3. kapitola

Yorské kameny

Únor 1807

Mohutný starý chrám nebývá za nejtužší zimy útulný ani za nejpříznivějších okolností; skoro jako by z jeho kamenů čišel chlad nastřádaný za sto zim. Pánové z Yorské společnosti teď museli ve studeném, vlhkém a šerém prostoru katedrály stát a čekat, až je Norrell ohromí, aniž měli jedinou záruku, že jim ono překvapení bude příjemné.
Pan Honeyfoot se své společníky snažil povzbudit úsměvem, ale byť byl v tomto umění zběhlý, tentokrát neoslnil.
V tom okamžení začaly vyzvánět zvony. U svatého Michaela-le-Belfrey jen odbíjely půl, uvnitř katedrály ale zněly zvláštně a vzdáleně, jako zvony z jiné země. Zvonění působilo pramálo vesele. Pánové z Yorské společnosti moc dobře věděli, že vyzvánění jde často ruku v ruce s magií a obzvláště s magií oněch nadpřirozených bytostí, elfů; věděli, jak se za starých časů stříbrné zvonky rozezněly v okamžiku, kdy měli být Angličan nebo Angličanka obzvláštní ctnosti či krásy navždy uneseni do podivných a přízračných končin. Dokonce i Král Havran – což nebyl elf, ale Angličan – měl poněkud politováníhodný zvyk odvádět muže i ženy proti jejich vůli na svůj hrad v Jiných zemích. ^^1^^ Popravdě řečeno, kdybychom se vy a já mohli zmocnit kouzlem kohokoli, kdo by se nám zlíbil, a bylo by v naší moci udržet si tuto osobu po svém boku navěky a kdybychom si mohli vybírat po celém světě, pak se odvažuji tvrdit, že by naše volba padla na někoho trošku podmanivějšího než na člena Učené společnosti yorských mágů, avšak tato utěšlivá myšlenka se nevylíhla v hlavě ani jediného z gentlemanů shromážděných v yorské katedrále, zato hned několik z nich napadlo, jak moc asi Foxcastlův dopis Norrella popudil, a začalo se vážně bát.
Sotva zvony odezněly, odkudsi z temných stínů vysoko nad jejich hlavami se ozval hlas. Mágové nastražili uši. Mnozí byli tak napjatí, že si už představovali, jak k nim někdo pronáší pokyny jako v pohádce. Říkali si, že se jim třeba vykládají záhadné zápovědi. Mágové z pohádek věděli, že takové pokyny a zápovědi bývají trošku zvláštní a že není těžké se jimi řídit – nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. Obvykle znějí nějak takto: „Nejezte poslední kandovanou švestku v modré skleničce v rohové kredenci,“ anebo „Nebijte svou ženu holí z pelyňku.“ Všechny pohádky ovšem líčí, jak se okolnosti spiknou proti člověku, který dostane takové pokyny; nakonec se dopustí přesně toho, co mu bylo zakázáno, načež jej stihne strašlivé neštěstí.
Mágové přinejmenším předpokládali, že se jim tu pomalu odříkává jejich neblahý osud. Nebylo však vůbec jasné, jakým jazykem hlas mluví. Jednou pan Segundus pochytil slovo, které znělo jako „zhoubný“, a jindy zase „interficere“, latinské sloveso, které znamená „zabít“. Hlasu samotnému nebylo příliš rozumět; ani v nejmenším se nepodobal lidskému – a to jen posilovalo strach přítomných pánů, že se co nevidět zjeví elfové. Hlas to byl kromobyčejně hrubý, hluboký a skřípavý; jako kdyby se o sebe třely dva kameny, a přece bylo zjevné, že výsledné zvuky měly být řeč – a taky jí byly. Gentlemani bázlivě upírali zraky do šera, viděli ale jen malou, nezřetelnou kamennou sošku, která z dříku velkého sloupu trčela do temné prázdnoty, skoro jako by chtěla vyskočit. Jak si na ten zvláštní skřípot zvykali, začali rozeznávat více a více slov; staroanglická slova a slovíčka ze staré latiny úplně pomíchaná dohromady, jako kdyby mluvčí neměl ponětí, že jde o dva odlišné jazyky. Tato hrozná motanice pro mágy nepředstavovala žádnou větší překážku, neboť většina z nich byla zvyklá luštit rozvláčná pojednání a spisy dávných učenců. Když se to přeložilo do jasné a srozumitelné angličtiny, znělo to zhruba takto: Dávno, pradávno je tomu (pronášel hlas), co více než před pěti sty lety vešel za soumraku jednoho zimního dne do kostela mladík s dívkou, jejíž hlavu zdobilo listí břečťanu. Krom kamenů tu nikdo nebyl. A až na ty kameny nikdo neviděl, jak mladík dívku uškrtil. Nechal ji padnout na zem a opět to viděly jen kameny. Nikdy ho za ten hřích nikdo nepotrestal, protože mu svědkem byly jen ony kameny. Roky plynuly jeden za druhým, a kdykoli ten muž vstoupil do kostela a postavil se mezi věřící, kameny křičely, že tohle je ten člověk, co zavraždil dívku s vlasy protkanými břečťanem, ale nikdo nás nikdy neslyšel. Ale ještě není pozdě! Víme, kde je pohřbený! V rohu jižního transeptu! Honem! Honem! Přineste krumpáče! Přineste lopaty! Vytrhejte dlažební kostky! Vykopejte jeho kosti! Rozmlaťte je lopatou! Mrštěte jeho lebkou o sloupy a rozbijte ji! Ať se kameny také pomstí! Ještě není pozdě! Ještě není pozdě!
Mágové to sotva stačili strávit a zamyslet se nad tím, kdo že to mluví, když se ozval jiný kamenný hlas. Tentokrát se zdál vycházet z kněžiště a mluvil pouze anglicky; šlo však o zvláštní angličtinu plnou archaických a zapomenutých slov. Hlas si stěžoval na nějaké vojáky, kteří vešli do chrámu a rozbili pár oken. Za sto let přišli znovu a rozmlátili stěnu mezi chórem a chrámovou lodí, zohavili tváře svatých, odnesli misku s milodary. Jednou si ostřili hlavice šípů o obrubu křtitelnice; o tři sta let později zase pálili z pistolí v kapitule. Ten druhý hlas nějak nechápal, že zatímco chrám může stát tisíciletí, lidé tak dlouho žít nemohou. „Libují si ve zkáze,“ volal. „A sami si nezaslouží nic než zkázu!“ Tak jako první mluvčí i tento stál v katedrále nespočetné roky, slyšel tedy nejspíš přemnohá kázání a modlitby, a přesto mu ty nejlíbeznější křesťanské ctnosti – milosrdenství, láska a pokora – vůbec nic neříkaly. Po celou dobu první hlas bědoval nad osudem mrtvé dívky s břečťanovými listy ve vlasech a ty dva hlasy se velmi nepříjemně tloukly.
Srdnatý pan Thorpe nahlédl samojediný do kněžiště a zjistil, kdo to mluví. „Je to socha,“ prohlásil.
A pak se pánové z Yorské společnosti znovu zadívali do přítmí nad svými hlavami, odkud přicházel první nezemský hlas. A tentokrát jen málokdo z nich zapochyboval, že mluví ta malá kamenná figurka, neboť před jejich zraky rozrušeně mávala buclatýma kamennýma ručičkama.
Pak všechny ostatní sochy v katedrále začaly mluvit a kamennými hlasy vyprávět všechno, co za svoje kamenné životy zažily, a jak pan Segundus posléze sdělil paní Pleasancové, výsledná vřava byla naprosto nepopsatelná. V yorské katedrále se totiž našla spousta vyřezávaných lidiček a zvířat, která pleskala křídly.
Mnozí si naříkali na svoje sousedy, což možná tak nepřekvapí vzhledem k tomu, že vedle nich museli stát tolik staletí. Patnáct králů stálo ve velké kamenné stěně mezi chórem a chrámovou lodí, každý na vlastním kamenném piedestalu. Vlasy se jim vlnily loknami, jako by je předtím měli v natáčkách a nikdo jim je nerozčesal – a paní Honeyfootová taky při pohledu na ně vždycky pronesla, že by všechny ty královské hlavy nejradši vzala hřebenem. Od první chvíle, kdy mohli promluvit, se králové hádali a spílali si, neboť podstavce byly stejně velké a králové – dokonce i ti kamenní – ze všeho nejvíc nesnášejí, když si jsou v něčem s ostatními rovni. Z hlavice prastarého sloupu na ně kamennýma očima shlížel hlouček zvláštních postav s propletenýma rukama. Jakmile kouzlo začalo účinkovat, každá z nich se snažila ty ostatní od sebe odstrčit, jako by je zhruba po století rozbolely i kamenné ruce a kamenné lidičky unavilo, že jsou jeden k druhému připoutaní.
Jedna socha mluvila podle všeho italsky. Nikdo nevěděl, co za tím vězí, pan Segundus však posléze zjistil, že jde o kopii sochy od Michelangela. Zdálo se, že popisuje úplně jiný kostel, v němž hutné černé stíny ostře kontrastují se zářivým světlem. Jinými slovy líčila, co vidí její rodičovská socha v Římě.
Pana Segunda potěšilo, že i když byli mágové velmi vyděšeni, zůstali uvnitř kostelních zdí. Některé to představení natolik ohromilo, že se brzy úplně zapomněli bát a pobíhali kolem, objevovali další a další zázraky, prováděli pozorování a tužkami si do zápisníčků činili poznámky, jako by zapomněli na ten zrádný dokument, který jim od nynějška zapovídal studium magie. Yorští mágové (kteří již brzy želbohu mágy nebudou!) dlouho procházeli uličkami a kochali se divy. A v každém okamžiku na jejich uši útočila odpudivá kakofonie tisíce kamenných hlasů, které všechny mluvily naráz.
V kamenné klenbě kapituly spolu brebentilo a chichotalo se mnoho malých hlaviček s neobvyklými čepičkami. Byly tu nádherné skulptury stovky anglických stromů a keřů: hlohu, dubu, trnky, pelyňku, třešně i posedu. Pan Segundus našel dva kamenné draky ne delší než jeho předloktí, kteří se honili nad, pod a mezi kamennými hlohovými větvemi, kamenným hlohovým listím, kamennými hlohovými kořeny a kamennými hlohovými úponky. Podle všeho se pohybovali stejně lehce jako kterékoli jiné zvíře, a přece hluk tolika kamenných svalů skřípajících o kamennou kůži, která se otírala o kamenná žebra, na něž naráželo kamenné srdce, spolu s rámusením kamenných pařátů pobíhajících po větvích byl zcela nesnesitelný a pan Segundus se divil, jak ho mohou snést oni. Povšiml si, že se nad nimi vznáší obláček hrubého prachu, zrovna jako to bývá u kameníka při práci, a usoudil, že jestli jim kouzlo umožní zůstat v pohybu o něco déle, zbude z nich jen štěpinka vápence.
Kamenné listí a byliny se chvěly a třásly, jako kdyby povlávaly ve vánku, a některé své rostlinné protějšky napodobily do té míry, že rostly. Když kouzlo později přestalo působit, našly se v katedrále větvičky kamenného břečťanu a kamenného šípku obtočené kolem lavic, pulpitů a modlitebních knih tam, kde předtím žádný kamenný břečťan či šípek nebyl.
Toho dne však neviděli zázraky pouze členové Yorské společnosti. Ať už to pan Norrell zamýšlel nebo ne, jeho magie se rozšířila na nádvoří katedrály a pak do města. Nějaký čas před zmíněnými událostmi zavezli tři sochy ze západního průčelí katedrály do dílny pana Taylora na opravu. Několik staletí yorkshirského deště jim vyhladilo rysy, a tak už dnes nikdo nevěděl, jaké důležité osobnosti měly zpodobňovat. V půl jedenácté jeden kameník pana Taylora zrovna zvedl majzlík ke tváři jedné z nich, že z ní vyseká tvář pohledné světice; v tu chvíli socha hlasitě vykřikla a zvedla ruku, aby se před majzlíkem nějak kryla, načež chudák řemeslník omdlel a spadl na zem. Sochy se později vrátily na fasádu katedrály nedotčené: tváře měly placaté jako sušenky a mdlé jako máslo.
A pak se najednou v tom zvuku něco proměnilo a hlasy začaly jeden po druhém umlkat, až mágové zaslechli zvony ze svatého Michaela-le-Belfrey odbíjet další půlhodinu. První hlas (patřící oné sošce nahoře ve tmě) se ozýval ještě chvíli potom, co ostatní zmlkly, a vykládal o neobjevené vraždě (Ještě není pozdě! Ještě není pozdě!), ale potom i on utichl.
Zatímco byli mágové uvnitř, svět se změnil. Ať už si to přáli nebo ne, magie se do Anglie vrátila. Došlo i ke změnám prozaičtější povahy: obloha se potáhla těžkými mračny naditými sněhem. Nebyla skoro vůbec šedá – břidlicová modř se v nich mísila s azurovou zelení. Tohle zvláštní zabarvení zapříčinilo takové příšeří, jaké asi vládne v bájných královstvích pod hladinou moře.
Pana Segunda ono dobrodružství notně znavilo. Druzí pánové byli mnohem vyděšenější než on; on viděl magii a připadla mu úžasnější než cokoli, co si kdy představoval – a když teď bylo po všem, ve svém rozrušení si nepřál nic jiného, než aby se mohl vrátit domů a nemusel s nikým mluvit. V tomto citlivém rozpoložení ho zastavil a oslovil Norrellův sluha.
„Mám za to,“ řekl pan Childermass, „že vaše společnost teď musí být rozpuštěna. Je mi to líto.“
Segundus si to ve své skleslosti možná jen přimýšlel, přesto ale pojal podezření, že se Childermass i přes své velmi uctivé způsoby yorským mágům vysmívá. Childermass patřil k oněm znepokojivým lidem, jejichž nízký původ je předurčuje ke službě osobám výše postaveným, avšak jejich bystrý mozek a pohotovost je vede k touze po uznání a odměnách zcela mimo jejich dosah. Tito lidé někdy zvláštní shodou šťastných náhod připadnou na vlastní cestu k velikosti, častěji však kvůli vidině, čím se mohli stát, zatrpknou, stanou se z nich neochotní sloužící a své povinnosti nevykonávají lépe (či hůře) než jejich méně nadaní druzi. Pochytí drzé způsoby, přijdou o místo a špatně skončí.
„Omlouvám se, pane,“ pokračoval Childermass, „ale musím vám položit jednu otázku. Snad vám to nepřijde neomalené, ale rád bych věděl, zda někdy nahlédnete do londýnských novin.“
Pan Segundus odpověděl, že ano.
„Skutečně? To je velmi zajímavé. Já sám mám noviny rád. Zbývá mi ale jen málo času na čtení, vyjma těch knížek, které mi přijdou pod ruku ve službě panu Norrellovi. A copak tak člověk v londýnských novinách najde? Odpusťte mi, že se tak vyptávám, pane, to jen pan Norrell, jenž o noviny nikdy ani nezavadí, mi včera položil tu otázku a já se necítil způsobilý na ni odpovědět.“
„Inu,“ opáčil pan Segundus, „píše se tam všechno možné. Co si přejete vědět? Pojednává se v nich o akcích loďstva Jeho Veličenstva proti Francouzům, přetiskují vládní proslovy, líčí se skandály a rozvody. To jste měl na mysli?“
„Jistě,“ přitakal Childermass. „Vysvětlujete to velmi dobře, pane. Zajímalo by mě,“ pokračoval zamyšleněji, „zdali se v londýnských novinách někdy objeví i provinční zprávy. Zdali by si – například – dnešní pozoruhodné události třebas zasloužily odstavec.“
„To nevím,“ odpověděl pan Segundus. „Připadá mi to dost možné, ale Yorkshire leží tak daleko od Londýna, víte – možná se londýnští redaktoři ani nedoslechnou, co se stalo.“
„Aha,“ hlesl pan Childermass a zmlkl.
Začal padat sníh; nejdřív pár vloček – pak o dost víc než pár a nakonec se jich z měkké, tmavě zelenošedé oblohy snášely milióny. Všechny budovy v Yorku díky nim vypadaly nezřetelnější a šedší, všichni lidé trochu menší, všechen křik a povyk, kročeje i klapot kopyt, vrzání kočárů i bouchání dveří maličko tlumenější. A všechno zčistajasna kdovíproč pozbylo důležitosti, až ze světa zůstal jen sypající se sníh, smaragdově zelené nebe, nejasný, šedavý přízrak yorské katedrály – a Childermass.
A celou tu dobu Childermass ani nemukl. Pan Segundus přemýšlel, co ještě od něj tak může chtít – vždyť mu přece už všechny otázky zodpověděl. Ale Childermass čekal a měřil si pana Segunda svýma zvláštníma černýma očima, jako kdyby čekal, že pan Segundus ještě něco řekne – jako kdyby plně očekával, že to pan Segundus řekne – jako by vskutku nic na světě nebylo jistější.
„Pokud chcete,“ promluvil pan Segundus a oklepal si sníh z kabátu, „mohu vás zbavit nejistoty. Mohu napsat redaktorovi Timesů dopis a informovat ho o neobyčejných skutcích pana Norrella.“
„Ach, to je skutečně velkorysé!“ zaradoval se Childermass. „Věřte mi, pane, moc dobře vím, že ne každý gentleman by v porážce projevil takovou velkodušnost. Nic menšího jsem ale neočekával. Já totiž panu Norrellovi řekl, že na světě není ochotnějšího gentlemana, než je pan Segundus.“
„Ale jděte,“ opáčil pan Segundus, „rádo se stalo.“
Učená společnost yorských mágů byla rozpuštěna a její členové museli zanechat magie (všichni až na pana Segunda) – a třebaže někteří z nich byli pošetilí a ne všichni byli úplně laskaví, takový osud si myslím nezasloužili. Neb co má mág dělat, když mu smlouva zakazuje studovat magii? Celý den lelkuje po domě, ruší svou neteř (či manželku nebo dceru) při vyšívání a dotírá na služebnictvo otázkami po záležitostech, o něž se nikdy předtím nezajímal – to všechno proto, aby měl s kým mluvit, až si na něj sloužící stěžují jeho ženě. Vezme si knížku a začne číst, ale nevnímá text a až na straně 22 zjistí, že jde o román – kteroužto slovesnou formou z duše opovrhuje –, a zhnuseně ho odloží. Desetkrát za den se své neteře (případně manželky nebo dcery) optá, kolik je hodin, neboť se nemůže smířit s tím, že by se čas mohl tak vléct – a ze stejného důvodu se rozkmotří se svými kapesními hodinkami.
Dlužno podotknout, že panu Honeyfootovi se vedlo lépe než jiným. Toho dobráka od kosti velmi dojal příběh, jejž jim vylíčila ona soška nahoře v přítmí. Po celá staletí nosila ve svém kamenném srdíčku zvěst o té ohavné vraždě, pamatovala si mrtvou dívku s lístky břečťanu vetkanými do vlasů, když už na ni všichni ostatní zapomněli, a pan Honeyfoot byl toho názoru, že by za svou oddanost měla být odměněna. Napsal tedy děkanovi, kanovníkům i arcibiskupovi a obtěžoval je tak dlouho, dokud mu dotyční důležití preláti neumožnili vykopat dlažbu v jižním transeptu. Tehdy pan Honeyfoot a muži, které si na práci najal, objevili kosti v olověné rakvi, přesně jak to soška předpověděla. Tehdejší děkan ovšem prohlásil, že nemůže povolit přesunutí kostí z katedrály (což pan Honeyfoot zamýšlel) na základě svědectví nějaké kamenné sošky; pro něco takového neexistoval precedens. „Tak to se ale mýlíte,“ namítl pan Honeyfoot a zuřivý spor se vlekl několik let, tudíž pan Honeyfoot skutečně nikdy neměl čas litovat, že podepsal páně Norrellovu listinu. ^^2^^
Knihovna Učené společnosti yorských mágů byla odprodána panu Thoroughgoodovi z Coffee Yardu. Nikoho ale jaksi nenapadlo zmínit se o tom panu Segundovi a ten se o tom dozvěděl jen oklikou, když to kluk, co prodával u pana Thoroughgooda, řekl svému kamarádovi (takto zaměstnanci v Priestleyho obchodu se lněným textilem) a ten se o tom zase náhodou zmínil paní Cockcroftové z hostince U krále Jiřího a ta to pověděla paní Pleasancové, bytné pana Segunda. Jakmile se o tom pan Segundus doslechl, vyběhl do zasněžených ulic za panem Thoroughgoodem, aniž se obtěžoval vzít si klobouk, kabát nebo pořádné vysoké boty. Ale knihy už byly tytam. Optal se tedy pana Thoroughgooda, kdo je koupil. Pan Thoroughgood se panu Segundovi omluvil, že mu bohužel nemůže jméno toho pána prozradit, neboť podle jeho soudu si onen gentleman nepřál, aby jeho jméno vešlo ve všeobecnou známost. Pan Segundus, bez klobouku, kabátu i dechu, s promočenými střevíci a punčochami zacákanými blátem, měl to potěšení vysvětlit panu Thoroughgoodovi přede všemi přítomnými, že vůbec nesejde na tom, zdali mu to pan Thoroughgood sdělí nebo ne, neboť on s největší pravděpodobností beztak totožnost onoho záhadného pána zná.
Pan Segundus se o pana Norrella nepřestal zajímat. Hodně o něm přemýšlel a často o něm hovořil s panem Honeyfootem.^^3^^ Ten si byl jist, že vše, co se událo, lze vysvětlit usilovnou snahou pana Norrella o návrat magie do Anglie. Pan Segundus o tom měl své pochybnosti a začal se poohlížet po nějakých Norrellových známých, kteří by mu mohli prozradit něco víc.
Vysoko postavený gentleman jako pan Norrell, s pěkným domem a rozsáhlými pozemky, vždycky vzbuzuje zájem sousedů, a pokud dotyční nejsou úplně padlí na hlavu, bez výjimky se budou snažit o něm aspoň něco vyzvědět. Pan Segundus objevil ve Stonegate rodinu, která měla bratrance na statku nějakých pět mil od Hurtfewského opatství. Spřátelil se tedy s ní a přesvědčil ji, aby uspořádala večírek a pozvala na něj své bratrance. (Pana Segunda docela ohromilo, jak mu vymýšlení takových lstí jde.) Bratranci přijeli a nikomu z nich nebylo zatěžko mluvit o bohatém a zvláštním sousedu, jenž očaroval yorskou katedrálu; pan Segundus se však nedozvěděl víc než to, že pan Norrell zakrátko odjede z Yorkshiru do Londýna.
Zpráva pana Segunda překvapila, ještě víc ho však udivilo, jak zapůsobila na jeho náladu. Nezvykle ho to rozrušilo – což je úplně směšné, připomínal si; Norrell se o něj ani v nejmenším nezajímal a neprokázal mu jedinou laskavost. Na druhou stranu byl teď jediným Segundovým kolegou. Až odjede, pan Segundus bude jediný mág, poslední mág v Yorkshiru.

^^1^^ Proslulá balada Král Havran popisuje právě takový únos.

Už brzy, brzičko, otec řek,
už brzy přivítáme tě,
Král Havran ví, která z květinek
je nejhezčí na světě.

Kněz snad až příliš světský byl,
ač modlil se a klopil zrak,
Král Havran tři svíce zapálil
a kněz na to: „Dobře tak.“

Tak slabá její paže je,
ač zaklínala se láskou.
Král Havran ruku natáh jen
a ona pustila tu mou.

Ten zdejší kraj se falešný zdá,
jak by ho jen nakreslili,
vše chvěje se jak v bouři klas,
když Král Havran kolem pílí.

Na věčný čas, na věčný čas vzpomínej na mě i dále, až pod hvězdami v slatinách půjdeš v průvodu Krále.

^^2^^ Pan Honeyfoot se odvolával na vraždu, k níž došlo léta Páně 1279 v pochmurném městečku Alston rozkládajícím se mezi vřesovišti. Na akátu u vchodu do kostela tu jednoho dne našli viset mrtvého chlapce. Nade dveřmi stála socha Madony s dítětem. Alstonští tedy poslali do Newcastlu, do hradu Krále Havrana, a Král Havran vyslal dva mágy. Ti Panenku Marii i Jezulátko rozmluvili – dozvěděli se, že chlapce zabil nějaký cizinec, ale už ne důvod, který ho k tomu vedl. Kdykoli pak do města přibyl někdo cizí, Alstonští ho odvlekli před dveře do kostela a zeptali se: „Je to on?“, ale Madona a Jezulátko pokaždé odpověděly, že ne. Pod nohama Panny Marie se kolem sebe prapodivně kroutili lev a drak a navzájem se kousali do krku. Zvířata vytesal kameník, který v životě nespatřil lva ani draka, zato ovšem viděl spoustu psů a ovcí a něco z psí a ovčí povahy se přeneslo i do té skulptury. Kdykoli nějakého nebožáka předvedli před Madonu s Jezulátkem, lev a drak se přestali hryzat, zadívali se dolů jako prazvláštní hlídací psi Bohorodičky a lev se rozštěkal, zatímco drak podrážděně bečel. Rok plynul za rokem, všichni místní, co onoho chlapce znali, už byli po smrti, stejně jako s největší pravděpodobností i jeho vrah. Ale Madona s Jezulátkem si jaksi zvykly mluvit, a kdykoli nějaký nešťastný cizinec prošel před jejich zraky, vždycky otočily kamenné hlavy a pronesly: „To není on.“ Alston si získal pověst strašidelného města a lidé se mu vyhýbali, co mohli.

^^3^^ Aby lépe porozuměl povaze pana Norrella a jeho magickým schopnostem, sepsal pan Segundus obšírný elaborát o návštěvě Hurtfewského opatství. Želbohu shledal, že v této věci je jeho paměť podivuhodně nespolehlivá. Kdykoli se vrátil k tomu, co vyplodil, zjistil, že si události pamatuje jinak. Pokaždé začal vyškrtávat slova a obraty, nahrazoval je novými a skončil tím, že celé pojednání zcela přepracoval. Po čtyřech pěti měsících si musel přiznat, že si již nevybavuje, co pan Honeyfoot tenkrát řekl panu Norrellovi či co mu na to pan Norrell odpověděl, případně co on – pan Segundus – viděl v domě. Nakonec usoudil, že je zcela marné pokoušet se o tomto tématu cokoli sepisovat, a veškeré výsledky dosavadního úsilí hodil do ohně.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).