Poslední dobou nenajedeme mnoho úspěšných českých autorů, kteří by se soustavně věnovali povídkové tvorbě, přece jenom romány a ideálně vícedílné ságy jsou pro ně z mnoha ohledů zajímavější. Přesto na povídce stojí základy vědecké sci-fi a Julie Nováková si je toho vědoma. V autorské povídkové sbírce se tak vrací ke kořenům sci-fi, která stojí na nápaditém uplatnění různých vědeckých objevů.

V principu je Nováková nejsilnější právě tam, kde se drží spíše kratších prací, u kterých je vědecká pointa alfou a omegou. V momentech, kdy k povídkám přidává další žánrové vlivy, už to ne vždy tak dobře funguje. Její špionážní thriller není zas až tak napínavý, jak by potřeboval, noirová detektiva má zajímavé sci-fi kulisy a atmosféru, ale zápletku až příliš jednoduchou. Ale někdy dokáže přímo skvěle kombinovat klasické sci-fi kulisy se specifiky jiných žánrů jako ve steampunkovém příběhu Vzduchoplavci, kterému nechybí zvraty, atmosféra ani závažnější otázky. I jiné povídky často naráží na různá závažná témata, ale občas se jim nedostává dostatečného prostoru k rozpracování.

Každopádně největší síla autorky je právě v imaginaci podložené vědeckou erudicí. Nováková dokáže své světy podat přesvědčivě a nápaditě. Nemalou invenci však projevuje i po stránce literární, kde zkouší různé druhy vyprávěcích postupů, od prolínání pohledů více postav až po experiment s vyprávěním z pohledu dvou osobností v jednom těle v povídce My stíny. Koneckonců povídka patří k vrcholům celé sbírky, protože spojuje to nejlepší z postupů klasické sci-fi s vyprávěčským umem a solidní a nápaditou zápletkou.

Ukázkovým propojení sci-fi a hororu je závěrečná novela Město, která představuje více než pouhé důstojné zakončení knihy. Město má totiž úplně všechno, co taková novela potřebuje a navíc je to podáno famózním způsobem. Skvělý námět, propracovanou sci-fi kulisu, naprosto mrazivou atmosféru a vše je navíc okořeněno netradičním stylem vyprávění. Klíčové je, že Nováková dávkuje jednotlivé prvky postupně, což jim ale dodává na síle a působivosti. Postupné odhalování zpočátku skrytých motivů a postupů předvedla už v jiných povídkách, a čtenář je díky tomu na závěrečné Město patřičně připraven. Všechno se přitom točí okolo poměrně jednoduché myšlenky – co když nemůžeme věřit vlastním smyslům a náš mozek je něčím klamán, obdobně jako ve slavném Descartově myšlenkovém experimentu se lživým démonem?

Všechny povídky doprovází autorčin komentář, který se zabývá jejich inspirací, vznikem nebo rozvádí fungování toho kterého vědeckého poznatku, což je zajímavý bonus, který jistě spousta čtenářů ocení. Praktické je i členění povídek na tři základní oddíly, které vychází z toho, jak moc sci-fi jednotlivé povídky jsou. První se odehrávají na Zemi a zpravidla v dost blízké budoucnosti, dále se pokračuje přes Sluneční soustavu až nakonec do dalších galaxií. Čtenář tak může do jisté míry rozhodnout, na který druh povídky má chuť a relativně informovaně mezi jednotlivými oddíly přeskakovat.

Celkově se nedá Světům za obzorem upřít, že se jedná o nejlepší autorskou sbírku sci-fi povídek vzešlou z českých luhů a hájů za poslední roky. Julie Nováková hlavně dokazuje, že klasická sci-fi postavená na vědě není ustrnulá, nebo dokonce mrtvá. Autorka prokazuje, že když se potká literární um s vědeckou zvídavostí, dokáže i klasické sci-fi působit svěže, moderně a hlavně čtenáře neskutečně vtáhnout do děje. Pokud jste vyrůstali na klasicích sci-fi jako byl Asimov, Heinlein, Clarke a podobní borci, je sbírka Světy za obzorem pro vás přesně to pravé. Bere si totiž to nejlepší jak z klasiky, tak z moderních žánrů a vyprávěcích postupů.

• Julie Nováková: Světy za obzorem
• Brokilon, 2018
• Obálka: Lukáš Tuma
• 600 stran, 398 Kč (v e-shopu Fantasye již za 358 Kč)