Jeden z devíti, Prolnutí, kniha druhá
 |
Někteří vstoupili do armády, aby za ně stát z veteránského fondu zaplatil školné na vysoké. Jiní to viděli jako občanskou povinnost. Druhá afghánská většinu z nich poslala domů v zinkové rakvi potažené vlajkou. Jindřich Schlick se stal vojákem, protože v krizemi zbídačeném srdci Evropy neměl jinou možnost. Chtěl jen přežít. Když to ale dokázal, v Prolnutí tím vyvolal největší štvanici za posledních padesát let. Jeho touha se tím změnila jen trochu – pořád chce přežít. A k tomu zjistit, kým se stal…
Do uší se mi zařízl ostrý svist přilétajících min. Toho idiota, co afghům prodal staré sovětské stodvacetimilimetrové minomety, bych z fleku zabil. Podvědomě jsem se přikrčil, a jako by mi to mohlo pomoci, vtáhl hlavu mezi ramena. Až příliš dobře jsem ale věděl, že mi to nepomůže. Ne když ležíte na stráni poseté balvany nejrůznější velikosti, místo kila semtexu máte jen polní lopatku a hlavu nevtahujete pod želví krunýř vylepšený půlmetrem kevlaru.
A nebyl jsem jediný – za sousední skupinou skalisek se krčili dva kluci z družstva E. Když minometná salva konečně dopadla, snažili se zrovna o to, co já už dávno vzdal – o přežití.
Šest rudozlatých explozí vyrašilo ze země přesně na půli cesty mezi našimi úkryty. Mě před střepinami chránilo nevysoké, jehlanovité skalisko. Zakouřilo se z něj a jeho špička mi dopadla k nohám, uříznutá stejně hladce, jako kdyby to měl na svědomí laser. Neměl, stačil na to i kus ruské oceli zpoza Uralu.
 |
Prolnutí na Fantasyi:
- Tovaryš – ukázka z knihy, recenze (Radim Červenka), recenze (Martin Kučera)
- Jeden z devíti
Afghánistán jí byl plný už desítky let, a to přes všechna embarga nejprve uvalovaná Spojenými národy a pak Unií, protože dokud tu zuřila válka, pořád se sem vyplatilo dovážet zbraně. Jakékoliv a komukoliv. Třebas i pamatující nejen třetí, ale i druhou světovou. Tady našel uplatnění sebevětší šunt, povalující se v armádních skladištích…
Přežil jsem. Ti dva klučinové ale tolik štěstí neměli. Během zlomku vteřiny zmizeli v krvavě rudé mlze, která doprovázela jejich efektní rozprsknutí se po okolí. Když se rozptýlil kouř, za jejich skálou to vypadalo jako v doupěti šíleného řezníka. Znechuceně jsem si odplivl. V náprsní kapse jsem už měl tucet psích známek od kluků ze svého družstva. Teď abych začal sbírat i známky od cizích. Zavrtěl jsem hlavou. Co tady ksakru vlastně dělám…
Nikdo si už vlastně ani nepamatoval pravý důvod, proč tu jsme. Během svého turnusu jsem slyšel asi tucet zdůvodnění a jedno bylo pitomější než druhé. Pobavilo mě to o demokracii. O tom se nás snažil přesvědčit náš ideový školitel. Byl to blbec – afghové řezali anglány, rusáky, amíky a potom i nás euráče a na nějakou demokracii neměli čas. Spíše bych věřil šuškandě o ropě a nalezištích všelijakých rud, zejména těch vzácných.
Druhá afghánská skončila v době, kdy jsem ještě dělal do plínek. Teď tu oficiálně panovalo příměří pod diktátem Společných jednotek rychlé reakce. Na klid zbraní to ale rozhodně nevypadalo. Drželi jsme většinu měst, pár desítek vesnic a několik hlavních silnic, ale všechno ostatní patřilo jim. Každý přesun se stal hrou o život a každá kolona byla pro rebely lákavým cílem. Jen pitomec by tenhle sajrajt nazýval policejní akcí. Byl to boj o holý život.
Skončila tu spousta kluků z celé Evropy. Některé sem poslal soud. Znáte to – vyber si lapák, nebo armádu. Pitomci, já bych se do kriminálu třeba i doplazil… Pak tu byli nadšenci. Dílem nácci toužící dokázat všem ostatním, že oni jsou ti übermenschen, a dílem dobrovolníci plní ideálů, které chtěli věrozvěstsky šířit. Ti skápli jako první. A pak jsme tu byli my ostatní – kluci, co neměli na zdravotní pojištění ani na školné a kterým nikdo na stříbrném tácu nenaservíroval růžovou budoucnost. Pro takové zkrachovalé existence prostě jiná práce nebyla. Kdysi se nám říkalo loseři. Teď už nám tak nikdo neříká, protože svět na sklonku čtvrté ekonomické krize je plný loserů. Je to vlastně takový životní styl…
„Já Modrý, já Modrý,“ zachrčel mi náhle ve sluchátkách volací znak našeho starého. Kapitán Horák byl jedním z oficírů, které povýšili v poli, takže něco uměl, a navíc to byl Čech, tedy plemeno, které se čtyř hvězdiček normálně dočká leda in memoriam. Věřil jsem mu, i když se nám nikdy ani slovem nezmínil o tom, jak to jako politicky nespolehlivý dokázal. Podivné to bylo o to víc, že jeho starší bratr byl plukovník Secesní armády. Jen těžko se dal v kádrových materiálech najít horší škraloup, než byla účast na slavné porážce národů Visegrádské skupiny, jež měly tu drzost požadovat vystoupení z Unie, zejména když se ta účast týkala špatné strany konfliktu. Jenomže kapitán měl velení, a dokonce i pár evropských metálů. Jeho jedinou chybičkou bylo, že ho a s ním i jeho jednotku všichni obvykle a s oblibou nasazovali do sebevražedných misí…
„…jak to vypadá?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Nic moc,“ odtušil jsem.
„Co úplatky klanovým náčelníkům?“
Můj pohled padl na dvojici zčernalých a ještě kouřících dingů. Ti plechoví dědoušci byli na odpis už dávno, ale když si je našla erpégéčka, zvládne to praporní intendant jediným škrtem pera. A může odepsat i ten kufřík se zlatými plíšky…
„Dostali je mudžíci?“ zazněla nová, již poněkud netrpělivější otázka.
Hm, jak se to vezme… „Negativní.“
„Desátníku, kde je poručík Lang?“
Jeho zuhelnatělá ruka koukala z okna jednoho z obrněných aut. Chvíli mi dokonce připadalo, že snad i přátelsky kyne, ale byl to jen klam způsobený tetelícím se vzduchem.
Pochopil. „A seržant Horváth?“
Ten pro změnu ležel kousek ode mě a v jeho do té doby neprůstřelné vestě se skvěla trojice úhledných dírek. Asi uvěřil včerejší zpravodajské svodce, že mudžíci nemají munici s wolframovým jádrem…
„Negativní.“
„Dokážete se udržet ještě pět minut?“
Pět minut, nebo pět hodin? Jsem tu sám jako prst, a to ještě ke všemu prostředníček, a kolem je stovka po zuby ozbrojených povstalců. Před očima mi vytanula vzpomínka z dětství. Ne, vztyčený prostředníček rozhodně neznamená, že jsem jednička…
Skálu ometla dávka z kalašnikova. Tentokrát mě její úlomky ostré jako břitva pořezaly ve tváři.
„To zjistím za pět minut, pane,“ oznámil jsem nakonec do mikrofonu.
Kapitán místo odpovědi jen proklikl spínač. Ani on už k tomu neměl co dodat…
Přes kopec přilétla další várka tříštivotrhavých min. Hvízdlo to, bouchlo a zasypalo mě to kousky horkých skalisek, ale jinak nic. Větší starosti mi dělal střelec s kalachem. Jeho krátké dávky začínaly být až nepříjemně přesné, a jestli má vysílačku nebo mobil, jsem nahraný. Zavolá svému bratranci, nebo Alláh ví kterému příbuznému, co šteluje mířidla u minometu, nahlásí mu korekci, a pokud má slušný paušál, nebude ho moje smrt stát ani deset eurocentů.
Nechápal jsem, proč se nezačínají stahovat. Vždyť už před dobrými deseti minutami dokázali to, pro co sem přišli – ozbrojený konvoj byl v plamenech a z jeho osádky zbyly jen žalostné trosky. Podle jejich standardních pravidel by se měli otočit na patě a mazat do hor za mamčama, které chystají večeři. Nikdy předtím se nestalo, že by riskovali přílet vrtulníků s trestnou výpravou. Leda že se jim dostaly do rukou včerejší noviny, ve kterých hořekoval náš ministr, že rozpočtové škrty nutí armádu šetřit, a tedy i omezovat bojové lety…
Vzpomněl jsem si na příběhy, které kolovaly v campu o vojclech z předchozího turnusu. Ten nešťastný prapor braniborských odvedenců zažil šest přepadů v jednom měsíci. Na úzkých horských silnicích neměla jejich otéčka nejmenší šanci. Když přišli o poslední, stáhli se do tábora a požádali o posily. Než dorazily, byl jejich tábor odříznutý od okolního světa a afghové je noc co noc častovali minomety a podomácku vyrobenými raketami. Moc často se sice netrefili, ale i tak se nikdo nevyspal. Po měsíci byly z těch, co to přežili, ploužící se trosky. Velení je muselo nejen stáhnout z aktivní služby, ale dokonce i poslat do Evropy. Tamní psychiatři se sice snažili, seč mohli, ale i při zabavení všech ostrých předmětů, opasků a tkaniček od bot v tomhle praporu překročil počet úspěšných sebevražd obvyklý průměr.
Pak jsem ho uviděl. Vysoký, snědý, s pěstěným vousem černým jako uhel a v uniformě s pouštním vzorem. Jeho fotka visela ve všech campech v Afghu. Byl to Asgar Chán, osobně a v celé své kráse. Ten pohled mi moji situaci osvětlil víc, než by dokázal dlouhý pohled do očí zpravodajského důstojníka.
Kurva! Kurva! Kurva! Toho chlápka hledá polovina světových tajných služeb a s nimi i celý Europol, a mně se promenáduje sto metrů od ústí pušky, kterou ale nedokážu ve zdraví vysunout zpoza balvanu.
Statisticky vzato to byl nejúspěšnější rebelský velitel za posledních dvacet let, a to ho pasovalo do role nejhoršího nepřítele Unie od dob, kdy naše jednotky vkročily na tuhle zatracenou skalnatou prdel světa. Pro běžného Afghánce bylo takřka nemožné úspěšně projít imigrační procedurou. Pro něj a jeho příbuzné to bylo naprosto vyloučeno. Byl to veřejný nepřítel číslo jedna a ztělesněný ďábel v jedné osobě.
Pro mě ale byl současně i vysvětlením, proč se rebelové nestáhli. Tohle byla jeho akce! K mé smůle byl Asgar Chán pověstný dvěma zlozvyky – jeho akce vždy končily úspěchem a nikdy nebral zajatce.
Stačil mi jediný pohled na závěr karabiny, který po vystřelení posledního náboje čněl hrdě dozadu, abych pochopil, že mám problém. Posledním zásobníkem jsem se klepl do přilby asi před pěti minutami a pro další bych musel proběhnout několika metry nekrytého prostoru. Sice jsem chtěl tu Evropskou hvězdu za statečnost dostat, ale ne posmrtně – a peněžní odměnu vypsanou za jeho dopadení bych si v kolumbáriu asi taky moc neužil.
Chtělo to něco jiného. Opatrně jsem se rozhlédl a spočítal zbytek družstva. Bylo nás pět. Přepočet jsem ještě zkorigoval, když našeho zdravotníka rozcupovala dávka z RPK. Takže jsme byli čtyři. Z toho já nemám náboje a dva zrovna došlí bažanti si užívají první nervové zhroucení a ve svých úkrytech střídavě volají mámu a boha. Takže zbýval jen Ulrich. Svobodník Petr Ulrich, abych byl přesný.
Když Asgara zahlédl, nemusel jsem mu nic vysvětlovat. Na rozdíl ode mě ale nezaváhal ani minutu a šel si pro vysněný metál, dvoutýdenní opušťák a další prebendy včetně prominentního občanského statutu.
Stačil zlomek vteřiny, během kterého vysunul z úkrytu nejprve hlavu a pak flintu s připevněným puškohledem, a už se mu týl rozprskl po okolí v rudošedém gejzíru.
Kurva! Nesnáším, když mám pravdu!
Stiskl jsem tlačítko mikrofonu. „Modrý!“ zaječel jsem do něj z plna hrdla. „Tady Modrý tři, opakuji Modrý tři. Je tady Acéčko. Opakuji, je tady Acéčko!“
„Rozumím,“ zachrčela mi ve sluchátku odpověď. „Máte vizuální kontakt?“
„Potvrzuji.“
„Naveďte nás laserem na cíl. Postaráme se o něj. Konec.“
Hrábl jsem do brašny a vytáhl laserový zaměřovač. Užitečná hračička pro každého pěšáka, který má čas od času zájem o nějakou tu palebnou podporu. Dokážu tím na cíl navést letadlo, raketu, a dokonce i inteligentní dělostřeleckou munici, pokud ji někdy naši věčně šetřící dělostřelci nafasují.
Opatrně jsem vystrčil zaměřovač zpoza skály a letmo zkontroloval, že mířím Chánovým směrem. Při salvě dělostřelecké baterie nehraje nějaký metr roli a u leteckého bombardování je to ještě lepší.
Když jsem aktivoval navádění, proklikl jsem mikrofon.
„Rozumím,“ zaznělo mi v uších. „Právě dostáváme data ze satelitu.“
Přitiskl jsem se k zemi.
„Na cestě,“ pronesl klidný hlas muže sedícího ve velínu řízení palby. „Udržujte laserový paprsek na cíli. Do zásahu třicet sekund.“
„Letadla?“ zašeptal jsem zvědavě.
„Ne,“ odvětil hlas s nefalšovanou pýchou. „Velení uvolnilo tři kinetické projektily z vojenského orbitálního satelitu. Máte obrovské štěstí, vojáku. Tolik jich naposledy povolili, když se bombardoval Kábul.“
„Kábul? Kábul! Ježíšikriste,“ zaječel jsem do mikrofonu na toho debila z plna hrdla. „Vždyť to město úplně vymazali z mapy!“
„Unie je na vás hrdá, vojáku,“ odvětil debil škrobeně. „Konec.“
Pak svět kolem mě zanikl v oslnivém jasu…
Skupina vojáků v protichemických oblecích s hrby regeneračních jednotek se roztáhla do řídké rojnice a postupovala podél prvního kráteru. Opatrně se vyhýbali jeho žhnoucímu, sklovinou potaženému okraji a obcházeli cokoliv natolik ostrého či horkého, aby to dokázalo poškodit ochrannou vrstvu jejich kombinézy. Každou chvíli se některý z nich zastavil a zkoumal zuhelnatělé ostatky nebo pokroucené a spečené kusy kovu, jež bývaly zbraněmi.
Peklo, které se tu před pár hodinami rozpoutalo, bylo tak děsivé a neskutečné, že ani jejich velitelé přesně nevěděli, co tady najdou. Přesto byl velký zájem v některé z těch hromádek popela poznat nejhoršího nepřítele civilizovaného světa hned po Hunovi Atillovi.
„…mám tu jednoho živýho!“ ozval se náhle do všeobecného ticha voják. Jeho hlas, byť zkreslený respirátorem, se přitom zřetelně chvěl.
„Nedělej si prdel, debile,“ utrhl se na něj velitel. „Tady měl problém přežít i pitomej prvok!“
„Ale já si nedělám prdel, seržo,“ odvětil voják dotčeně. „Tak se pojďte kouknout. Ten chlap fakt žije.“
Seržant se nedůvěřivě naklonil nad prachem a krustami mokvajících spálenin pokrytou postavu, ležící nehybně na zemi. „Do prdele,“ vyjekl překvapeně, když na sazemi pokrytém krku nahmatal puls. „Von fakt žije. Jak to tady rublo, musel být v tom dolíku a snažil se asi vsáknout do země. Je to pořádnej klikař…“
Pomalu ho obrátil na záda. Jmenovka na hrudi byla oproti jeho očekávání čitelná.
„Jindrich Sch… schk… Schlick. Co je to kurva za jméno?“ zachrčel nespokojeně.
„Bude to asi někdo z tsechei kontingentu,“ odpověděl pohotově jeden z jeho mužů. „Ta rozstřílená kolona byla jejich,“ dodal ještě, ukazuje přitom na trosky několika vozidel spečené k nepoznání.
„Tak to bude mít jeho máma v Budapešti radost, co?“
Později se mě doktoři ptali, na co si vzpomínám, když jsem prvně přišel k sobě. Řekl jsem jim, že na nic, ale nebyla to pravda, jen to, co ode mě chtěli slyšet. O některých věcech se prostě nedá mluvit.
Pravdou je, že první věc, kterou jsem tehdy skutečně zaregistroval, byla bolest. Příšerná, děsivá a nekončící. Byl jsem ale příliš slabý, než abych začal křičet. Kromě ní jsem cítil ještě další dvě věci – smrad spáleniny a že mě někam vezou. No, vezou, spíše se mnou někam pelášili a malá kolečka od lehátka, na kterém jsem ležel, mě s každou překonanou spárou v dlažbě obdarovala bolestivým drncnutím. To mohlo znamenat jediné – jsem ve špitále, a taky to vysvětlovalo, proč mě v nose pálí pach lyzolu a proč se mi někdo neustále snaží kontrolovat životní funkce.
Vozík se náhle zastavil.
„To je on?“ zeptal se někdo, stojící za mou hlavou, lapiducha. „Ukažte mi ty papíry.“
Ozvalo se zašustění několika chvatně obracených listů a pak následovalo zaklení: „Kurva, co je mi po nějakém přizdechlém vojclovi. Měli jste mi přivést na pitvu toho Asgara! Do prdele, copak tu nikdo neumí dělat svoji práci pořádně? Proč myslíte, že jsme tam poslali ten vrtulník? Kvůli tadyhle tomu desátníkovi? Jste opravdu takový blbec, nebo děláte pro Červený kříž? Jestli ano, pak budeme muset upravit vaše služební záznamy, četaři!“
„Já jsem rotný,“ odvětil oslovený dotčeně.
„A já se ptám, jak dlouho?“ kontroloval vzteklý hlas a ten druhý se už raději neozval.
„Tak kde máte toho Asgara?“
Ozvalo se zašustění, jako když zatřepete ekologicky odbouratelnou igelitkou z gigamarketu.
14. července 2012, Alex Drescher
