Arabské Španělsko na počátku 11. století se drobí ve střetech a intrikách. Baskický lučištník z hor touží zachránit svého grošáka, proto se z něj stává zloděj koní. Na jedné z výprav se potkává s osiřelou zemanskou dcerkou, odsouzenou k šedivému životu hradní služebné. Ti dva bezděčně zasáhnou do záměru králů a vzbudí nenávist Spin de Mula, démonického čaroděje, který znetvořuje lidské duše.

Jejich osudy se protínají, zatímco muslimští a křesťanští vládci spolu střídavě bojují a uzavírají politická spojenectví, iberští bohové čelí islámu i Kristu a ze Severu připlouvají drancující vikingové…

Hřmění otřásalo skalami a dunělo v roklích, zemi bičovaly provazce vod a mezi svahy skučela vichřice. Přes její vytí Brisca rozeznala další zvuk. Někde se urvala kamenná lavina a teď se s rachotem řítí do údolí… Ne, to děsivě ryčela živá bytost: dunivý řev zuřivého býka. A nezřetelné lidské volání, které tu a tam proniklo hlomozem. Snad prosilo o pomoc; ach, jistě!

Dívka se přitiskla těsněji ke stěně z kamení a kořenitě čpící hlíny. Každý sval v jejím těle se chvěl a napínal, smysly jí velely otočit se a utíkat. Ale kam? Zpátky do lesů? Ty hlasy, lidský a zvířecí, přicházely z druhé strany mostu, od pěšiny a strmého boku Velkého kamene. Ne! Nemůžu! Někomu se něco stalo, nemůžu utéct, aniž bych ho zkusila zachránit!

Tu přivolala na pomoc Pannu Marii a Loanu Gorri, Velkou Matku. Opustila své útočiště a vydrápala se na stezku. Přes šedou clonu deště postřehla, že v průlině protějšího svahu stojí ženská postava v tmavém plášti, ruce pozvednuté, jako by tím gestem chtěla zastavit samotnou bouři. Za jejími zády se choulil někdo další.

Mezi Briscou a těmi dvěma se tyčil ohromný ryšavý býk. Tak obrovský, jako by ožil skalní viklan. Výhružně skláněl hlavu, funěl a divoce hrabal kopytem, až létaly kusy kamení a záclony mokré prsti.

Brisca nechápala, proč nejsou oba nešťastníci dávno rozdupáni na krvavou kaši. Trhlina v horské stěně nebyla tak úzká, aby se na ně býk nedostal, kdyby chtěl. Pak pořádně zaslechla, co cizí žena křičí. Prosila Boha o záchranu, hlasitě se modlila. Býk běsnil, ale zatím se k ní nepřiblížil. Jak dlouho ještě vydrží, než jí dojde dech?

Brisca si zaclonila tvář proti lijavci. Na hradě slýchala vyprávět o děsivém stvoření, na které se právě dívala. Aatxegorri! Rudý býk!

Za bouřek vychází z jeskyní či bezedných roklin a napadá provinilé. Zloděje, lháře, vrahy, šejdíře – křivopřísežníky nejhůře ze všech. Jaký hřích spáchala neznámá v temném šatu, jež se modlitbou brání před nestvůrou? Brisca zahlédla černý závoj… Jeptiška?

Dívka prudce vydechla. Jakpak by mohla ctihodná sestra patřit k prokletým? A kdyby ano, nejspíš by jí žádné modlení nepomohlo.

Ženina litanie zakolísala, jako když se loďka naklání. Býk postoupil vpřed.

Brisca sevřela rty. Nemůžu jen tak utéct. Nemůžu se dívat, jak ji Aatxegorri zabije.

Rozeběhla se na druhou stranu přes Infernuko Zubia. Já jsem se ničeho nedopustila, moje svědomí je čisté! Ale nechat někoho napospas, jako bych ho vlastní rukou zahubila.

Snad se ji živly samy snažily zastavit. Déšť se v jedné vlně řinul přes mostní desky, bláto břehu se přisávalo k jejím opánkům, vítr Briscou cloumal za ramena.

„Aatxegorri!” zavolala, ale hrdlo ji napoprvé zradilo. „Aatxegorri!” Teď se jí povedlo překřičet bouři.

Démon se otočil. Brisce málem zdřevěněly nohy hrůzou. Neobrůstal ryšavou srstí, jeho tělo netvořilo maso a kosti. Ze stínů nicoty v podobě býčího trupu rostly a kypěly tisíce plamenů rudých a zlatých, které žádná voda neuhasí. Netvor se sunul k ní, z nozder mu vyrážel šarlatový dým. Rozžhavenými kopyty drtil, cokoli mu přišlo do cesty. Švihající oháňka vypálila do skály hlubokou jizvu.

A pak už byl Aatxegorri na délku paže od dívky.

Zřetelně viděla býkovy oči ze stříbrného žáru; dlouhé rohy sklovitě lesklé a ostré jako kýmsi vyrobené zbraně, ne jako něco, co přirozeně vyrostlo. Zvolna před sebe natáhla dlaň. Bylo jí, jako kdyby ji pokládala na špalek, kde o ni co nevidět přijde.

Křesťané se drali ke vstupu do pevnosti. Saracéni je předběhli. Jezdci sesedli a postavili se i s koňmi do průchodu, živou hradbu zvířat před sebou. Obránci, muži i ženy, co zůstali uvnitř živí, metali na útočníky před branou střely a kamení. Iranzu měl napilno sám se sebou. Prvního z muslimských ozbrojenců, které si vzal na mušku, zasáhl mezi lopatky, druhému prostřelil krk. Než opět sáhl do toulce, nový protivník tady.

Bojiště vyhlíželo, jako když vyklopíš ošatku žoužele: leží mrtvě po zemi, svíjí se, plazí, leze kupředu. Skoro všichni se nahrnuli k průlomu, jen pár se jich hemžilo pod hradbami. Iranzu v té vřavě nezaslechl dusot kopyt, snad jeho anděl strážný mu zaklepal na rameno. Mládenec se ohlédl. Na zpěněném koni se k němu hnal Saracén v třpytivém pancíři, co se prosekal nejdál a osaměl na okraji bitvy. V cvalu se hluboce sklonil a z pěstí nebožtíka vyškubl kopí, přehmátl a mířil s ním na Iranzua.

Svět kolem zhoustl jako sražené mléko. Iranzu jediným pohybem nasadí habrový šíp na tětivu, natáhne ji prostředníkem a ukazovákem, rozkročí se. Uvolněná tětiva švihne do chrániče předloktí. Střela ubíhá vpřed, točí se a pluje – vnoří se do čela Arabova vraníka. Zvíře padá, jako když vymrštíš balvan. Jezdce pohřbí pod sebou. Iranzu vnímá mužův ostrý výkřik, vidí, jak přemáhá mdloby, snaží se vyprostit, hmatá po zbrani.

Mládenec zaváhal; mohl by ho zajmout. Podle brnění soudě, rytíř byl vznešený muž. Iranzu by zbohatl… Schází čas! Už neviděl rudý plášť Mas‘ud ibn Amruse ani jeho zlacenou přílbici. Hrdlo mu zúžila úzkost. Provlékl luk přes hrudník a hnal se k pevnosti. Chumel válečníků u brány se rozplynul, zanechal padlé a vtekl do útrob Artasony. Z ran hradu stoupal černý dým. Když Iranzu doběhl na vnitřní nádvoří, křepčila po něm smrt v tratolištích. Sanchovi vojáci pobíjeli ty z posádky, kteří až doposud odolali, i ženy, i děti – neboť kdokoli z nich jim byl za útoků tvrdým soupeřem. Po dřevěných kostech hradu šplhaly plameny: čilé, rudé, kudrnaté, dlouhé jako vlny ve splavu.

Srdce v Iranzuovi sinalo jako kus rozpáleného železa, když ho pustíš do vody. Kolem dokola se váleli nebožtíci a rozpadaly se trosky, postrkovány požárem. Kam se ztratil tmavý grošák s hřívou z bílého zlata? Kdo si ho uloupil? Rozhlédl se v zoufalství. Zaslechl žalostný řev, který přehlušil ryk umírajícího hradu a hromový hukot plamenů. Prolézaly mezi trámy, hltaly je, bobtnaly, žár funěl pod chomáči dýmu. Ve zborceném přístřešku uvázl kůň mezi ohňovými prsty. Jeho grošák…

Někdo na Iranzua hulákal. I kdyby se mu do cesty postavil král Sancho nebo sám svatý Petr, odstrčil by je. Odhodil luk a toulec, vlasy skryl kápí, přes dlaně přetáhl rukávy. Vtrhl pod hořící přístřešek, do kouře, hnědé tmy a rudých zášlehů, do puchu spáleniny. Dusil se, téměř neviděl. Horký vzduch rozpálil měděný přívěsek lauburu na mládencově hrudi, cítil, jak se mu propaluje do kůže. Dým štípal v očích, už nevěděl, kde se ocitá…

Nářek ho vedl, a kouzlo lauburu. Tady! Iranzu silou mocí odsunul doutnající příčku, ležícího koně odvázal od trámce a zachytil za ohlávku. Volal na něj, táhl za uzdu. Grošák se zvedl na kolena. Vykřikl strašně, vymrštil se a vyrazil do nádvoří. Iranzu se držel otěží, letěl a padal a pádil vedle něj. Marně se ho snažil otočit do strany. Srst koni porůznu hořela, jako by měl po těle vrostlé olejové lampy, hřívu a ocas oplétaly stuhy plamenů. Lidé jim uskakovali z cesty.

Srazíme si vaz, prolétlo mládenci hlavou. Stiskl víčka a svalil se hřebci pod přední nohy. Ušlape mě, uvláčí… Aťsi!

• Františka Vrbenská, Lucie Lukačovičová: Hořící kůň
• Epocha, 2017
• Obálka: Žaneta Kortusová
• 434 stran, 359 Kč (v e-shopu Fantasye již za 323 Kč)