KAŽDÝ SI POTŘEBUJE SÁHNOUT NA DNO, ABY VĚDĚL, CO SE MŮŽE STÁT, říká majitel nakladatelství Brokilon, rozhovor s Robertem Pilchem
Robert Pilch se narodil v roce 1976 v Ostravě. Při studiu na Matičním gymnáziu se sice věnoval divadlu, baskytaře i školnímu časopisu, pracoval s dětmi v Turistickém oddíle mládeže, nakonec však stejně jako jeho rodiče zakotvil u vydávání fantastických knih. Majitel nakladatelství Brokilon, překladatel, redaktor, brankář fotbalového týmu Pevnosti, otec dvou dětí s nádhernými českými jmény Anežka a Přemysl, nejen tím vším je Robert Pilch.
Na Matičním gymnáziu v Ostravě jsi byl jedním ze
zakládajících členů divadelního spolku Tajfun, jak se mi v rozhovoru
zmínil Jirka Popiolek. Co tě táhlo k tomu zkusit divadlo?
No jo, Jiří a gymnaziální roky. To už je dávno (smích). Ale
Jirka se dopustil umělecké zkratky – skutečnost je taková, že jsem do
divadelního Tajfunu nepřišel přímo, ale oklikou přes doprovodnou Kapelu
snů, za což opět mohla ta moje láska k muzice. Byla to obrovská
zkušenost, znamenala první vystupování s muzikou před lidmi i první
kontakt s profesionálním nahrávacím studiem. Do divadelního souboru jsem
přešel až později, když se zjistilo, že moje do té doby skryté herecké
schopnosti v kombinaci s exhibicionismem (který s léty zmizel kdoví kam)
přece jen převyšují mé tehdejší muzikantské umění. Bavilo mě obojí.
A obojí jsem asi zdědil po mámě, která zamlada dělala jak muziku, tak
amatérské divadlo.
Ke knihám jsem se profesně vrhl hned po maturitě
V roce 1999 jsi založil nakladatelství Brokilon a začal vydávat
knihy. V tak mladém věku se to zdá jako odvážný a zároveň riskantní
krok…
Odvážný a zároveň riskantní krok to byl, však jsem si taky nabil ústa.
První dvě knihy docela rychle vydělaly, takže jsem si myslel, že teď už
to půjde samo. No, nešlo, skončil jsem s dluhy, které jsem postupně
splácel pomalým prodejem zásob a svou prací. Proto Brokilon někdy od roku
2001 až do znovuobnovení v roce 2008 prakticky nefungoval. Jan Patrik
Krásný se mi smál, že bych měl firmu přejmenovat na Obrokilon, protože
vydávám knihy prakticky ob rok. Ale asi to bylo potřeba, každý si
potřebuje sáhnout na dno, aby věděl, co se může stát. Já jsem dopadl
ještě relativně dobře. Nakonec jsem i ten milion, co jsem dlužil
tiskárnám, překladatelům a dalším, po dlouhých letech splatil.
Jan Patrik Krásný se mi smál, že bych měl firmu přejmenovat na Obrokilon, protože vydávám knihy prakticky ob rok
Stála za založením vlastního nakladatelství snaha odpoutat se od
rodičů a Leonarda?
S tou snahou odpoutat se od rodičů máš pravdu, šlo o to, že s tátou
jsme si sice hodně rozuměli, ale náhled na podnikání jsme měli úplně
jiný. Pracovat společně v rodinné firmě by prostě nedělalo dobrotu –
a věděli jsme to oba. Taky mi oba rodiče s rozjezdem Brokilonu hodně
pomohli a až do tátovy smrti jsme úzce spolupracovali. Nakonec to skončilo
tak, že mě vlastní firma živí a v Leonardu funguju coby šéfredaktor.
Sedím sice na dvou židlích, ale co se dá dělat, to už je život.
Jsem pravděpodobně nejhorším druhem zaměstnance, jakého si zaměstnavatel dokáže představit
V čem vězel ten krok s Brokilonem špatným směrem a co děláš
jinak pro to, aby se neopakoval?
Prostě jsem si to všechno představoval jako Hurvínek válku. Vážně jsem
si myslel, že to půjde samo, že stačí jen dělat knihy nejlépe, jak umím.
Ale všichni v téhle branži ti potvrdí, že vyrobit dobře knihu je skoro to
nejjednodušší. Musíš ji dostat k zákazníkům, a to za takových
podmínek, aby on byl spokojen a tys neprodělala kalhoty. Zní to strašně
jednoduše, ale ještě pořád si nemyslím, že bych to zvládal kdovíjak
dobře. To balancování mezi kvalitou, objemem produkce, cenou a dalšími
věcmi je neustále probíhající proces, a když jenom na chviličku polevíš
v pozornosti, už se vezeš. Trochu řemeslo, trochu umění, trochu alchymie a
trochu magie. Nevím, které z těch označení je správnější
(smích).
Jako dítě jsem přečetla pár knih ve slovenštině, protože
česky nebyly, zajímalo by mne proto, zda si myslíš, že by Češi třeba
knihy Juraje Červenáka nekupovali, kdyby i u nás vycházely pouze
slovensky?
Pravděpodobně kupovali, ale rozhodně ne tolik, jako když je česky. Pro
dnešní mladou generaci už je slovenština opravdu cizí jazyk, neslyší ho
ve škole, v televizi, nikde. Když se například dovážel Písek ve
větru Saši Pavelkové ve slovenštině, v českých knihkupectvích
ležel povětšinou bez zájmu čtenářů. Pak jsme ho ve Walesu vydali česky
a byla to poměrně úspěšná kniha. Takže i pro Ďura (ale třeba i pro
Dušana Fabiana) je lepší, že vycházejí i česky, prodá se tak více
knih. A my nakladatelé jsme tu přece proto, abychom čtenářům zajistili ke
čtení maximální komfort, ne?
Těmi překlady ze slovenštiny rozhodně české čtenáře
rozmazlujete. Můžeš naťuknout něco z edičního plánu Brokilonu na
příští rok?
Vzhledem ke zvednutí DPH o čtyři procenta bych to na příští rok spíš
viděl na zákopovou válku, žádný útok. Nic výrazně nového nechystám,
chtěl bych hlavně pokračovat v rozjetých věcech. Takže další díly
Cainové, Huffové, Ringa, Starfistu… A chtěl bych udělat i nějakého
nového Cooka – můj soukromý dluh čtenářům, který se mi nějak
nedaří smazat. No, a pak záleží na tom, co a kdy napíšou čeští a
slovenští autoři. Už mám avizované dokončené nebo skoro dokončené
novinky Petra Heteši, Vladimíra Šlechty, Dušana Fabiana. Rozpracováno mají
Ďuro Červenák a Petra Neomillnerová. Neříkám, že se neurodí něco
nového, ale tohle je „edičák“ Brokilonu na rok 2012 v kostce.
Papírové knihy budou samozřejmě vycházet dál, budou ale dražší a v nižších nákladech, spíše pro fajnšmekry
„Není na to čas.“ Zbývá ti aspoň chuť něco číst jen tak,
aniž bys knihu překládal či redigoval? Co jsi „jen tak“ četl naposledy?
Čteš třeba dětem?
Občas ano, ale je to spíše výjimka. A když už, není to beletrie. Docela
jsem si oblíbil biografie rockových kapel a muzikantů. Jsou to úžasné
příběhy o tom, jak chudí chlapci přišli ke štěstí. Už jich mám doma
hromady, kupuju si je v papíru. Když si nějakou další přinesu domů a
začnu číst, je to opravdový odpočinek, přestože kvalita redakční práce
a někdy i překladu bývá často mnohem horší než v beletrii. „Jen
tak“ jsem zrovna dočetl biografii Steva Jobse – pro člověka, který
v polovině devadesátých let dělal překlady na Macintoshi Classic, je to
povinnost. Kniha je to zajímavá, líbí se mi na ní, že nedělá z Jobse
boha. Kdybych měl s takovým člověkem spolupracovat, asi bych ho zabil.
A dětem čtu, to se musí. Křemílek a Vochomůrka, Pohádky
o mašinkách, Pippi Dlouhá punčocha*… Ale už je s ženou
pomaličku začínáme směřovat „k nám“. Dětem se hodně líbí
Harry Potter a Přemek je zamilovaný do postavičky R2D2, kterou si
přinesl z McDonalda. Okamžitě jsem do něj nahustil první dvě epizody
*Hvězdných válek. Příležitosti by se přece měly využívat.