V Křížovém domě se najde hodně. Jeho pravý pán dokáže opravit skoro všechno. A co není v domě, najde se v jámě. Včetně pekelných psů, kteří jsou smrtelně nebezpeční. Fantasy s příchutí new weird a detektivky, v níž může a nemusí být pachatelem sám ďábel.

Enyk usnul v obrovském křesle, prožraném moly, na posteli ležel ten chlapík. Byl docela mladý a hezký, ale špinavý a určitě měl vši a možná AIDS a žloutenku a kdovícovještě, vůbec nevypadal zdravě. Díval se na ni. Už zase ji tovtáhlo, tentokrát k němu

„Ne!“ Enyk vyskočil a strhl ji zpátky. „Nechoď k němu!“

„Je to jenom feťák,“ řekla nejistě. Ne, vůbec si tím nebyla jistá. V těch očích zahlédla něco horšího, i když nevěděla, co to bylo.

„Ne. Nikomu o něm neříkej. Tohle musím vyřešit sám.“

Enyk měl oči světlé a cizinec temné. V šeru komory to správně nemělo být moc poznat, ale bylo. „Pověz dole, že se vrátím do lesa a budu ho dál hledat.“

Chtěla něco říct, ale zajíkla se. Mám lhát? Enyk mě nutí lhát? Znovu se podívala na připoutaného muže. Něco v něm bylo hrozně špatně.

„Zkusil jsem všechno,“ zašeptal Enyk a protřel si víčka.

„Tohle nevyléčí nikdo, protože on už je… mrtvý. Uvnitř.“

Muž je pozorně poslouchal, a teď vztekle zařval. Očividně rozuměl, o čem je řeč. Enka se neklidně ohlédla.

„Nikdo nic neslyší,“ ujistil ji strýc. „Dokonalá izolace.“

„Na co tenhle pokoj používali?“ Enka si všimla zvláštních ornamentů na stěnách i stropě. Jako by ta místnost zapomněla, že má střechu a podlahu, a vznášela se v oblacích. Mezi vzory, úporně tíhnoucími vzhůru bez ohledu na gravitaci, se vinuly nápisy v cizí řeči. Mohla by jim rozumět, ale připadalo jí, že na to není ten správný čas.

„Na to není ten správný čas,“ odpověděl jí slovy, která si právě pomyslela. „Musíš do školy,“ dodal a říkal to, jako by toho litoval.

Trvalo to několik dní. Enka nosila strýci jídlo nahoru. Muž na posteli viditelně chátral, ale oči se mu neměnily a bylo stále těžší vyhýbat se jim. Enyk také pohubl, pod světlýma očima měl temné kruhy a vousy mu zplihly. Potom už Ence otevíral jenom na štěrbinu; nechtěl, aby nahlížela dovnitř.

V domě vládla těžká, chmurná nálada. Jako bouřkové mraky, než udeří první blesk a ozve se osvobozující rachot. Rachot obstarala po devíti dnech policie, nahrnula se do půlnočního křídla a za asistence zřízenců z městské nemocnice si svého muže odvedla. Enka se dívala z okna, schovaná za záclonou. Bylo to divné, ten člověk šel sám, ani se moc nemotal, a šaty na něm nevisely – to strýček vypadal hůř, ale zdálo se, že mu tam na dvoře všichni děkují, policie i zdravotníci.

Lokální síťové zprávy mluvily o šťastném dopadení vážně duševně nemocného pacienta místním podivínem – udělaly ze strýčka Enyka něco jako lesního divocha, ale to nikomu v Křížovém domě nevadilo. Zase byli všichni v pohodě, chmury se vytratily, jenom Enka neklidně přecházela po chodbě v přízemí východního křídla, kde měla svůj pokoj, a bála se.

Enyk za ní přišel sám. „Nemusíš mít strach,“ řekl jí tiše. „Už tady není.“

„Věděla jsem to!“ vyhrkla. „Nebyl to on! Jak šel, jak se pohyboval… Klidně se na něj dívali a neděsilo je to…

A mně se z něj přitom dělalo tak zle!“

„Umřel, tělo už prostě nevydrželo. Našel jsem v lese takové místo…“ Povzdechl si. „Trochu si dělám starosti, jestli se tady za sto let neobjeví sopka nebo tak něco.“

Takže asi nějaká jeskyně, uvažovala Enka. Sopka, která vznikne za sto let, jí moc nevadila. Za tu dobu se může stát cokoli. Třeba nás přepadnou emzáci a pak budeme rádi, že máme nějaké ty zlé duchy a démony… Uvědomila si, co právě v duchu vyslovila, a zarazila se. Démony?

„Kdo to teda byl?“ hlesla. Vlastně se doopravdy lekla až teď. „Teda… Ten původní? A ten druhý?“

„Ten první už nebyl člověk, když jsem ho našel, a ten druhý vůbec ne,“ odpověděl Enyk poctivě. „Ale oni na to nepřijdou.“

„V nemocnici nemají šamana?“ Nebyl to tak docela žert, myslela to napůl vážně.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Už jsem pro ně dělal.“

Podívala se na něj a usoudila, že další otázky počkají. Nejspíš hodně dlouho.

„Běž se vyspat,“ řekla.

Podíval se na ni a usmál se. „Ty už mluvíš úplně jako ženská,“ zveřejnil svůj poslední objev.

„Jo, to bude tím,“ odpověděla teď už dočista vážně a jemu to zjevně dávalo smysl.

Ale dospělá stejně ještě nebyla.

• Jana Rečková: Jáma a dům
• Epocha, 2017
• obálka: Žaneta Kortusová
• 288 stran, 159 Kč (v e-shopu Fantasye již za 143 Kč)