jenom líbivá kulisa pro šermovačky, ale opravdu se s ním pracuje. Ne nadarmo Linc sepsal dva dvě popularizační knížečky o tom, jak psát o středověku.

Kniha má poněkud netypického hlavního padoucha, protože jím je v podstatě samotný Černý hvozd. Pravda párkrát je zmíněný tajuplný Vidoucí, ale v příběhu se prakticky neobjeví, a tak se hlavní hrdinové musí utkat s lesem. Je to poměrně osvěžující, a to i přesto, že reálně se nakonec stejně budou muset hrdinové bránit zejména Pokřivencům, tedy v podstatě lidem, jejichž mysl ovládl hvozd a udělal z nich více ekologickou odrůdu zombie.

Bohužel skečovitě působí i většina postav. Mnoho z nich se točí víceméně pouze kolem jednoho hesla – hejtman Prokop drmolí neustále cosi o řádu, který je třeba zachovat a mladý panoš Jan z Bočkova zase o tom, jak chce být správným rytířem. A ostatní na tom nejsou o moc lépe, a někdy je těžké dokonce od sebe postavy rozeznat.

Příběh má poměrně originální zápletku o intrice, kterou se hvozd pokusil vpadnout na území pod kontrolou lidí. A světe div se, s nechtěným přispěním hrdinů se mu to i podaří. Čtenář tak koketuje díky tomu hned s několika žánry, chvíli to vypadá na klasickou sword and sorcery výpravu za artefaktem, pak detektivku, jindy to zase zavání intrikami. Ze začátku příběh slibuje možná více, ale ke konci se kniha neubrání a zajede do víceméně zaběhnuté schématu epické fantasy – hrstka statečných proti všem.

Celou dobu ale knihu provází velice specifické naladění, protože Linc spojuje hutnou a poměrně temnou atmosféru s občasnými dost komickými eskapádami mladého panoše. Ty nejčastěji zahrnují jeho problémy s pitím, případně traumata z toho, že ještě pořád nezasunul (abych si vypůjčil terminologii teen komedií). Občas si tak autor sám sobě podkopává nohy, ale pokud na tento styl vyprávění přistoupíte, v konečném důsledku si uvědomíte, že komické momenty dokáží zvýraznit závěrečné drama.

Když se pohne les sice čtenáře ze začátku trochu namlsá na originálnější pochoutku, než jakou nakonec naservíruje, ale všechny ingredience ve finále hezky zapadnou a vytvoří správný chuťový oblouk. Možná sice kuchař trochu zbytečně šetřil na postavách, ale dohání to autentickým středověkým kořením. Na poměry české kuchyně jde o poměrně čerstvé a lehce stravitelné jídlo, které dokáže velmi dobře zasytit.

• Míla Linc: Když se pohne les
• Straky na Vrbě, 2017
• Obálka: Jana Šouflová
• 418 stran, 259 Kč (v e-shopu Fantasye již za 225 Kč)