Iustus, část první
 |
Martin Moudrý: Iustus 1
Potkali jste ho někdy? Muže v šedém obleku s očima staršíma než čas? Ne, myslím že ne. To už byste totiž byli mrtví. Byl strašlivější než Smrt, hrozivější než věčnost a nesmiřitelnější než celá Devátá sféra dohromady. Ale nic netrvá věčně. Teď se smí jen dívat. Na tupé ovce, v něž se změnilo Hospodinovo stádo. Na zlo, nenávist a hnilobu prosakující světem. Má to všechno jako na dlani a trpělivost nikdy nepatřila k jeho silným stránkám. Nechtěl bych být ve vaší kůži, vážně ne. Protože tenhle svět… se ZMĚNÍ.
„Ne, prosím, ne!“
Vím, co jsem si slíbila. Vím, že jsem chtěla, aby si mysleli, že se mi to
líbí.
Nemůžu.
Ne, když jsem nahá.
Ne při pohledu do těch prázdnejch děr, co mají místo očí.
Zabijou mě.
Nejdřív mě budou mučit, potom mě zabijou.
Vím to úplně jistě a s tím vědomím nedokážu přemejšlet, nedokážu
nic hrát, nedokážu vůbec nic. Jen brečet a prosit.
„Prosím!“
„Seš nádherná, miláčku,“ šeptá mi jeden z nich do ucha. „Máš
ty nejhezčí kozičky, jaký jsem tenhle tejden viděl. Víš, jednou jsem
holce na bradavky připnul žabky vod záclon. A pak jsem je pomalu zahřejval
benzínovým zapalovačem. Takhle jsem ječet holku snad nikdy neslyšel. Ani
při sebeskvělejším šuku. Chtěla by sis to zkusit?“
Chtěla bych si to zkusit?
Chtěla bych?
Chtěla?
Chchchchch…
Au.
„Je stydlivá. Naše stydlivá veverka. Určitě se nemůže dočkat, se
dívej, jak z ní teče pot. Je tak vzrušená, že ani nemůže mluvit. Viď,
koťátko?“
„Nu… mám-li být upřímný, pak ano. Opravdu se docela těším.“
Ne. Ani z úst atraktivní nahé dívky se můj hlas neposlouchá
vůbec příjemně.
Je přímo ostudné, že ani bytost mého formátu nedokáže ve skutečnosti
natáhnout čas. Na světě je tolik zla, tolik násilí, že se to prostě
nedá stíhat. Na druhou stranu by bylo čirým bláznovstvím neužít si
kvůli práci trochu zasloužené zábavy.
„Tak co bude, pánové? Mám tady čekat snad do rána? Mluvili jste přece
o výprasku! Tak ať už máte kalhoty dole!“
„Hele, volové, vono jí snad přeskočilo!“ směje se hranoloidní svalovec
s módně nagelovanou pěšinkou. Ostatní kumpáni se přidávají.
Na lidech mne fascinuje, jak se dokáží bavit i pár okamžiků před
smrtí.
„Myslím, že se pleteš, princezničko, ten vejprask dostaneš ty,“
sklání se k mému dočasnému tělu druhý výtečník. Sice o půl hlavy
menší, méně robustní, ale zato s poměrně vkusným účesem. V těchto
časech věc nevídaná.
„Promiňte, pánové,“ krčím zamyšleně čelo. „Ale myslím, že
nechápete jednu věc. Až do této chvíle jste se bavili vy. Myslím, že
v rámci rovnoprávnosti – a já věřím, že žijeme v rovnoprávné
společnosti – tedy v rámci rovnoprávnosti by bylo vhodné, abych si
užila také já. Nemyslíte? Hoši?“
Ten třetí se přestává usmívat. Vytahuje z klopy špendlík a v očích
se mu zračí něco, co jsem byl zvyklý vídávat ve zřítelnicích bytostí
jiného formátu.
„Fajn pusinko, seš vtipná. OK. Zasmáli jsme se. Ale jestli ještě jednou
promluvíš bez dovolení, tak ti tímhletím trochu sešpendlím pusinku.
Nechci tě nějak vovlivňovat, ale prej to dost bolí.“
„Bolí? A bolí to víc, než když ti někdo utrhne moudí?“
„Co?“
Někdy je nejlépe odpovědět názornou ukázkou.
Trhl jsem štíhlou, bolestivě napnutou paží.
Přetržený konec prádelní šňůry s prásknutím prorazil zvukovou
bariéru.
Mé prsty se sevřely kolem zmíněné části anatomie.
Muž se špendlíkem zaječel.
Kamarádi ztuhli.
„Teď se dobře soustřeď,“ usmál jsem se. „Na svou otázku
pořád očekávám odpověď.“
Pak to chvíli nebylo ale vůbec hezké na pohled.
„Poučné, což?“ pohodil jsem si v zakrvácené ruce urvanými varlaty,
až to mlasklo.
„Co… co seš zač?“ vykoktal ten s nožem.
Je zajímavé, jak se nakonec všichni ptají na totéž. Ne, vážně si
nemyslím, že by za tím byla nějaká převratná inteligence. Spíše půjde
o nějakou dědičnou vlastnost, něco, co si tyto bytosti nesou ve vlastních
genech. Ve chvíli, kdy pohlédnou smrti do očí, snaží se všemi možnými
způsoby pochopit, co se to za okamžik stane. Nezáleží na tom, že si svůj
poznatek odnesou do hrobu. Nemohou konat jinak. Byli tak stvořeni.
Proto v takových okamžicích – z úcty k tomu, kdo je stvořil –
odpovídám vždy po pravdě.
„Loki. Jmenuji se Loki.“
„Teď, Mates!“
Ano. Občas je rezignace a zvědavost tím posledním. Mnohem častěji pak
přijde ještě agrese.
Oba mladíci se proti mně vrhli. Zkušeně, jako praví bojovníci této doby.
Prudce, rychle, synchronizovaně.
Už to jistě museli dělat stokrát. Proti mnohem nebezpečnějším
protivníkům, než je šedesátikilová žena.
Ale já jsem Loki.
V jednom okamžiku jsem tam stál.
V tom druhém už ne.
Nůž zmizel muži z pevně sevřené pěsti i s několika prsty, stěna
ložnice explodovala výbuchem omítky, jak jsem se od ní odrazil.
Jistě, je to zbytečné, předvádět vrcholné umění boje proti takovým
nedochůdčatům.
Ale občas to pobaví.
Má bosá noha prosvištěla útočníkovým kolenem, loket se zabořil
doprostřed páteře, palcem a ukazovákem levé ruky jsem ho ještě v letu
popadl za pravé rameno.
Když se to udělá dobře, je to děsivě efektivní.
Mládenec se rozlétl na kusy.
Zabrzdil jsem ukázkovým smykem, až po kolena zahalen dýmem z hořících
parket. Druhý mladík – ten, kterého jsem se ani nedotkl – se teď
rozhlížel v dešti tvořeném součástmi svého kamaráda.
Když mu přímo pod nohy dopadla hlava připojená odhalenou páteří ke
kompletní levé paži, pomočil se hrůzou.
„Zajímavé, že?“ vyhnul jsem se padající ledvině, která se konečně
rozhodla odlepit od stropu. „Člověk by snad ani neřekl, kolik neřádstva
lze najít v jednom lidském těle.“
Poslední, až na chorobné třeštění očí, nereagoval. Moderní účes mu
jihl pod stékající krví, moč mu z bot crčela dírkami pro tkaničky a
třásl se tak, až ten dobře metrový kus tlustého střeva visící mu kolem
krku vypadal jako docela čilý škrtič.
„Ne. Ne. Ne. Ne. Nezabíjejte mě!“ podařilo se rozklepanci konečně
vykoktat poslední slova svého života.
„Zabít tě?“ sehnul jsem se k vykastrovanému šťastlivci pro
speciální opasek.
„Nemám v úmyslu tě zabít.“
Na mladíkově tváři se rozlil takový výraz nevěřícného štěstí, až
na chvíli připomínal malé, docela nevinné dítě.
„Nejdřív.“
Slzy. Ano. Na slzy jsem zapomněl. Když dojdou otázky, když se vyčerpá
agrese, objeví se občas slzy. Někdy jako výraz lítosti nad spáchanými
činy, většinou jako vyjádření zoufalství nad tím, že vlastní život
končí. Dokážu s neochvějnou jistotou rozeznat, kdy se jedná o který
případ. Občas slzy chápu, občas jim rozumím.
Nedojímají mne však nikdy.