Hvězdy české sci-fi, Ondřej Jireš (ed.)
 |
Neff, Šlechta, Velinský, JWP a Kadlečková. Pět výborných spisovatelů (kromě jiného), kteří svého času vymysleli svébytný svět a začali jej zaplňovat příběhy; a nebo napsali příběh a svět se jim z toho vyloupnul, to je vlastně jedno. Důležité je, že čtenářům se jejich světy líbí a rádi si čtou nová a nová dobrodružství z oblíbených míst nebo s oblíbenými hrdiny. Je to jako svého času filmy s Vinnetouem, kdy v po prvních několika snímcích hlavní hrdina zemřel a začaly se točit příběhy z mezidobí, kdy jste dobře věděli, že Vinnetou vždycky zvítězí, protože svou smrt už má dávno za sebou, a mohli jste se tak beze strachu o něj dívat a užívat si dobrodružství. Jako dítěti mi to dávalo příjemný pocit jistoty. A ze stejného důvodu si čtenáři této sbírky budou užívat nebezpečí a zábavu minimálně ve třech z pěti novel – Neffovi Kuba a Kazik, Šlechtovi Oggerd, Gowery a Hal a Velinského Bigs patří k těm hrdinům, kteří hned tak neumřou a o kterých si ještě určitě počteme.
Cyklus Arkádie či chcete-li Lunární cyklus započal Ondřej Neff románem Měsíc mého života z roku 1988. V tom roce jsem četl také román Pole šťastných náhod a žasl jsem, jak rozdílné mohou být knihy od jednoho autora. Ne snad méně kvalitní, ale úplně jiné. Okamžitě jsem si tento nový svět zamiloval a vždycky rád čtu nové příběhy o šutrácích a blaťácích. Za příjemně drsně detektivní Prázdniny v mezisvětě jsem na chvíli ochoten přestat uvažovat o inzultaci pana Neffa za předělávání a depresi z bůhvíkolika verzí Tmy. Ono je to také dáno tím, že z měsíčního nadhledu komentované problémy a politický vývoj na Zemi se lépe poslouchají a vnímají jako fabulace než konkrétní, děsivé a pravděpodobné vize světa kolem nás. Nový příběh Kuby Nedomého, Dědka Čucháka, paní Su a policajta Mantelly je zábavný, spletitý a velmi čtivý.
Oba světy Vladimíra Šlechty – Pohraničí a postkatastrofické Císařství – mám docela v oblibě a snad dokonce mám všechny romány z těchto světů doma v knihovně. Ale přece jen mám raději Oggerda, Goweryho a Harga, už od dob Projektu Berserkr, který můj zájem nastartoval, a i když se poslední román Kyborgovo jméno nijak zvlášť nepovedl, novela Chcípnout jako pes je dobře vymyšlená, zapadající do kontextu světa a s docela úchylným nápadem, ovšem jen na první přečtení; po úvaze je to logické a úchylnost se převtělí ve fascinaci. Je to další skládačka do postkatastrofického světa, kde se lidé ani moc nezměnili, ale prostředí je úplně jiné.
Jaroslav Velinský je pro někoho nejspíš velký pojem, ale já se musím přiznat, že popisy a recenze jeho románů mě nikdy nezaujaly natolik, abych se po nějakém sháněl. Takže mě mistr Velinský poněkud minul, o to příjemnější bylo setkání s jeho detektivem Christy Bigsem ve světě téměř viktoriánské Velké Británie a Commonwealthu, kde se detektivka prolíná se snovými skoky, možnými mimozemšťany v zákulisí, královnou, zkázou světa a tak podobně a kde je všechno okořeněno lehkým černým humorem a ich-formou se spoustou vnitřních monologů a odskoků k vysvětlování pojmů a minulých eskapád páně Bigsových. Povídka Ghebrthouxwnlck je veskrze příjemná záležitost.
Jiří W. Procházka navázal na svou epickou kyberpunkovou knihu o třech povídkách Tvůrci času pokračováním příběhu o Rollandovi, Roxaně a Mesiáších v povídce Rudý soumrak aneb Rox'n'Roll in red, ale jeho styl je bombastičtější, protože hrdinové vždycky zatím rozhodovali o celém světě, ne jen o vlastních osudech, a byli na to dost mocní. JWP si svůj svět nehýčká a nepěstuje, ale naopak ho nechává vymáchat v těch nejhorších sračkách a taky jeho styl je velikášský a hulvátský, ale je znát, že si to psaní užívá stejně jako Rambo střílení do nepřátel všech národností, a v důsledku toho si četbu užívá i čtenář samotný.
Vilma Kadlečková Klímová svoje legendy o argenitu začala vydávat na počátku let devadesátých, aby se pak z rodinných důvodů na dlouhou dobu odmlčela, a nyní se pomalu začíná vracet do povědomí čtenářů. Vzpomínám si, že když jsem četl román Na pomezí Eternaalu, bylo mi dvacet a naprosto mne to neoslovilo. Knihu jsem odložil do knihovny a už nikdy jsem ji nevytáhl, ale jak čas ubíhá a formuje vás, vytříbí se čtenářské preference a možná i autorčin styl, a taky proto je novela Lunapark Luna pro mne mnohem čtivější a zábavnější, než bych si před otevřením této antologie dokázal představit. Vztah autorky k jejímu světu se ale diametrálně liší od všech zbývajících, jestli je to dáno pohlavím nebo prostě jen jiným přístupem, to netuším. Rozhodně se ale nezaobírá pouze vývojem konkrétních postav v různých příbězích, ale také vývojem světa a jím vytvořeného známého vesmíru, a nemyslím tím vývoj po letech, ale po staletích a tisíciletích. Pro mě osobně je to trochu odosobněné, ale má to podstatnou výhodu – do takto koncipovaného prostředí se vejde mnohem víc příběhů (a taky hrdinů a stylů) než do těch čtyř předešlých, kde existuje jen jeden svět nebo jeho menší část. Může se tam odehrávat jak vesmírný konflikt stylu Věčné války, tak komorní příběh, za jaký považuju novelu Lunapark Luna.
Editor Ondřej Jireš odvedl kus dobré práce, když sestavil tak hvězdnou pětici autorů, a navíc je nechal vyprávět pokračování zavedených a oblíbených příběhů, světů a hrdinů. Tato strategie nemohla být šlápnutím vedle a taky nebyla. A pokud někdo z mladších čtenářů tyto autory nezná, po přečtení pěti příběhů možná začne hledat u svých starších kamarádů, nebo dokonce rodičů ty příběhy, které byly na počátku.
- Ondřej Jireš (ed.): Hvězdy české sci-fi
- vydalo: Argo, Praha 2010
- přebal: Lukáš Tuma
- 520 stran / 378 Kč
