Nejen ve stylu Franze Kafky jsou v Idoru, jednom z kultovních kyberpunkových románů, kulisy vyleptány do kovu, chitinu; do podoby hmyzích lesklých hnědých krunýřů a baňatých zadečků. Takováto antracitová „realita“, kterou dokáže přesvědčivě podat právě William Gibson, oplývá mnohými pro něj charakteristickými rysy, jichž užívá jednoduše jako dávno uložených dat, není proto žádným výzkumným pracovníkem snažícím se naprogramovat tu správnou kombinaci jedniček a nul, rozhodně v tomto nepotřebuje verifikovat své doposud získané zkušenosti a přímo předkládá nekonečně vrstevnatý příběh, život v životě jím vybraných hrdinů.

Tyto postavičky mají schopnost intuitivně za sebou zanechávat pro nás nadmíru atraktivní a především zapamatovatelné stopy, vzorce informací zachycující se v síti, takzvané uzlové body. Jednoduše giga totální zábavy.

Místem konání je, jak jinak, Japonsko – Tokio, toto šedým chromem a pastelovým neonem obtáhnuté a obsáhlé město, každou chvilku naprosto srovnané se zemí nějakým tím zemětřesením a v dalším letmém okamžiku přímo před našimi zraky zase znovu se zvedající do nebeských výšin, kde nebe má tentokrát barvu perleťové modři.

Proplétat se budeme nejen originálně vystavěnými kulisami města a jednotlivých jeho zapadlých a zapadajících potemnělých částí, ale předně davy a davy anonymních individuí (ulice jsou těmito napůl nepovědomými siluetami téměř posety, stejně jako těmi křehce vypadajícími jízdními koly, která mají napůl papírový rám vyztužený uhlíkovým vláknem), mizejícími a nově vznikajícími kluby, kulturou, která se živí jedině informacemi, ty se totiž pouze přelévají, nikdy nemizí a rozhodně ty důležité nikdo nepozapomíná.

Nechejme ale tuto vzdouvající se bublinu splasknout a zaměřme se přímo do centra dění, tam totiž duní nejaktuálnější hudba a kolem hudby a slavných osobností se to celé roztáčí.

Idoru. Pěvecký symbol, jmenuje se Rei Torei a je to osobnostní konstrukt, soubor jednotlivých programů, výtvor softwarových inženýrů. A do tohoto shluku dat se zamiloval Rez, rocková hvězda a člen kapely Lo lomítko Rez (Lo/Rez). Naším hlavním úkolem nyní bude uvést se do kulturního kontextu celého problému, a že se tato událost stala problémem dost slušným, je nadmíru jasné.

Pátrat a propojovat dílčí informace budeme ze dvou stran. Jednu nám zabezpečí člen mediálních služeb Colin Laney, který momentálně hledá práci; že bude pouze nastrčenou vějičkou, pár řádků kódu v mašině zapadlé v kumbálu nedůležité budovy, ve hře vyšších zájmů, je mu zřejmé od samého začátku, kdy se se svými „údajnými“ zaměstnavateli setkává. Druhou cestu mapuje mladičká Chia Pet McKenzie, kterou matka očividně pojmenovala podle čehosi, co zrovna při jejím příchodu na svět běželo na teleshoppingovém kanálu, členka fanklubu kapely Lo/Rez.

Jednou z hlavních rýsujících se otázek tedy je, co vidí publikum a předně Rez na idoru, této neexistující Japonce? Vždyť není živá, je to pouhá informace, vrcholek ledovce dat. Na druhou stranu se musí uznat, že je tím nejkoncentrova­nějším uzlovým bodem, který kdy Colin Laney spatřil, nikdy jej totiž neviděl jako příběh.

Druhá otázka nasnadě vyvstávající v závislosti na probíhajících rozhovorech na téma ruské mafie, nanotechnologií a získání co největšího vlivu a moci v tomto odvětví zní, zda celá tato kamufláž s velkou láskou a svatbou není pouze podivné spiknutí? Rozhodně bychom se této myšlenky neměli vzdávat. Vždyť o nějakém rozvoji umělé inteligence tu není ani zmínka, zatím ji prostě nikdo nestvořil, proč by taky měl někdo programovat software, který by dokonale napodoboval lidskou bytost? Mnohem zajímavější by byla představa, že se UI vyvine někde samovolně a lidstvo ji zprvu ani nedokáže rozpoznat. A kvůli takové myšlence už stojí za to riskovat několik životů a hromady peněz, nemyslíte?

Možností čtení této knihy je neskonale mnoho, stejně jako otevírajících se možností pro lidstvo, jeho vývoj a v první řadě virtuální realitu. Zbudovat město stínů, město „permutací“ není už neřešitelný problém. A žít v něm legitimní, smysluplný život také ne. K čemu se taky každý den potýkat s pouští naší reality. Všechno ale tak snadno ještě vyřešit nelze a prostory pro to „stále nové“ se v budoucnu otevírat rozhodně budou, protože ta se tvoří právě teď, tvoří ji tato kniha, kterou čteme nyní, stejně jako jsme ji mohli číst před čtrnácti lety, do budoucnosti nenahlédneme, pouze ji můžeme předpovídat, objevuje se před námi jedině ve chvíli, kdy uzraje ten správný čas ke změně. A kdo ví, co takovou změnu může způsobit, třeba jen naprostá maličkost, třeba jen otočení poslední strany této knihy.

• William Gibson: Idoru
• vydal: Laser-books, Plzeň 2010
• přeložil: Pavel Bakič
• obálka: Tomasz Maroński
• 304 stran, 249 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).