Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Kadet ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Kadet, Rick Shelley

Shelley Rick: Kadet

Blbec na začátek
Kadet Lon, hlavní a jediný hrdina knihy, je propuštěn z pozemských ozbrojených sil. Za dramatických okolností, chce se mi dodat, ale v Shelleyho líčení ty okolnosti zas až tak dramaticky nevypadají. Ostatně, v Shelleyho líčení nevypadá vlastně dramaticky vůbec nic. Asi jako „štěstí, co je štěstí, muška jenom zlatá“ v monotónním podání otráveného septimána Kulíka.
Aby se Lon dostal ven, a ne třeba do kriminálu, kdosi mu pomůže. Celkem nezištně. S jedinou podmínkou – že si to Lon nechá pro sebe. A hádejte, co Lon na novém působišti – ve vojsku nájemných žoldáků na planetě Dirigent – hned za tepla všem vyslepičí. Inu, přece proč, jak a s čí pomocí se tam dostal. Autor tu historku prezentuje tak, že není jasné, zda to kadet vyzvonil do všech podrobností – jméno, adresa, rodné číslo – nebo jenom v hrubých rysech, ale každopádně by si to snadno dal dohromady každý policajt.
Jak vidět, kadet Lon zahajuje svoji kariéru na Dirigentu vybaven obrovským potenciálem pro zlepšení buď morálně volních vlastností, nebo intelektu, případně obojího.

Velitelův mazánek
Všichni kadetovi velitelé od kapitána dolů až po desátníky, a dokonce i svobodník, který kadetovi velí, když samostatný úkol dostanou jen oni dva – ti všichni mají ve vztahu ke kadetovi dvě hlavní starosti: uchránit ho před nebezpečím, jak jen to u praporu v bojovém nasazení jde, a sdělit mu vše, co vědí oni sami.
Vrchol všeho je, když kadeta jde jeho velitel čety, poručík, osobně vzbudit. Vzpomínám, jako poručík jsem také jednou nechal mužstvo vzbudit uprostřed noci a vyrazil s nimi do mrazu a do temnoty. Snad to zvýšilo jejich psychickou odolnost, ale určitě ne jejich sympatie k veliteli.
Jenže tenhle Shelleyho poručík jde kadeta budit v dobrém! Bez zvláštního důvodu, snad aby se kadetovi lépe vstávalo. To tam nemají telefon?
S přihlédnutím ke ztrátám, které prapor během popisovaného období utrpí, k jeho početnosti a k (předpokládané) rychlosti, s jakou je personál doplňován, mi tato pozornost všech vůči jedinému kadetovi připadá nesmyslná. Pokud by všichni takhle měli skákat kolem každého nového kadeta, nedělali by nic jiného. Ledaže…
Ledaže by věděli to, co ví čtenář: že celá řada má 6 dílů a že nynější kadet Lon v ní postupně navlékne výložky poručíka, kapitána, majora, podplukovníka a nakonec i plukovníka, tedy nejvyšší šarže v dirigentském vojsku.
Ale nejsme přece v nadačním světě „manifest destiny“, kadet Lon nemá žádnou tlačenku ani (podle toho, co v knize předvádí) žádné zřejmé mimořádné schopnosti, a ti lidé kolem něj nic z toho nemohou vědět. Tak proč takhle vyšilují? Proč se všichni chovají, jako by kadet Lon měl podepisovat jejich vánoční prémie?
Toto je v knize silně nevěrohodný motiv. A není jediný.

Co se stalo na Wellmanu ?
Na planetách, kde plní svoje bojové kontrakty, se vojáci z Dirigentu chovají tak, že Rychlé šípy jsou proti nim bandou zhýralých zvrhlíků.
Ani kadet Lon nechápe, proč se dirigentští chovají tak šíleně excentricky ve srovnání s jinými vojáky literárními i reálnými – to jest úzkostlivě slušně. Tak proč? Inu, kvůli jejich dobré pověsti. Prý kdo by si je pozval válčit na svoji planetu, kdyby jejich pověst nebyla tak oslnivě sněhobílá. Vždyť jen si vzpomeňte, jaký šrám jejich pověst utrpěla po událostech na Wellmanu.
A co se vlastně stalo na Wellmanu, ptá se kadet a autor – ústy veterána – nám to prozradí. Nic. Teda, nic z pohledu čtenáře žánru military SF. Dirigentským Rychlým šípům to ovšem připadá naprosto světoborné. Však to také jejich chování poznamenalo na stovky nudných let dopředu.
K tomu moje poznámka: Dobrá pověst vojska je pěkná věc. Může být i užitečná. Ale vytváří ji chování vůči zákazníkům, vůči spřáteleným stranám. Pozvou-li si zákazníci žoldnéře, aby postříleli jejich nepřátele, lze pochybovat, že titíž zákazníci budou lpět na tom, aby požadované postřílení nepřátel proběhlo v politicky korektním duchu, doprovázeno výhradně pozitivními emocemi.
Shelley se tu vyhýbá otázce, co se má stát s nepřátelskými ženami, až dirigentští podle smlouvy vybijí mužskou část nepřátelské populace. Je jasné, že domů si je neodvezou. Takže je nechají „na krku“ zákazníkům? Aby co? Aby si je znásilnili a povraždili sami? Nebo aby je doživotně živili, šatili a všeobecně zaopatřovali?
Svět Rychlých šípů je prostý. Ale míjí se nejen s realitou, ale i se světem military SF.

Předpotopní technika, nesmyslná taktika
Dirigentští vojáci mají sice elektronikou nacpané přilby a „vidí“ pozice svých kolegů, ale když chtějí mrknout do mapy (zaplaťpámbu, je elektronická), musí tu mapu vyndat z kapsy (nebo z batohu?) a doufat, že nepřítel neuvidí slabou zelenou záři obrazovek. Ach jo!
Dirigentští mají naprostou nadvládu ve vzduchu, ale když chtějí doplnit zásoby, musí kvůli tomu přilétnout raketoplán, který jediný je dokáže posléze dopravit na orbitu, a vojáci trnou, že jim ho nepřítel sundá. Žádné jednorázové nákladní kluzáky, žádné zásobování padáky, žádné miniaturní bezpilotní průzkumné letounky.
Dirigentští se tu a tam dostanou do boje nablízko, na nože a bajonety, a tu zjišťují, že nepřátelské mačety je snadno vyřadí z boje. Nemají totiž žádný, ani sebelehčí pancíř.
Dirigentští mají miny a dálkové senzory, ale škudlí s nimi tak, že vůbec netuší, kde se nachází většina nepřátelského vojska. Zda sedí na zadku nebo se přesunuje, zda se soustřeďuje nebo rozptyluje, nic!
Kdysi, když jsem remcal nad obstarožní kosmickou technikou a taktikou používanou Forstchenem v řadě Wing Commander, zkušenější kolega mi vysvětlil, že ta obstarožnost je záměrná, neboť Forstchen tu v kosmu re-inscenuje námořní a letecké bitvy z pacifického bojiště druhé světové války. Takže asi potřebuju nápovědu, kterou že historickou válku zde re-inscenuje Shelley. Sever proti Jihu? První světovou? Nejspíš to bude Vietnam.

Další nesmysly
V knize jsou i další boty. Dirigentští počítají s tím, že až přiletí na bojiště, situace bude nepřehledná. Že bude jiná než v době, kdy sjednávali kontrakt. Čert vem, že nevědí vůbec nic o nepříteli. Jak je silný, jak je motivovaný. Čert vem, že jsou nepochopitelně laxní ve zjišťování těchto informací. Ale co nerozdýchám, je, že stejně laxní jsou ve zjišťování, zda jim zákazník má čím zaplatit.

Shelleyho aporie
Všichni známe Zenonovy aporie – třeba tu, jak Achilles nikdy nedohoní želvu. Jenže ta se pro srovnání nehodí – příběh Achilla a želvy je vzrušující akční honičkou proti pinožení pěšáků kolem kadeta Lona. Přiměřenější je srovnání s jinou Zenonovou aporií: vystřelený šíp nikdy nepřeletí stadion. Neboť nejdřív by musel přeletět polovinu stadionu, ale ještě před tím by musel přeletět čtvrtinu stadionu, ale ještě před tím – zív – by musel přeletět osminu stadionu, a tak dále ad nauseam. V Shelleyho podání ta aporie vypadá takto: četa se nikdy neprobojuje skrz lesík, protože nejdřív by se musela probojovat skrz půl lesíku, ale ještě před tím by se musela probojovat skrz čtvrt lesíku, ale ještě před tím skrz osminu lesíku… dál to známe.
Zenón oprávněně předpokládá, že to ten šíp musí časem omrzet. Ale co Shelleyho čtenáři? Ti se mohou leda těšit, že je z nudy vysvobodí nějaké to zranění. Kadet ztratí – sláva! – vědomí, bude dopraven do týla, a až se vykurýrovaný vrátí do přední linie, bude už ten zpropadený lesík věcí minulosti.
Tak se i stane. Ale ouha, za lesíkem je ještě kopeček, a četa se samozřejmě nejprve musí probojovat do poloviny svahu, ale ještě před tím do čtvrtiny svahu, a ještě před tím – však víte. Člověk už jen doufá, že konečně přijde hajný (nebo jiný deus ex machina) a vyžene je z lesa všechny, dirigentské Rychlé šípy i jejich tajemné nepřátele. Ale marně. Dirigentští ten svůj kontrakt tak nějak dokončí vlastními silami, vytrvalý čtenář dorazí poslední stránky knihy – sláva, došel papír! – a s úlevou ji odloží.

Jak zacházet s informacemi
Běžný způsob nakládání s údaji ve vojenské oblasti i jinde je „need to know“, neboli každý ví jenom to, co potřebuje vědět.
Shelley tu předkládá alternativní režim, popsaný slovy „všichni se o vědomosti dělili, pokud to mohlo přinést výsledky“.
Jenže představa, že kdokoli dokáže předem odhadnout, která vědomost může přinést výsledky, je naivní, a hlavně mylná. Pokud to nevíte nebo tomu nevěříte, zeptejte se libovolného výrobce či sběratele sušených slonů.
Takže Shelleyho představa je pouze honosná kamufláž pro režim „všichni vědí všechno“. Pokud by vojsko opravdu dodržovalo tento režim, stačilo by nepříteli zajmout jediného dirigentského vojáka a vymlátit z něj, co všechno (např. o rozmístění jednotek vlastních i nepřátelských) vědí všichni jeho velitelé.
Ale klid. Dirigentští se Shelleyho zásadou samozřejmě neřídí. V nakládání s informacemi se totiž neřídí žádnou předem danou zásadou. Informace plynou z místa na místo, od osoby k osobě, postrkovány výhradně libovůlí autora. Kdo se něco dovědět má, doví se. A komu to není (autorem) souzeno…

Ztráty
Prapor je v boji. Vojáci jsou dobře vyzbrojení (hm, hm) profesionálové a nepřátelé jsou (snad?) všelijak vyzbrojení amatéři, ale přesto má prapor ztráty. Z hlediska vojenského a také počtu pravděpodobnosti je to pochopitelné. Ale z hlediska literárního je to zcela nesmyslné. Padlí, ať už jsou, nebo nejsou nositeli jmen a hodností, nejsou postavy. Nemají žádné relevantní vlastnosti, a hlavně: hrdina knihy k nim nemá vůbec žádný vztah! Nehodí se ani jako čísla do statistiky, protože čtenář se nikdy nedoví, zda jde o ztráty „únosné“ nebo „neúnosné“, a autor nikde nenaznačí, zda ztráty ohrožují nebo neohrožují bojeschopnost, či dokonce samotnou existenci dirigentského expedičního praporu.
Kdo viděl „Sedm samurajů“, jistě vzpomíná, jak vrchní samuraj Šimada pečlivě udržoval statistiku ztrát vlastních i nepřátelských. Jak obrovskou informační hodnotu o dosavadním průběhu boje i o jeho perspektivách měly Šimadovy čmáranice v písku.
Nic takového nám tu Shelley neposkytuje. Voják, poddůstojník, či dokonce oficír to schytá, lapiduši ho dle libovůle autora zase dají do kupy, nebo nedají, ale co na tom sejde? Na jeho místo nastoupí někdo jiný, přesně stejně bezbarvý.

Něco pozitivního
Snad ta kniha obsahuje také něco pozitivního, doufal jsem. Nalezl jsem dva prvky, které zvyšují realistické vyznění knihy. Jedním je situace, kdy kadet „vidí“ a vnímá svoje působení zcela opačně než jeho nadřízení a než jeho zkušenější spolubojovníci. Kadet je zděšen, co všechno a jak důkladně „podělal“, zatímco nadřízení jsou jeho výkonem nadšeni.
Druhým realistickým prvkem snad je přístup uplatňovaný ve většině knihy: vidění kampaně z pohledu řadového pěšáka. Přes všechny vzletné řečičky o informovanosti vojáků řadový pěšák nikdy – pominu-li závěrečnou přehlídku na oslavu (dalšího) vítězství – netuší, jak si vede jeho strana, jak si vede nepřítel, jaké jsou záměry jeho velitelů, a už vůbec ne jaké jsou záměry nepřítele.
Z hlediska čtenáře může být ten první prvek zajímavý a neokoukaný, ale ten druhý je prostě příšerný.

Srovnání
Mám-li podrobněji vysvětlit a rozebrat, proč je Kadet tak zoufale a beznadějně špatný, srovnání s jinými díly military SF je jedna z prvních věcí, které mě napadnou.

Jednotlivá díla se mohou odlišovat v jednotlivostech. V čem se však všechna ostatní zde odkazovaná díla shodnou a v čem se jednotně od Kadeta odlišují: všude jinde jsou postavy! Všude jinde se vyskytují bytosti, které jednají a vystupují svým osobitým, nezaměnitelným způsobem. Věřte nebo nevěřte, opravdové literární postavy jsou i robotické tanky v Laumerově sérii „Bolos“. Ve srovnání se Shelleyho pěšáky „žijí“ i Laumerovy tanky mimořádně bohatým citovým i společenským životem.

Snad každý scifista zná Enderovu hru. (Orson Scott Card: „Enderova hra“, „Enderův stín“) Ještě dávno před tím, než se dostanou do opravdové války, Enderovi jde o život občas, Beanovi (Fazolkovi) permanentně. Naopak kadet s dirigentskými se mají děsně rádi a nic než rádi a jejich vzájemnou nekonečnou snášenlivost nejspíš nenaruší ani sdílení snoubenky jednoho z nich dalšími spolubojovníky.

Podívejme se na fiktivní vojáky vyzbrojené srovnatelně s dirigentskou lehkou pěchotou. V Česku vyšel Pournellův (a Stirlingův) „Princ a žoldnéř“. Stejně jako dirigentští, i Pournellovi žoldáci mají vycvičit domobranu. A ejhle, máme tu další rozdíl: proti spartské domobraně vypadá ta Shelleyho domobrana dost apaticky, jako když se jich válka o bytí či nebytí jejich vlastní kolonie příliš netýká. V pět si odpíchnou konec šichty, odloží flintu a odkráčí domů k rodinám. A zítra v devět zase do rachoty. Teda, když se jim zrovna bude chtít…
Další rozdíly shledáme ve výzbroji a materiálním vybavení: Pournellovi žoldáci i domobranci se vozí v nákladních autech, podporují je vrtulníky a tanky. Ještě větší rozdíly nalezneme v taktice: specializované oddíly pro elektronický boj, průzkum, zpravodajci. A úplně největší v informovanosti čtenáře: Pournelle nás zavede na porady nejvyššího velení, o všech záměrech i plánech víme z první ruky.
Dobrá, dejme tomu, že kadet těžko může obstát ve srovnání s příběhem, jehož hlavním hrdinou je princ. Hrdinou „Sirotčince“ (R.Buettner: „Orphanage“) není ani princ, ani zelený mozek jako u Shelleyho, ale mladistvý delikvent, který má vojnu za trest. Avšak i sirotčí vojsko má pestrou výzbroj, vynikající průzkumné prostředky, a hlavně specialisty, v potu tváře vycvičené k ovládání té které zbraně.
A drobná ukázka jak se – celkem z ničeho – „dělá“ dramatický konflikt: Jason – hlavní hrdina Sirotčince – si krásné Egypťanky Munshary vysoce váží a nechal by se pro ni rozkrájet, ale kulometčíkem může být jenom jeden z nich. Ten druhý musí dělat nabíječe. Ejhle, řevnivost! A hned je tu další literární potenciál: dělba práce, spolupráce v týmu. A taktický manévr: oslabení jednotlivce v zájmu posílení skupiny.
Netřeba zdůrazňovat, že každý dirigentský pěšák, jeden jako druhý, má přesně stejnou zbraň. A také mezi nimi není jediná žena.

Redakce, překlad, obálka
Redaktorce uniklo jenom pár věcí. Nějaká ta shoda podstatného jména s přívlastkem, nic moc. Jenže existují knihy, kde nenajdu ani takovéhle mouchy.

„Nejste začleněn ve velícím řetězci,“ dozví se kadet hned na začátku knihy. To jako že nikomu a ničemu nevelí. Původní anglický výraz je „chain of command“, důvěrně známý všem trekkie-ům a fanům military SF. Jelikož překladatele Roberta Čapka nepodezřívám, že neumí anglicky nebo česky, svedu to na chvilkovou indispozici a možná málo zkušeností s překladem military SF. Pokud bych se chtěl vyhnout potupně otrockému překladu, doporučil bych třeba velitelskou hierarchii nebo posloupnost velení.
Pak je tu ta věc s vedlejšími větami. Stylistické skvosty jako: „Jediný les se nacházel severně […] od obranného kruhu, kde byl nerovný terén.“ Nebo: „[…] musela být vedena vojákem, který měl […] noktovizor.“
Angličtina dokáže formálně odlišit, zda vedlejší věta je určující pro větný člen, ke kterému se vztahuje. Zda tedy smysl věty je „vedena vybraným vojákem, který jediný měl noktovizor.“ Stejně tak dokáže angličtina formálně odlišit, že vedlejší věta není určující pro větný člen, ke kterému se vztahuje. Pak by smysl věty byl „vedena vojákem, který (stejně jako všichni ostatní) měl noktovizor.“
Čeština nemá prostředky, jak toto odlišit formálně. Překladatel musí vymyslet, jak tuto informaci sdělit jiným způsobem.

Jinak proti překladu žádné zásadní výhrady nemám. Že na některých střelných zbraních (asi tak od dob bitvy u Hradce Králové a kanonýra Jabůrka) nebývá zámek, ale závěr, to už je drobná prkotina.
Předpokládám, že kostrbatý a místy málo srozumitelný styl je původním produktem Shelleyho, a překladatel učinil správně, pokud jej ponechal, jak je, a nepokoušel se nic napravovat.

Obálka Jana Patrika Krásného – brr! Čtveřice vojáků nabalená ve skafandrech, obrovské kvéry drží „jak prase kost“ a pálí si dílem pod nohy, dílem „pánubohu do oken“. Podle „umělé“ podlahy soudě, mohlo by to být při opouštění výsadkového raketoplánu. Ale takováto situace se v knize nevyskytuje, dirigentští si svoje vzácné raketoplány střeží jako kvočna kuřata – buď přistávají utajeně, nebo za důkladnou clonou pěšáků.
Tohle je už podruhé za dost krátkou dobu, co mám k tomuto ilustrátorovi podobnou výhradu.

11. ledna 2007, E. Kocourek

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Kadet

Kadet
199 Kč 179 Kč