Hromoklín, Země upírů – kniha třetí
 |
E. E. Knight: Hromoklín
Je čtyřicátý osmý rok Karského zřízení. Karané, legendární
upíři, posedlí zvrácenou touhou po krvi, nastolili na Zemi tyranii –
zdecimované lidstvo tak přežívá pouze z rozmaru krutých
vládců.
Hnutí odporu se však pokouší získat planetu zpět. David Valentin,
příslušník kasty elitních agentů, se v nepřátelské uniformě nachází
na palubě Hromoklínu, starého dělového člunu, aby přivezl dávno
zapomenutou zbraň, která by mohla Rozparovače porazit. Nový úkol Davida
zavede na karibské ostrovy, kde společně s korzáry a partyzány bojuje
s Karany, Rozparovači a renegáty.
Návrat domů je však trpčí než vše, co doposud zažil.
Skladiště stálo ve staré čtvrti s cihlovou dlažbou. V koutech se
vršily odpadky, víc než polovina domů byla vypálena až na vnější zdi.
Vybitá okna zírala do ulice jako oční důlky kostlivce, pokud nebyla
zatlučená prkny.
Na jednom zabedněném okně bylo čerstvě nasprejované srdce a v něm lebka.
V řeči neworleanského graffiti to znamenalo, že obyvatele domu připravili
Rozparovači o někoho drahého.
V kterékoli opuštěné budově se mohli skrývat Zakuklenci na lovu.
Pohybovat se v této čtvrti po setmění nebylo zrovna zdraví prospěšné,
ochranu zde neposkytovala dokonce ani uniforma. Valentin zklidnil myšlenky,
rozostřil pohled, čekal, zda se mu v mysli objeví ten studený, pichlavý
bod, který ho někdy varoval před Rozparovači.
Někdy. Modlil se, aby jeho psychický radar fungoval i dnešní
noc.
Zastavil se před zaneřáděnou boční uličkou, na konci skoro zablokovanou
vyrabovaným vrakem auta, převráceným na bok, který nyní sloužil jako
latrína, jak usoudil podle zápachu. Dotkl se dlaní pažby revolveru, vběhl
do uličky, aby se dostal zpět na hlavní třídu. Alistar býval Vlkem, takže
bylo možné, že Valentina dříve ucítí, než uvidí, když svůj pach nijak
nezamaskoval.
Z vymláceného okna se ozvala rána a kovové zařinčení, Valentin ztuhl,
jako by ho zasáhl výstřel. Otočil se a přikrčil, v mžiku vytáhl
revolver, očekával, že na něj někdo skočí. Zbystřeným sluchem zachytil
cupitání a škrábání drápů prchajícího potkana.
Valentin se sunul dál uličkou zády ke zdi, pohledem zkoumal jedno prázdné
okno za druhým, dokud se mu pulz nezklidnil.
Zastavil se v hluboké tmě pod požárním schodištěm, zasunul zbraň do
pouzdra a z pochvy u boku vytáhl dýku, připravoval se na to, co musí
udělat. Zabíjet za bitvy, když kolem uší sviští kulky a exploze otupují
smysly, byla jedna věc. Na chladnokrevnou vraždu prchajícího nepřítele
potřeboval zcela jinou část osobnosti. Toho Valentina, který topil bezmocné
muže v nádržích v Omaze, střelil brokovnicí spoutaného majora
renegátů ve Wisconsinu a podřezával osamělé strážné na odlehlých
mostech. K chladnokrevnému zabíjení ho donutily okolnosti, ale cítil při
něm vzrušení, které mu tížilo svědomí víc než činy samotné.
Ve vytrvalém šumění deště zaslechl kroky, blížily se ze směru, odkud
očekával Alistara. Středem třídy šli pospolu dva lidé, krčili se pod
nepromokavým pláštěm. Takže to není jeho oběť, i když…
Větší určitě vlekl toho menšího. Výška odpovídala. Chytré. Valentin
se spolehl na instinkt a připravil se ke skoku. Když se přikrčil,
nezúčastněný pozorovatel v něm si vychutnával ironii celé situace:
Alistar úskočně zneužil ženu podobně jako Valentin, když v baru sáhl ke
lsti. Pláštěnka je taktak skrývala. Nejspíš někde přede dveřmi chytil
prostitutku, schoval se k ní pod pláštěnku a přikázal jí, aby ho
doprovodila. Alistar si v kritických situacích vždy dokázal zachovat
rozvahu.
Když Valentina minuli, aniž ho v dešti a tmě zahlédli, odrazil se.
Pětimetrovým skokem dopadl Alistarovi na záda a oba chodce srazil na zem,
muž se zamotal do mokrého pláště.
Dívka polekaně vykřikla, vyskočila na nohy a klopýtala pryč. Nevěnoval
jí pozornost, myslel jen na to, jak nejrychleji zapíchnout dýku renegátovi
do hrdla. Zmáčená pláštěnka lnula Alistarovi k tělu, zmítal se v ní
jako ryba v síti. Valentin se na něho obkročmo posadil, znehybnil ho svou
váhou a silnými svaly, pak rozřízl plášť. Dýka šmikla bývalého
kamaráda po krku, až zaječel.
„Dave, ne! Počkej!“
Valentin se zarazil, nepohroužil mu dýku do hrdla, ale ani ji neodtáhl. Takto
ho naposledy oslovovala Gabby Čouová, když spolu narukovali k Lovcům.
„Je to jinak, než se domníváš,“ řekl Alistar, z obličeje mu vyprchala
barva. „Myslíš, že jsem tohle chtěl? Přece si vzpomínáš, jak to bylo,
rozdělili jsme se… Šli po nás Zakuklenci. Jeden mě dohonil a zajal.
Odtáhli mě celou tu dálku po Mississippi. Po výslechu mi dali na
vybranou – buď se přidám, nebo zemřu. Ale nikdy jsem k nim doopravdy
nepatřil, nikdy jsem se doopravdy nepřidal. Proto jsem skončil v téhle
díře, nechtěl jsem bojovat proti Ozarku. Musíš mi věřit. Potkal jsem
děvče, oženil jsem se. Mluvili jsme o tom, že utečeme – probírali jsme
všechny možnosti, jak bychom se dostali pryč. Lois chce odtud.“
„V tom případě jsi mě v té krčmě mohl nenápadně kontaktovat. Kam
jsi vlastně běžel?“
„Já – dostal jsem strach.“
„Mně to spíš připadalo, že jsi běžel pro pomoc.“
„Neprozradil jsem těm chlapům, že jsi z Jižního velení. Řekl jsem, že
jsme se pohádali kvůli šmelině. Že jsi vyhrožoval, že mě zabiješ,
jestli k tomu dostaneš příležitost. Běžel jsem pro manželku, chtěl jsem
ji přivést a promluvit si s tebou. Aby ses přesvědčil, jaké máme
názory. Lois je upřímná, hned bys to poznal, kdybys s ní prohodil pár
slov. Vím, že ses vždycky vyznal v lidech, Dave. Ty bys nás odtud
dostal.“
Valentin hlídal sluchem zbystřeným Osévačem, zda se někdo neblíží.
Nechal Alistara mluvit.
„Za hodinu můžeme být sbalení. Schováme se, kde řekneš. Nevím, co tady
děláš, ale možná by se ti hodilo pár rad, jak to tady chodí.“ Alistar
se odmlčel. „Nebo taky ne. Cokoli chceš. Jenom mi prosím tě věř –
dovol, abych ti to dokázal.“
Valentin si představil sebe v Alistarově kůži. Toho léta v deltě Yazoo
jim bylo osmnáct, a kdyby se role obrátily, mohl by čestně prohlásit, že
by se nezachoval stejně jako Alistar, kdyby dostal na vybranou buď smrt, nebo
službu nepříteli? Ale jak moc se mu nechtělo sloužit? Má přece hodnost
majora. Možná získal i jiné odznaky.
Přehodil si dýku do druhé ruky a pravačkou rozhrnul Alistarův plášť.
Bývalý kamarád měl na zeleném suknu uniformy na prsou lesklý pětiletý
odznak a nad ním řádku stříbrných cvočků. Každý cvoček znamenal pět
potvrzených zabití ozbrojeného nepřítele; a odznak nejspíš dostal za to,
že Rozparovačům vydal známé, sousedy nebo přátele.
Alistar si ve Valentinových očích přečetl svůj ortel, a otevřel ústa,
aby zavolal o pomoc. Valentin ho udeřil rukou do hrdla, rozdrtil mu chrupavky
hrtanu a zmáčkl mu tepny ocelovým stiskem. Ozval se zvuk jako šustění
papírku od bonbonu a zasípání, víc renegátovi z hrdla nevyšlo.
„Jindy bych tě možná nechal běžet.“ Valentin zdolával poslední
záškuby bývalého přítele. „Jenže to, proč jsem tady, je prostě
příliš důležité.“
Zvedl se z mrtvého těla. Vyprázdnil mysl, utišil myšlenky. Postup, jak
skrýt známky života, který ho naučili Osévači, měl příjemný
vedlejší účinek: znemožňoval mu přemýšlet nad tím, čeho se právě
dopustil. Odtáhl mrtvolu do smrduté uličky, rychlými a přesnými pohyby se
pustil do práce. Dýkou udělal nepravidelný otvor hned pod ohryzkem, pak
tělo zvedl a držel je hlavou dolů. Pach vytékající teplé krve mu zvedl
žaludek. Pozoroval, jak se krev mísí s deštěm na rozpukaném špinavém
chodníku, třásl se vlhkem, chladem a nervozitou.
Až se Alistarovo tělo najde, rána na krku a dozajista zmatené vyprávění
dívky, jak na ně ze tmy skočil útočník, pokud vůbec bude natolik
odvážná, aby to ohlásila, by mohly vést k závěru, že ho dostal
Rozparovač a jazykem z něho vycucl krev.
Valentin viděl dost těl vysátých Zakuklenci, aby uměl napodobit ránu
i způsob, jak s mrtvolami nakládali. Prostrčil Alistara rozbitým sklepním
okýnkem. Rozparovači ve městech obvykle oběti ukrývali, aby své lidské
stádo zbytečně neděsili. Jenže přičtou-li vyšetřovatelé smrt
důstojníka opravdu na vrub krmícímu se Rozparovači, nebylo jisté.
Valentinův osud visel na příliš tenké nitce, a kdyby se přetrhla, vzal by
za své i celý bojový úkol.
Musí se do toho pustit již tuto noc.
- přeložil: Jan Oščádal