Vladimír Němec se rozhodl, že taky zkusí své štěstí v prostředí světa po drastické katastrofě. Za tu jeho může záhadná Nemoc. Světu se říká podobně objevně Svět Po. A hlavní hrdinové? Tom, Dana a Andrea. Zkrátka a jednoduše je tady další apokalypsa – tentokrát naprosto všední a obyčejná.

Příběh začíná chvíli potom, co vypukla smrtící pandemie. Respektive hlavní hrdina se probírá a zjišťuje, že tam venku je něco v nepořádku, zejména mu chybí lidi. Ty sice nakonec najde, ale povětšinou v nemocnicích. Na hromadách ostatních mrtvol. Nakonec objeví i pár dalších šťastlivců, zejména Andreu a Danu, k nimž se postupně přidávají další. Počáteční snaha zorientovat se ve světě, který se drasticky proměnil, je podána poměrně sugestivně. Docela dobře zpočátku funguje i systém několika „mluvících postav“ ? la Hra o trůny, které popisují situaci každá ze svého pohledu. Velmi rychle ale čtenář narazí na to, že místo toho, aby přepínání mezi postavami přidalo knize na napětí, tak se docela často vyprávění jednotlivých postav ve velké míře opakují.

Navíc se vypravěči objevují a mizí zcela nepravidelně (s výjimkou hlavního tria), což působí dost zmatečně. Příliš nepomohou ani naprosto zaměnitelná jména postav, která komplikují čtenáři snahu vyznat se v tom, kdo je kdo. Na první pohled to může vypadat až směšně, ale s tím, jak často se postavy objevují a z ničeho nic mizí, navíc nastává docela solidní problém s orientací v textu. Příliš také nepomáhá, že se za celou dobu nepředstaví nikdo jinak než křestním jménem (s výjimkou členů motorkářských gangů, kteří používají přezdívky, a kupodivu si je lze i zapamatovat). Jediným štěstím zůstává, že lidí přežilo tak málo, a tudíž se žádné jméno neobjevuje dvakrát.

S postupem času potom začíná kniha upadat čím dál víc do naprosto fádního koloritu obyčejnosti. Utvoří se skupinka přeživších, ta se následně rozpadne. Poté se objeví zlí hoši, kteří chtějí situace zneužít, a ti jsou nakonec poraženi. Hledají se další skupinky přeživších, přijdou další zlí hoši a v momentě, kdy se čtenář zorientuje a očekává velké vyvrcholení, tak autor najednou skončí, aniž by se alespoň symbolicky pokusil příběhu dodat nějaký konec. Tedy pokud nebudeme považovat za důstojné ukončení vyústění hlavní lovestory do trojky z nutnosti (rozumějte – ve světě Po je více žen než mužů).

Zakončení by neobstálo ani v tom případě, že by se jednalo o první díl nějaké knižní série, ale Kroniky světa Po tak ani prezentovány nejsou. Podobně opominuta je i samotná Nemoc, o kterou se celou knihu nikdo nezajímá, a až ke konci postavy jen tak mimochodem prohodí, že ji někdo vyrobil asi úmyslně a roznesl letadlem. Každopádně úplně se mu to nepodařilo, jelikož několik lidí zůstalo proti nemoci imunní. Originalita mizivá a využití v příběhu prakticky žádné.

Pravda příběh ani v průběhu knihy nevytvoří nějaký zvlášť ucelený dějový oblouk, spíše jde doopravdy o takovou kroniku, tedy soupis událostí, které se udály určité skupince lidí. Jistě některé události jsou zajímavé a Němec dokáže vybudovat i určité napětí, ale vše ubíjí malá nápaditost. Prakticky veškerá ozbrojená střetnutí probíhají stylem – obejdeme je zezadu a vytáhneme na ně zbraň. Potom se buď soupeři vzdají, nebo následuje přestřelka. Působí to sice realisticky, nikdo se nežene pod palbu nepřátelských zbraní, ale v momentě, kdy je takový přepad proveden po několikáté, stává se absolutně nezáživným.

Podobně vypadá i reakce lidí na pandemii. Jako by měli na výběr pouze ze tří možností – náboženský fanatismus, totální podlehnutí právu silnějšího nebo liberální demokracie s tím, že se pořádně ozbrojíme. Nepřímo tuto schematičnost přiznává i sám autor, když popisuje rozpaky vůdce templářů nad tím, co udělat s lidmi, kteří nepropadli ani fanatické víře v Boha, ani v bezuzdné násilí. A tak se nedá než opětovně zopakovat, že i v tomto ohledu se snaží autor hledět na věc umírněnou, realistickou optikou, ale jeho pohled působí málo nápaditě a v konečném důsledku nezajímavě, což je pro příběh mnohem větší problém.

Kroniky světa Po nelze hodnotit jinak než jako nezajímavý počin. Ne že by byly až tak špatně napsané, ale autor udělal několik rozhodnutí, které čtenáři značně komplikují možnosti, jak se do knihy ponořit. Navíc se jen těžko hledá důvod, proč by se měl čtenář, který si chce užít postapo příběh, vybrat právě tuto knihu – nemá totiž vůbec nic navíc, co by vybočovalo z řady jiných postapo světů od Resident Evil po Walking Dead. Snad tedy kromě zasazení do prostoru české kotliny, což je tedy proklatě málo i pro lidi, kteří spí zabalení do české vlajky.

• Vladimír Němec: Kroniky světa Po
• Klub Julese Vernea, 2017
• 360 stran, 280 Kč (v e-shopu Fantasye již za 252 Kč)