Honořina mise (Honor Harringtonová 12), David Weber
 |
Každý redaktor slovníků, který by potřeboval ilustraci k heslu ‚strnulý‘, by po něm okamžitě skočil.
Nezaujatý pozorovatel by dokonce mohl pochybovat, jestli Innokentij Arsenovič Kolokolcov, stálý náměstek ministra zahraničí Solárního svazu, zírající na obrazy na svém displeji, vůbec dýchá. To strnutí bylo možno přičítat šoku, ale jen zčásti. Další příčinou byla nevíra, až na to, že nevíra byl příliš slabý výraz k popisu jeho pocitů v oné chvíli.
Podle osobních hodinek Astrid Wangové tak seděl přes dvacet sekund. Potom se prudce nadechl, trhl sebou a podíval se na ni.
„Tohle je potvrzené?“
„Je to originál depeše od Mantichořanů, pane,“ odpověděla Wangová. „Pan ministr paměťovou kartu i s oficiální nótou poslal rovnou sem hned, jak si ji prohlédl.“
„To nemyslím. Chci vědět, jestli existuje nějaké nezávislé potvrzení toho, co říkají.“
Navzdory dvěma desítkám let zkušeností s labyrintem byrokracie Solárního svazu, mezi něž patřilo i jedenácté přikázání „Nikdy neztrapníš šéfa svého slovem, skutkem, ni výrazem,“ Wangová překvapeně zamrkala.
„Pane,“ začala trochu opatrně, „podle Manťáků se tohle všechno seběhlo v Novém Toskánsko a my ještě nemáme nezávislé potvrzení ani toho prvního incidentu, ke kterému tam podle nich došlo. Takže…“
Kolokolcov se ušklíbl a mávnutím ruky ji zarazil. Samozřejmě. Po pravdě řečeno, nezávislé potvrzení prvního novotoskánského incidentu – už viděl, jak novináři vytřískávají z toho, co se dá – bude trvat ještě téměř celý standardní měsíc, jestli se Josef Byng držel úředního postupu. Pokud šlo o sektor Talbott, ti zatracení Manťáci měli k dispozici podstatně kratší informační kanály. Díky své třikrát prokleté křižovatce červích děr dokázali zprávy o tamních událostech dopravit do Sluneční soustavy za něco málo víc než tři standardní týdny, kdežto přímá doprava zprávy z Nového Toskánska na Starou Zemi trvala kurýrnímu člunu téměř dva měsíce. A pokud zpráva šla podle předpisů přes pobočku Úřadu pro pohraniční bezpečnost v soustavě Meyers, bude jí to trvat déle než jedenáct standardních týdnů.
A pokud předpokládáme, že Manťáci z nějakého zatraceného důvodu nelžou a nevyrábějí falešné důkazy, jakákoliv zpráva od Bynga určitě jde trasou přes Meyers, pomyslel si. Kdyby obešel nařízení a poslal ji přímo přes Mesu a Vizigót – jak by to udělal každý admirál s funkčním mozkem – byla by tady před osmi dny.
Popadlo ho neobvyklé nutkání vyrvat displej ze stolu a mrsknout jím přes celou místnost. Dívat se, jak se rozlétá na poskakující a odskakující úlomky. Zaklít z plných plic ryzím, nespoutaným vztekem. Ale navzdory skutečnosti, že by mu člověk z doby před diasporou nehádal víc než čtyřicet let, mu bylo ve skutečnosti osmdesát pět standardních roků. Téměř sedmdesát roků z toho strávil šplháním na své současné postavení a tyto desítky let sebekázně, učení, jak se tahle hra hraje, mu teď přispěly na pomoc. Připomněl si dvanácté přikázání – ‚Nikdy nepřiznáš před podřízenými, že jsi vyveden z míry‘ – a podařilo se mu dokonce se na šéfku svého štábu usmát.
„Byla to hloupá otázka, že, Astrid? Asi přece jen nejsem tak imunní vůči účinkům překvapení, jak jsem si vždycky myslel.“
„Ne, pane,“ usmála se Wangová, ale výraz překvapení – ze zprávy samotné i z jeho reakce – byl v jejích modrých očích stále patrný. „To by asi nebyl za podobných okolností nikdo.“
„Možná ne, ale za tohle někdo setsakra zaplatí,“ řekl úplně zbytečně. Napadlo ho, jestli to neřekl proto, že dosud znovu nenabyl duševní rovnováhy.
„Sežeňte Wodoslawskou, Abruzziho, MacArtneye, Quartermainovou a Rajampeta,“ pokračoval. „Chci je za hodinu mít tady, v zasedačce číslo jedna.“
„Pane, admirál Rajampet má schůzku s tou delegací z generální prokuratury a…“
„Je mi jedno, s kým má schůzku,“ prohlásil Kolokolcov rázně. „Prostě mu řekněte, ať přijde.“
„Ano, pane. Ehm, mám mu říci, proč je ta porada tak naléhavá?“
„Ne.“ Kolokolcov se stroze usmál. „Jestli nám Manťáci říkají pravdu, nechci, aby se ukázal s nějakými předem připravenými komentáři. Na takové nesmysly je tohle příliš závažná situace.“
¤ ¤ ¤
„O co tady vůbec jde?“ dožadoval se vysvětlení velkoadmirál Rajampet Kaushal Rajani, když vkráčel do zasedací místnosti. Přišel jako poslední – o to se Kolokolcov nenápadně postaral.
Rajampet byl drobný šlachovitý muž s nevrlou povahou, jež dobře ladila s jeho téměř oslnivě bílými vlasy a hlubokými vráskami v obličeji. Přestože zůstával tělesně čilý a duševně bystrý, bylo mu sto třiadvacet let, což z něho činilo jednoho z nejstarších žijících lidí. Když byla vyvinuta původní první generace kúry dlouhověkosti, scházelo mu jenom pět měsíců do okamžiku, kdy by na ni byl už příliš starý.
Důstojníkem Námořnictva Solárního svazu byl od svých devatenácti, třebaže neměl velení ve vesmíru už déle než půl standardního století, a byl hodně hrdý na to, že kolem sebe netrpí hlupáky. (Téměř výlučně z hlupáků se samozřejmě podle jeho uváženého názoru skládala většina lidstva, ale o tomto bodu se s ním Kolokolcov sotva mohl přít.) Rajampet představoval také významnou sílu v hierarchii všemocné byrokracie Solárního svazu, přestože mu k nejvyššímu postavení ještě krůček scházel. Znal námořnictvo dopodrobna ze všech stran, všechny jeho nejvyšší admirály, složitou síť rodinných propletenců a protekce, věděl, kde jsou pohřbeni všichni kostlivci… a přesně čí kapsy se plní u koryta korupce a úplatkářství v námořnictvu. Koneckonců, jeho vlastní kapsy byly mezi těmi nejprominentnějšími a on osobně kontroloval kohoutky, kterými odtékal zbytek.
Kdyby jenom ten idiot věděl, do čeho se jeho milé námořnictvo pustilo, pomyslel si Kolokolcov chladně.
„Zdá se, že máme malý problém, Rajani,“ řekl nahlas a vybídl pestře omedailovaného admirála, aby se posadil ke stolu.
„Raději ať to, ksakru, není malý problém,“ zabručel Rajampet nepříliš tichým polohlasem, když zamířil k označenému křeslu.
„Promiňte?“ ozval se Kolokolcov s výrazem člověka, který neslyšel úplně dobře, co někdo druhý říkal.
„Měl jsem zrovna schůzku s lidmi z generální prokuratury,“ odpověděl Rajampet, aniž by se za předchozí poznámku omluvil. „Ještě nedali dohromady všechna svědectví k těm zatraceným procesům, což znamená, že se nám teprve teď daří nějak narovnávat tu záležitost s Technodyne. Slíbil jsem Omosupe a Agatě…“ pohodil hlavou k Omosupe Quartermainové, stálé náměstkyni ministra obchodu, a ke stálé náměstkyni ministra financí Agatě Wodoslawské, „…do konce týdne doporučení k restrukturalizaci. Trvalo věčnost, než se mi povedlo všechny sehnat dohromady, abychom si mohli sednout a promluvit si o tom, a nemám radost, že jste mě vytrhli z něčeho tak důležitého.“
„Chápu, proč se vám nelíbí, že jste byl vyrušen, Rajani,“ prohlásil Kolokolcov ledově. „Bohužel se vynořila tahle maličkost a je třeba ji vyřešit… okamžitě. A jestli se vážně nemýlím,“ zavrtal se pohledem černých očí přes stůl nenadále do Rajampetových očí, „velmi těsně to souvisí právě s tím, co dostalo Technodyne do potíží.“
„Cože?“ Rajampet sklesl posledních několik centimetrů do křesla a tvářil se stejně zmateně, jako zněl jeho hlas. „O čem to mluvíte?“
Navzdory své podrážděnosti Kolokolcov admirálův zmatek do značné míry chápal. Následky bitvy v Monice si ještě klestily cestu labyrintem útrob námořnictva – a gladiátorské hry soudních procesů vlastně teprve začínaly – přestože bitva sama byla vybojována před více než deseti standardními měsíci. Ačkoliv solariánské námořnictvo nemělo se zničením monického námořnictva Královským mantichorským námořnictvem přímo nic společného, Technodyne Industries postihly závažné následky. A Techodyne byla čtyři sta let jedním z hlavních dodavatelů námořnictva. Bylo naprosto logické, že se Rajampet jakožto náčelník operací námořnictva ze všech sil snažil zachránit něco z vraku vyšetřování, svědectví a exemplárních procesů, a Kolokolcov nikterak nepochyboval o tom, že se admirálova pozornost na tento úkol posledních několik standardních týdnů plně soustředila.
Bylo by ovšem dobré, kdyby dokázal aspoň špetku pozornosti věnoval tomuhle dalšímu problému, pomyslel si diplomat zachmuřeně.
„Mluvím o hvězdokupě Talbott, Rajani,“ řekl nahlas a nechal do svého tónu proniknout náznak zkoušené trpělivosti. „Mluvím o tom incidentu mezi tvým admirálem Byngem a Manťáky.“
„A co je s ním?“ Rajampetův tón zněl náhle trochu opatrně a v očích se mu objevil ostražitý výraz, jak se ozvaly instinkty vybroušené standardním stoletím bojů o byrokratické pozice.
„Vypadá to, že Manťáci byli právě tak naštvaní, jak naznačovala jejich původní nóta,“ sdělil mu Kolokolcov.
„No a?“ Rajampet se díval ještě ostražitěji a zdálo se, že se ještě víc vtiskl do křesla.
„A nedělali si legraci, když oznámili, že posílají admirála Goldpeakovou, aby věc vyšetřila přímo na místě v Novém Toskánsku.“
„Opravdu?“ Ta otázka přišla od Wodoslawské, nikoliv od Rajampeta a Kolokolcov se na ni podíval.
Byla o pětadvacet standardních roků mladší než on – příjemkyně třetí generace kúry dlouhověkosti s tmavorudými vlasy, šedýma očima a docela atraktivní postavou. Byla také ve svém postavení faktické hlavy ministerstva financí vcelku nová a po demisi svého předchůdce dostala funkci jenom proto, že představovala kompromis, na kterém se ostatní stálí náměstci shodli. Věděla naprosto přesně, že byla až druhou možností všech ostatních – že všichni její kolegové měli nějaké spojence, které by na jejím místě viděli raději. Ale byla ve své funkci už přes deset let a upevnila svou mocenskou základnu docela solidně.
Už nebyla nejmladším, na zkoušku přijatým členem pětice stálých náměstků, kteří skutečně řídili Svaz ze svých osobních lén na ministerstvu zahraničí, ministerstvu obchodu, ministerstvu vnitra, ministerstvu vzdělání a informací a ministerstvu financí. Byla z nich však jediná, kdo byl mimo soustavu a nedostupný, když dorazila první mantichorská diplomatická nóta. Vzhledem k tomu se mohla krásně vyvléknout z odpovědnosti za to, jak byla nóta vyřizována, a Kolokolcov podle jejího výrazu kysele usoudil, že je si téhle skutečnosti plně vědoma.
„Opravdu, Agato, nedělali,“ řekl s pohledem upřeným na ni. „A o maličko déle než jedním standardním měsícem – přesně sedmnáctého listopadu – admirál Goldpeaková dorazila do Nového Toskánska… a zjistila, že admirál Byng tam stále je.“
„Ale do hajzlu!“ vyhrkl stálý náměstek ministra vnitra Nathan MacArtney. „Neříkejte nám, že Byng začal střílet i na ni!“
„Pokud ano, pak určitě jen proto, že ho vyprovokovala!“ odsekl Rajampet ostře.
„Se vší úctou, Rajani, na to bych nesázel,“ ozval se kousavě stálý náměstek ministra výchovy a informací Malachai Abruzzi. Rajampet se na něj zlostně zamračil a Abruzzi pokrčil rameny. „Pokud jsem schopen soudit z první nóty Manťáků, v tom prvním případě, kdy zabil několik set jejich kosmoplavců, žádná z jejich lodí neudělala zhola nic, co by ho mohlo vyprovokovat. A pokud je tomu tak, máme nějaký důvod předpokládat, že by bez jakéhokoliv zvláštního důvodu vesele nezabil pár tisíc dalších?“
„Připomínám vám,“ řekl Rajampet ještě ostřeji, „že tam nikdo z nás nebyl a že jediné ‚důkazy‘ toho, co se doopravdy stalo, nám tak ‚velkoryse‘ dodali Manťáci. Nemám žádný důvod věřit, že by byli povzneseni nad manipulaci s údaji senzorů, které nám poskytli. Vlastně se jeden z mých lidí na operační analýze tehdy zmiňoval, že ta data vypadají podezřele kvalitně a podrobně.“
Abruzzi si jenom odfrkl, ačkoliv Kolokolcov měl podezření, že je v pokušení udělat něco podstatně ráznějšího. Velká většina členských soustav Solárního svazu si školství organizovala podle svého, což znamenalo, že ministerstvo vzdělání a informací se soustředilo převážně na informační polovinu své teoretické odpovědnosti. Z Abruzziho tak jeho funkce činila v podstatě hlavního propagandistu Svazu. Jeho úkolem v této roli bylo vymyslet způsob, jak podat veřejnosti činy Josefa Bynga v kladném světle, a na tom pracoval už od chvíle, kdy do Nového Chicaga dorazila první manťácká nóta.
Zatím příliš velký úspěch neměl. Což není žádné velké překvapení, pomyslel si Kolokolcov kysele. Když solariánský admirál velící sedmnácti bitevním křižníkům bez výstrahy zahájí palbu na tři torpédoborce, které ani nemají vztyčené gravitorové klíny a boční štíty, i solariánskou veřejnost bude poněkud obtížné přesvědčit, že byl v právu. Nedalo se ani příliš spoléhat na to, že by senzorová data, která nakonec dodá námořnictvo, situaci nějak zlepšila – přinejmenším ne bez rozsáhlého ‚přizpůsobování‘! Rajampet si může o údajích, které dodali Manťáci, říkat, co chce, ale Kolokolcov souhlasil s původní Abruzziho analýzou. Manťáci by jim nikdy zfalšovaná data neposlali. Zvlášť když musí vědět, že Svaz nakonec obdrží přesná taktická data od svých lidí.
„Jediné, co říkám, Rajani, je, že jsem jenom rád, že to Manťáci ještě nepředali novinářům… aspoň zatím,“ řekl Abruzzi po krátké odmlce. „Protože ať se snažíme, jak chceme, ještě jsme nedokázali přijít na žádný způsob, jak udělat agresory z nich. A to znamená, že až tohle prosákne do novinofaxů, ocitneme se ve velmi obtížné situaci. V takové, která nás nejspíš donutí omluvit se a opravdu jim nabídnout zaplacení reparací.“
„To ne, sakra!“ vyjel Rajampet, jehož strhla zlost k tomu, aby alespoň nakrátko zapomněl na svou předešlou ostražitost. „Nemůžeme přece zavádět takový precedens! Jestli si nějaké podělané mrňavé novobarbarské námořnictvo usmyslí, že se nebude řídit tím, co řekne Námořnictvo Solárního svazu, máme na Periferii setsakra velký problém! A jestli Bynga dohnali k další přestřelce, musíme být ještě opatrnější na to, jaký precedens ustavujeme!“
„Obávám se, že v tomhle máte úplnou pravdu, Rajani,“ řekl Kolokolcov a jeho mrazivý tón přilákal všechny pohledy zpět k němu. „A bohužel se také obávám, že se Nathan zmýlil v míře diskrétnosti Manťáků, pokud jde o novináře.“
„Co tím, k čertu, myslíte?“ dožadoval se vysvětlení Rajampet. „Vyklopte to!“
„Dobře, Rajani. Asi před devadesáti minutami jsme od Mantichořanů obdrželi druhou nótu. Za těchto okolností skutečnost, že jsme se rozhodli pro ‚uvážlivou a rozvážnou‘ odpověď na jejich původní stížnost – a že jsme nechtěli působit dojmem, že se necháme manťáckými požadavky tlačit do kouta – zřejmě byla méně optimální, než jsme si mysleli. Neumím si představit, že by královnu Alžbětu a jejího ministerského předsedu příliš pobavilo, že dostanou odpověď na svou první nótu pár dní poté, co hodili na stůl druhou nótu.
A důvodem, proč nám poslali tu druhou nótu, je, že když admirál Goldpeaková dorazila do Nového Toskánska, vyslovila přesně ony požadavky, před kterými nás Manťáci varovali v první nótě. Vyžadovala, aby Byng odstavil lodě a dovolil mantichorským výsadkům zajistit a prozkoumat senzorová data týkající se zničení jejích tří torpédoborců. Současně ho informovala, že Hvězdné císařství Mantichora hodlá trvat na veřejném přezkoumání faktů a pohnat viníka nevyprovokovaného zničení svých lodí a smrti jejich posádek k odpovědnosti podle příslušných ustanovení mezihvězdného práva. A podle všeho—“ Kolokolcov na okamžik zatěkal pohledem stranou k Abruzzimu „—to nakonec z jejich strany nebyl jenom nějaký propagandistický manévr.“
„Nevěřím…“ Rajampetova vrásčitá tvář potemněla a oči mu blýskaly zuřivostí. „Nemohu uvěřit, že by někdo – třeba i Manťáci – byl tak hloupý, aby opravdu předkládal požadavky solariánskému námořnictvu! To se museli zbláz… totiž, Goldpeaková si snad nemohla myslet, že jí něco takového projde! Jestli Byng její zatracené lodě rozstřílel na orbitální smetí, pak jediná osoba, kterou z toho může vinit, je…“
„Kdepak, Rajani, žádnou z jejích lodí nerozstřílel,“ prohlásil Kolokolcov chladně. „Přestože měla jenom šest bitevních křižníků a on sedmnáct, ona rozstřílela jeho vlajkovou loď na… jak jste to říkal? Aha, ‚orbitální smetí‘.“
Rajampet uprostřed své tirády ztuhl a nevěřícně civěl na Kolokolcova.
„Proboha,“ pípla Omosupe Quartermainová.
Ze všech přítomných osobně nenáviděli Mantichořany nejvíc pravděpodobně právě ona a Rajampet. Zatímco Rajampetovi vadilo, že se Královské mantichorské námořnictvo odmítá dostatečně kořit nadřazenosti Námořnictva Solárního svazu, Quartermainové byla trnem v oku Mantichorská křižovatka červích děr a obří podíl mantichorského obchodního námořnictva na přepravě ve Svazu. Což mimo jiné znamenalo, že měla velmi jasnou představu o tom, jaké škody může Hvězdné císařství Mantichora způsobit hospodářství Svazu, kdyby se rozhodlo pro ekonomickou odvetu za solariánskou agresi.
„O kolik lodí přišli Manťáci tentokrát?“ pokračovala rezignovaně a očividně už začala v duchu počítat výši restitucí, které bude Hvězdné císařství patrně schopno ze Svazu vymáčknout.
„Nepřišli o žádné lodě,“ odpověděl Kolokolcov.
„Cože?“ vybuchl Rajampet. „To je přece totální nesmysl! Žádný solariánský vlajkový důstojník se něčemu takovému nepodvolí, aniž by…!“
„V tom případě, Rajani, vám doporučuji, abyste si sám přečetl zprávu admirála Sigbeeové. Ta po… skonu admirála Bynga převzala velení a Manťáci byli tak laskaví, že nám předali její depeše spolu se svou nótou. Podle našich bezpečnostních odborníků si soubor ani neotevřeli a nepřečetli. Očividně k tomu neviděli žádný důvod.“
Tentokrát Rajampet očividně úplně přišel o řeč. Jenom seděl, hleděl na Kolokolcova a diplomat pokrčil rameny.
„Podle shrnutí zprávy admirála Sigbeeové Manťáci zničili vlajkovou loď admirála Bynga Jeana Barta jedinou salvou střel odpálených ze vzdálenosti vysoce přesahující účinný dostřel našich lodí. Jeho vlajková loď byla úplně zničena, Rajani. Nikdo z ní nepřežil. Za takových okolností, zvlášť když admirál Goldpeaková – asi bych se měl zmínit, že to není nikdo jiný než sestřenice královny Alžběty z prvního kolena a v pořadí pátý následník mantichorského trůnu – dala jednoznačně najevo, že zničí všechny Byngovy lodě, pokud jejím požadavkům nebude vyhověno, se jim admirál Sigbeeová podrobila – nemusím snad zdůrazňovat, že s oficiálním protestem.“
„Ona…?“ Rajampet ze sebe nedokázal vypravit celou větu, ale Kolokolcov přesto přikývl.
„*Vzdala se*, Rajani,“ řekl trochu vlídnějším hlasem a admirál sklapl ústa.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
27. května 2013, David WeberBrož., 640 str., obálka David Mattingly, překlad J. Engliš, 389 Kč, vyšlo v květnu 2013 v nakladatelství Polaris
