Vladimír Šlechta patří mezi stálice na českém fantasticko-literárním nebi. V poslední době nás tento oblíbený autor zásoboval hlavně reedicemi svých starších knih a závěrečným dílem (byť pouze z chronologického hlediska) cyklu Krvavé pohraničí. V novince s názvem Já, Gowery zve čtenáře k návštěvě světa, kterému kraluje major Oggerd a dvojice jeho věrných kumpánů.

Pokud máte Šlechtovy knihy pročtené téměř všechny, s klidným srdcem následující odstavec přeskočte. Pro vás ostatní se pustím do stručné rekapitulace Šlechtových cyklů a představení hlavních hrdinů.

Většinu Šlechtových děl lze zařadit do dvou cyklů. Cyklus Krvavé pohraničí je záležitostí, kterou lze s trochou váhání zařadit do kategorie fantasy, přičemž si však stoprocentně musíme odpustit přívlastky typu klasická či tolkienovská; v místních kotlinách se pro tento druh vžilo označení zálesácká fantasy. My se však chceme trochu blíže podívat na zoubek druhé Šlechtově populární sérii – Oggerdovskému cyklu. Ten nyní čítá sedm knih od románů po povídkové sbírky.

Tematicky lze tato díla zařadit do postapokalyptické sci-fi, čehož je důkazem i jeden z hlavních hrdinů – major Oggerd. Tento „muž“ je totiž kyborg a ve trojici putujících přátel zastává roli velkého, silného a disponujícího slušnou palebnou silou. Druhým do party je technolog Hal Hargo, který se rád šťourá v pozůstatcích starého světa a zprovozňuje různé staré haraburdí. A nakonec je tu Gowery Fink, přezdívaný Pěnkavka. Tenhle chlapík platí za „toho chytrého“ a namísto střílení se dokáže z mnoha problémů vymluvit, což už nejednou zachránilo téhle tříčlenné bandě krk. A ještě zpět k tomu postapu – svět, jak ho známe dnes, tvoří v Oggerdovských příbězích pouhou vzpomínku opředenou legendami a lidé z něj nachází pouze fragmenty, které však mohou mít obrovskou cenu.

Psi, kočky a cedník

Až dosud jsme mluvili jako o hlavním hrdinovi o majoru Oggerdovi. Jak však název knihy napovídá, bude tentokrát v popředí především Gowery, z jehož pohledu jsou příběhy vyprávěny. Jeho souputníci samozřejmě nechybí, ale tentokrát hrají roli pouhých pomocníků. A množné číslo u slova příběhy je na místě, protože Já, Gowery není románem, nýbrž souborem tří volně navazujících povídek. V krátkém doslovu z pera samotného autora se pro lepší orientaci uvádí chronologické pořadí jeho děl z Oggerdovského cyklu, do kterého jsou povídky obsažené v knize zařazeny.

První povídka má název Zákon smečky. Troufnu si říct, že v rámci Oggerdovského cyklu je trochu netradiční. Šlechta totiž většinou fantastickými prvky dost šetří a užívá je spíše v letmých náznacích. Tudíž moment, kdy v této povídce vyrukoval na čtenáře s inteligentními mluvícími psy, je dost překvapivý. Vypravěčské schopnosti však autorovi nechybí, a tak i přes pro sebe netradiční námět dodává čtenářům svižný příběh, který pozvedne jejich koutky úst v lehkém úsměvu díky nadhledu, s nímž ho podává. Budete žasnout, co doslova a do písmena za psí kusy se dá vymyslet na odlehlé vědecké stanici. Na rozjezd ideální počtení, ale těžší váhy na čtenáře teprve čekají.

Vladimír Šlechta v pěti bodech

1. Vladimír Šlechta se narodil roku 1960 v Liberci, většinu života však prožil v Českých Budějovicích.
2. V roce 1994 vystudoval Stavební fakultu ČVUT – obor vodní stavby, a vodohospodářství ho provází v různých podobách celým jeho životem.
3. Svoji první povídku s názvem Legendární zbraň publikoval v roce 1993 v časopisu Ikarie. Byla to první předzvěst série knih o majoru Oggerdovi, která v současné době čítá již sedm knih (Projekt: Berserk, Ostří ozvěny, Kyborgovo jméno, Střepy z apokalypsy, Keltská brána, Lovci přízraků, Já, Gowery a částečně i Emma z umírajícího města).
4. Dalším významným projektem Vladimíra Šlechty je cyklus Krvavé pohraničí, který definoval hranice nového fantasy subžánru – tzv. zálesácké fantasy.
5. Mimo tyto cykly ještě přispěl do série JFK (díl č. 26 – Pár kapek krve) a vytvořil několik dalších povídek do různých časopisů a sborníků.

To druhá povídka, Rýnský cedník, představuje čirou esencí celého cyklu. Naše trojice se vydává do divočiny, kde namísto zlatokopů lidé parcelují půdu, ve které lze najít techniku (mnohdy i funkční) z dob před apokalypsou. I zde se Šlechta neubránil lehké nadsázce – některé postavy i situace jsou „přepálené“, ale podobný odlehčený styl je pro Oggerdovy příběhy typický. Podobně typický je i styl moderního westernu, ve kterém není nouze o souboje, přestřelky a různé lsti a přepady ze zálohy. Gowery je však pacifista, proto si musí v podobných situacích vystačit s ostražitostí a logickým myšlením; od střílení je tady Oggerd.

Do třetice jsou zde Kočičí vrátka. Tento příběh pojal Šlechta nejvážněji ze všech. Gowery stojí před nelehkým úkolem probudit šamana z transu, v čemž mu pomáhá netypický příslušník kmene. Příběh staví spíše na dialozích a autor v něm nejmarkantněji ukazuje další ze svých charakteristických znaků – práci s postavami. Dostanete námět k zamyšlení založený na setkání dvou moudrých mužů s poměrně překvapivou pointou, který se pojetím odlišuje od zbytku knihy, ale skvělým způsobem doplňuje dění celého cyklu.

Račte si vybrat

Těžko říct, který příběh je nejlepší, protože srovnat lze pouze první dva. Navíc v žádném z nich autor neustupuje od svého vysokého standardu. Příběhy sice píše specifickým úsporným stylem s minimem epiky, ale právě tento popisný minimalismus dává Šlechtovu stylu neopakovatelný punc. Navíc zrovna v knihách o Oggerdovi není na rozdíl od Krvavého pohraničí specifičnost Šlechtova stylu natolik znatelná, aby ryze konzumní čtenáře odsuzující vše mimo zajeté šablony odradila.

Bylo by hříchem nezmínit skvělou ilustraci na obálce. Jejím autorem je prozatím nepříliš známý Tomáš Flak, který má však skvěle našlápnuto k zářné kariéře.

Pokud dostáváte do ruky některé z děl Vladimíra Šlechty poprvé, vězte, že před přečtením knihy Já, Gowery nemusíte znát jiné příběhy trojice hlavních hrdinů, přesto bych však doporučil začít jinou knihou, alespoň pro pochopení reálií. Pro věrné čtenáře je trio povídek příjemným rozšířením legendy světa, byť neposkytuje žádné zásadní odpovědi ani nijak výrazně nevyplňuje mezery v celém universu. Dostanete trojici zábavných povídek se solidním tempem. Rozhodně se nejedná o to nejlepší, co cyklus nabízí; můžeme mluvit spíše o solidním průměru. Ovšem zejména u Rýnského cedníku lze hovořit o reprezentativním vzorku, na základě kterého si dovede i nezasvěcený čtenář udělat představu o Šlechtově stylu a rozhodnout se, zda nesáhnout i po dalších částech série.

• Vladimír Šlechta: Já, Gowery
• Brokilon, 2017
• Obálka: Tomáš Flak
• 294 stran, 258 Kč (v e-shopu Fantasye již za 232 Kč)