I dospělou ženu může milovat upír, dokáže se však dospělá žena zamilovat do upíra? Podle prastaré pověsti nejmoudřejší ze staroegyptských bohů svěřil veškeré vědění papyrovému svitku, jejž ukryl před lidskou zvědavostí na bezpečné místo. Když si po dlouhých tisíciletích našel vzácný artefakt dílem náhody cestu do orientálního obchůdku v srdci jihomoravské metropole, dal se do pohybu řetěz nadpřirozených setkání, bouřlivých milostných vzplanutí a zběsilých dobrodružství.

Šejch, rozprostřený na divukrásných dlaždicích, kde za každým ornamentálním houštím číhali gryfové, jednorožci, sfingy, saně, tyfóni, fénixové, sirény, hydry, kerberové, mnohohlavé bytosti s rozeklanými ocasy nebo alespoň jazyky, zkrátka všemožná bájeslovná havěť, sípal, chroptěl, namáhavě lapal po dechu, zajíkavě se dusil. Alexander se nechápavě rozhlédl, nedokázal si nijak vysvětlit příčinu netušeného rozuzlení. Do oka mu padla Lada – nepozorovaně vkročila do sálu, v ruce mnula podivnou píšťalku a nevěřícně si ji prohlížela. Zřejmě jí teprve nyní došlo, že ta nebezpečná hračka funguje. Gamílův hrudník se zvedal pomaleji, namáhavěji, v delších intervalech, ale oči neztratily živoucí jiskru.

„To jste neměla!“ šeptl Alexander.

Nevnímala ho, nespouštěla zrak z důmyslné vražedné klece. Ostnaté okruží se zastavilo sotva vlásek od Luciovy bílé šíje, zbytek těla v mřížovaném zvonu se zatím těšil relativní volnosti. Gamílovi rafani sice chtivě stáčeli hlavy po ovladači, výhružné žhnutí tygřích očí je naštěstí drželo zpátky. V okamžiku všeobecného zmrtvění, kdy se nikdo neodvážil pohnout, ba ani vydat hlásku, proplul síní mlžný prstenec a zmocnil se odraženého zlatého pouzdra, než ho k sobě strhne zemská přitažlivost. Sotva se tak stalo, plavovlasý upír otevřel svou záhadnou černou skříňku, Júsufovo podvojné sídlo pohltila pravá egyptská tma a stěny rozechvěl zlobný ženský smích.

Když zásvětní temno pominulo, když lustry, lampy i zářivky za nesmělého poblikávání procitly, scéna se od základů změnila. Lucius zmizel. Z černé skříňky se vyhrnul roj blíže neurčitelných, hnědavě žlutých tvorů. Škrábali se jeden přes druhého, houfovali se podél pozlacených mříží, výhružně bzučeli, z dálky připomínali divoké masožravé včelstvo. Duch egyptského velekněze završil svou vzdušnou pouť, snesl se k Ladě a vnutil jí do dlaně pouzdro s papyrem.

„Svěřte ho povolaným rukám. Přihlásí se v pravý čas.“ S těmi slovy se částice Harmachetova přízračného těla rozptýlily v jásavě plesovém osvětlení. Alexander si z dívčina trhaného dechu vyvodil, že pracuje k mdlobám, rád by ji podepřel, ale dění v sále ho příliš strhlo. Naštěstí jej duchapřítomně zastoupil maestro Poutník.

Zlatotemný roj mezitím stačil překrýt, pohltit i strávit schránku, která jej vyslala na svět, potom se zlověstní tvorové odlepili od mříží a zamířili k Júsufovi. Zprvu sice připomínali zlolajné členovce, snad neznámou, dravou formu lišaje smrtihlava, ale zdání netrvalo dlouho. Při bližším pohledu si Alexander všiml blanitých, černohnědě žíhaných křídel, zahnutých drápů i lačných kolozubých tlamek, které se na nehybného domácího pána šklebily mlsnými, dlouhými špičáky. Teď si vybavil spíše nenasytné ďábly a démony, jaké znal z iluminovaných středověkých rukopisů. Dokonce i svalnaté hochy z ochranky, uvyklé na drsné výjevy z mafiánského života, přiměl křídlatý, skučící, pomlaskávající, soptící, syčící a ševelící roj poděšeně couvnout. Co do velikosti přitom nevyzpytatelní vyslanci temnost nepřesáhli větší krabičku od sirek.

„Pojďme odtud, než si nás všimnou!“ hlesl Jakub.

Alexander se chlácholivě dotkl houslistova předloktí. Musel představení vidět do konce, okřídlení smrtonoši vzbuzovali hrůzu, od níž se za žádnou cenu nedokázal odtrhnout. To už se roztlemené kolozubé tlamky za hlasitého pleskání žíhaných blan vrhli na oběť znehybněnou účinnou dávkou kurare. Gamílovo tělo náhle vypadalo jako změť povlávajících ocásků a neúnavných hřbítků, přízračné bytosti pomstychtivě trhaly, rvaly a drásaly kůži i měkkou tkáň, sály, chlemtaly a srkaly krev, spojenou vahou drtily kosti. S každým kouskem pozřeného lidského masa nabývaly na velikosti a síle, včelí zurčení záhy přerostlo v ohlušující, živočišné vytí. Tehdy polopříčetní tygři, zmatení nepochopitelným dějem i přemírou světla, zoufale vyrazili proti ohromeným bodyguardům.

Na víc Alexander nečekal. „Dobře, jdeme!“ zavelel. „Tady už nejsme nic platní.“

Na jeho pokyn Jakub uchopil bezvládnou Ladu do náručí a plynule se přenesl k bočním dveřím. Kdyby ustupovali o poznání pomaleji, neuniklo by jim, jak se z ohlodaného těla káhirského Ořezávače odděluje šerý stín a za hlasitého kvílení prchá do tajných chodeb své dvojaké rezidence.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).