Jantar a krev (Temný učedník 3), EXKLUZIVNÍ UKÁZKA
 |
Mina stále netuší, kým doopravdy je. Snad bohyní světla, kterou svedla Takhisis na temnou stranu? Z vln se vynoří v podobě šestileté holčičky a jejími společníky jsou pouze mnich Rhys, jeho fenka Atta a šotek Rulík. Právě oni jsou jedinou její možnou cestou ke spáse – hrází před vlivem pokušitelů, mořské bohyně Zeboim a boha oživlých mrtvých Chemoše, kteří touží definitivně narušit rovnováhu mezi silami Světla a Temnoty a Minu obrátit na svou stranu.
Schodiště se stočilo a Rulík s Rhysem po chvíli uviděli plošinku. Fenka ani Mina tu ale nebyly. Rhys se zastavil a sykl na Rulíka, který se chystal něco říct. Oba naslouchali.
„Milovaní,“ řekl Rulík.
„Bojím se, že ano.“ Rhys popadl šotka a popoháněl ho.
„Možná nám Majere pomůže uniknout.“
„Nejsem si jistý, jestli může,“ odvětil Rhys.
„A co Zeboim? Právě teď bych ji docela rád viděl; nikdy by mě nenapadlo, že je to možné!“ řekl Rulík. Lapal přitom po dechu.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY JANTAR A KREV
„Nevěřím, že by nám mohl nějaký bůh pomoct. Viděli jsme, jak selhali v Útěšíně. Vzpomínáš si? Kiri-Jolitův paladin nedokázal Milovaného zabít, stejně jako kouzla paní Jeny. Milovaní jsou připoutáni k Mině.“
„Ale ona si na ně nepamatuje!“ Rulík divoce zamával rukama a málem se sesypal se schodů. „Děsí se jich!“
„Ano,“ souhlasil Rhys a zachytil ho. „Děsí se jich.“
Rulík se na něj zamračil.
„Odpusť, příteli,“ řekl Rulík bezmocně. „Nevím, co ti říct. Kromě toho, že musíme mít víru…“
„V co?“ dožadoval se Rulík. „V Minu?“
Rhys šotka pohladil po rameni. „Jeden ve druhého.“
„Můj táta říkával: ‚Nepůjčuj si trable,‘“ zamumlal Rulík, „ačkoliv si můj drahý táta jinak půjčoval všechno, co nebylo přibité…“
Přerušil je pronikavý výkřik a zvuky žadonících hlasů.
Mina se přihnala po schodech dolů: „Pane mnichu! Tam nahoře jsou ti hrozní mrtví lidé! Někdo otevřel dveře…“
„Někdo?“ zabručel Rulík.
„No, asi jsem je otevřela já,“ připustila Mina. Byla bledá a jantarové oči měla vykulené. Smutně se podívala na Rhyse. „Vím, žes mi říkal, abych zůstala s tebou. Je mi líto, že jsem neposlechla.“ Vzala ho za ruku a pevně ji stiskla. „Teď s tebou zůstanu. Slibuji. Ale myslím, že nás ti mrtví lidé nepustí ven,“ dodala a hlas se jí přitom třásl. „Myslím, že mi chtějí ublížit.“
„Na to jsi měla myslet, než jsi z nich udělala mrtvé!“ vykřikl Rulík.
Mina se na něj zmateně zahleděla. „Proč na mě křičíš? Já o nich nic nevím. Nenávidím je!“ Propukla v pláč, objala Rhyse a zabořila mu hlavu do žaludku.
„Mina, Mina…“ volali Milovaní.
Shromažďovali se na odpočívadle, shlukovali za obloukovým vchodem. Rhys se jich nemohl dopočítat. Nikdo z nich se nedíval na něj. Nikdo se nedíval ani na Rulíka nebo Attu. Mrtvé oči Milovaných hleděly na Minu.
Mrtvá ústa volala její jméno.
Vyhlédla ze záhybů Rhysovi kutny, a když viděla, jak na ni Milovaní civí, přikrčila se a zafňukala. „Nedovol jim, aby si mě vzali!“
„Nedovolím. Neboj se. Musíme jít dál,“ řekl Rhys. Snažil se, aby to znělo klidně.
„Ne, nepůjdu!“ Mina se tiskla k Rhysovi a táhla ho zpátky. „Nenuť mě tam jít!“
„Rulíku, vezmi mou hůl,“ řekl Rhys. Sáhl dolů a zvedl děvčátko do náruče. „Pevně se drž.“
Mina ho prudce objala kolem krku, nohama ho sevřela kolem pasu a zabořila mu obličej do ramene. „Nebudu se dívat!“
„Taky bych si přál nedívat se,“ zamumlal Rulík. „Nechtěl bys mě nést, že?“
„Nezastavuj se,“ řekl Rhys.
Stoupali po schodech, pomalu, ale vytrvale. Jeden z Milovaných jim vykročil vstříc. Rulík ztuhl a schoval se za Rhyse. Atta zaštěkala a s vyceněnými zuby skočila dopředu. Mina zavřískla a svírala Rhyse tak pevně, až ho málem udusila.
„Atto! Zpět!“ ostře zavelel Rhys a fenka se stáhla. Šla vedle něj a varovně vrčela, pysky stažené, aby ukázala zuby.
„Nezastavuj se,“ řekl Rhys šotkovi.
Rulík se nezastavoval, držel se těsně za ním. Milovaní si mnicha, šotka ani psa nevšímali.
„Mino!“ vykřikl Milovaný a natáhl k ní ruce. „Mino.“
Zavrtěla hlavou a dál schovávala obličej. Rhys stoupl na poslední schod. Pomalu se zvedl. Vyšel nahoru a teď byl na plošince pod vchodem.
Milovaní mu stáli v cestě.
Rulík zavřel oči, jednou rukou sevřel Rhysovu kutnu a druhou emide.
„Jsme mrtví,“ prohlásil. „Nemůžu se dívat. Jsme mrtví. Nemůžu se dívat.“
Rhys s Minou v náruči vykročil ke shluku Milovaných.
Ti zaváhali, oči upřené na Minu, a rozestoupili se, aby mohl projít. Rhys za sebou uslyšel pohyb. Postupoval dál, pomalým a vyrovnaným krokem, až prošli vstupem do hlavní síně. Tam se Rhys zastavil, přemožený zděšením. Rulík se zajíkl.
Milovaní obsadili věž. Točité schodiště vedlo vzhůru až na samotný vrchol a na každičkém schodu stáli Milovaní. Tlačili se v síni, tiskli se jeden k druhému, šťouchali se a strkali, jak se všichni pokoušeli zahlédnout Minu. A dveřmi se tlačili další, cpali se dovnitř.
„Jsou jich tisíce!“ zajíkal se Rulík. „Musí tady být všichni Milovaní z celého Ansalonu.“
Rhys netušil, co má dělat. Milovaní je mohli zabít i úplně nechtěně. Kdyby se snažili dostat blíž, aby se Miny zmocnili, byli by je schopni rozdrtit.
„Mino,“ řekl Rhys, „musíš na zem.“
„Ne!“ vzlykla a tiskla se k němu.
„Musím,“ zopakoval pevně a postavil ji na podlahu.
Rulík podal Rhysovi emide. Mnich ji vzal a natáhl ji vodorovně před sebe.
„Mino, běž za mě. Rulíku, drž Attu.“
Rulík chytil fenku za zátylek a přitáhl si ji blíž. Atta vrčela a rafala, kdykoliv se nějaký Milovaný dostal příliš blízko, a na nejednom zanechala otisky zubů, ale oni si jí nevšímali. Mina se tiskla k Rhysovi a držela se jeho kutny. Mnich stál před nimi s holí v obou rukou a udržoval Milované stranou. Pomalu vykročil k dvoukřídlým dveřím.
Milovaní se rojili kolem něj a soupeřili mezi sebou, kdo se bude moci dotknout Miny. Její jméno se rozléhalo věží. Jedni šeptali „Mina“, jako by to jméno bylo příliš svaté, než aby ho směli vyslovit nahlas. Jiní znovu a znovu opakovali „Mina“ horečně a posedle. Další prosebně kvíleli. Ale ať už šeptali či volali, jejich hlasy byly plné smutku, bědování nad osudem.
„Mina, Mina, Mina.“ Její jméno bylo truchlivým vánkem, vzdychajícím v temnotách.
„Zastav je!“ křičela Mina a zakrývala si rukama uši. „Proč volají moje jméno? Neznám je! Proč mi to dělají?“
Milovaní kvíleli a sunuli se k ní jako příboj. Rhys je odrážel holí, ale bylo to, jako by se pokoušel zahnat nekonečné vlny. Žalozpěv získal odlišný tón. Teď se mísil s hněvem. Oči Milovaných se konečně obrátily k němu. Slyšel skřípění oceli.
Atta bolestně vyjekla. Rulík se prodral masou těl, vytáhl ji zpod jejich nohou a vzal do náruče. Fenka třeštila oči hrůzou, tlamu měla otevřenou a těžce oddechovala. Zoufale se snažila udržet a hrabala šotkovi tlapkami po hrudi.
Vzduch páchl rozkladem. Rhysovi začínala docházet síla. Už Milované dlouho nezadrží, a až hůl upustí, přemůžou ho.
Spatřil záblesk světla na čepeli nože. Udeřil do něj koncem hole a podařilo se mu smrtící ránu odrazit, i když nůž přejel Rulíkovi po paži a do hloubky ho řízl. Šotek vykřikl a pustil Attu, která se mu roztřeseně přikrčila u nohou.
Mina hleděla na krev, tvář popelavou. „Nechci tady být,“ řekla třesoucím se hlasem. „Nechci, aby se tohle dělo… neznám je… půjdeme daleko, daleko odsud…“
„Ano!“ vykřikl Rulík. Tiskl si rukou krvácející paži.
„Ne,“ řekl Rhys.
Rulík na něj vyvalil oči.
„Mino, ty je znáš,“ řekl jí Rhys přísně. „Nemůžeš utéct. Políbila jsi je, a oni zemřeli.“
Minu to nejdřív ohromilo, ale pak se v jantarových očích zablesklo pochopení.
„To byl Chemoš!“ vykřikla. „Já ne! Nemůžu za to.“
Zlostně se podívala na Milované, sevřela pěst a zakřičela na ně. „Dala jsem vám, co jste chtěli! Nic vám neublíží. Nikdy nepoznáte bolest, nemoc a smrt! Vždycky budete mladí a krásní a…“ „…a mrtví!“ vykřikl Rulík. Udeřil se pěstí do prsou. „Podívej se na mě, Mino. Tohle je život! Bolest je život! Strach je život! To všechno jsi jim vzala. A ještě hůř. Uzamkla jsi je ve smrti a zahodilas klíč. Nemají kam jít. Uvázli polapení v pasti.“
Mina zmateně hleděla na šotka a Rhys v duchu spatřil, co vidí ona – sebe a Rulíka, rozcuchané, zakrvácené, zpocené, lapající po dechu, jak odstrkují Milované holí a drží roztřeseného psa. Slyší, jak se šotkovi třese hlas strachem a vyčerpáním, jeho vlastní hlas plný zoufalství, a naproti tomu vnímá prázdné hlasy Milovaných.
Dívenka se před Rhysovýma polekanýma očima rozplynula a stála před ním Mina, jak ji předtím viděl v jeskyni. Byla vysoká a štíhlá. Rusé vlasy jí sahaly k ramenům a v měkkých vlnách lemovaly tvář. Široce rozevřené jantarové oči svítily hněvem, osídlené dušemi. Měla na sobě průsvitné černé šaty, které lnuly ke štíhlému tělu jako noční stíny. Obrátila tvář k Milovaným a zahleděla se na nepokojné, děsivé moře svých obětí.
„Mina…“ volali. „Mina!“
„Přestaňte!“ vykřikla.
Moře mrtvých sténalo, kvílelo a šeptalo.
„Mina…“
Milovaní se stahovali kolem Rhyse. Odrážel je holí, ale bylo jich příliš mnoho a zatlačili ho zády ke zdi. Rulík byl na čtyřech a pokoušel se vyhnout ušlapání, ale ruce měl zakrvácené a krvácel i z nosu. Rhys neviděl Attu, ale slyšel, jak bolestně kňučí. Vzdouvající se vlna se znovu pohnula a drtila ho mezi zdí a těly. Nemohl se pohnout; nemohl dýchat.
„Mina! Mina!“ Rhys matně slyšel její jméno. Všechno se začalo vytrácet.
- překlad: Hana Vlčinská
