Holky někdy koušou, Upíři z Chicaga 1 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Chloe Neill
 |
Život vysokoškolačky nebyl určitě žádná sláva, ale byl můj. Vedlo se mi dobře, dokud upíři z Chicaga neohlásili světu svou existenci – a pak mě napadl zbloudilý upír. Stihl si dát jen doušek, než ho vyplašil jiný krvesaj… ten, který se rozhodl, že nejlepší způsob, jak mi zachránit život, je vzít mi ho. Z mého zachránce se vyklubal Mistr upír, pán Cadoganského Domu.
Nyní se již nebudu potit nad dizertačkou. Budu se učit, jak zapadnout do rezidence v chicagském Hyde Parku, plné upíří smetánky věrné Ethanovi Sullivanovi, svému Pánovi. Samozřejmě, že tento vysoký, zelenooký, čtyři sta let starý upír má náležité kouzlo. Bohužel taky očekává, že mu budu vyjadřovat nekonečný vděk – a budu mu sloužit. Dobře… Jenže mé rostoucí schopnosti (najednou umím překvapivě dobře zacházet se skutečnými zbraněmi), nepříjemná sluneční alergie a Ethanovy postoje budou tím nejmenším, co mě bude trápit. Někdo mi jde po krku a stále se pohybuje po městě. Je to ten zbloudilý upír, který mě kousl? Upír z konkurenčního Domu? Naštvaný gang s pochodněmi? Mé uvedení do nočního života v Chicagu bude možná prvním impulzem k rozpoutání války. A při té poteče krev.
Tenhle dům patřil původně Malloryině pratetě, která zemřela před čtyřmi lety. Mallory už v mládí přišla o rodiče při autonehodě, a po tetě zdědila tenhle dům se vším, co v něm bylo, od křiklavých koberečků na bytelné dřevěné podlaze až po starobylý nábytek, olejomalby a květinové vázy. Nebylo to zrovna moderní bydlení, ale byl to náš domov a taky tak voněl: citrónovým leštidlem na nábytek, koláčky a zaprášenou útulností. Voněl stejně jako před třemi dny, ale ta vůně jako by teď byla intenzivnější. Sytější.
Mají snad upíři citlivější smysly?
Když jsme vešly do obýváku, Helen seděla na kraji kostkované sedačky a nohy měla překřížené v kotnících. Před ní na konferenčním stolku stála sklenice vody.
„Pojďte dál, dámy. Posaďte se.“ Usmála se a poklepala na gauč. Mallory a já jsme si vyměnily pohledy a sedly jsme si. Já hned vedle Helen. Mallory na dvojkřeslo naproti gauči. Helen mi podala sklenku vody.
Donesla jsem ji k ústům, ale zarazila jsem se, než jsem upila. „Můžu… jíst a pít i jiné věci než krev?“
Helen se zahihňala. „Samozřejmě, drahoušku. Krev budete potřebovat kvůli výživovým hodnotám, ale jinak můžete jíst, co chcete.“ Naklonila se ke mně a konečky prstů se dotkla mého kolene. „A troufám si říci, že si to budete užívat!“ Vyslovila to, jako by mi právě sdělila delikátní tajemství, jako by mi vyzradila nějaký skandální drb o své sousedce.
Usrkla jsem a zjistila, že voda chutná stále jako voda. Položila jsem sklenku zpátky na stůl.
Helen si poklepala rukama na kolena a pak nám oběma věnovala zářivý úsměv. „Tak tedy pojďme na to, ano?“ Sáhla do aktovky u nohou a vytáhla knihu v kožené vazbě asi o velikosti slovníku. Na tmavě vínových deskách byla vyražena zlatá písmena – Kánon: Průvodce severoamerickými Domy. „Zde je vše, co potřebujete vědět, než se stanete členkou Domu Cadoganů. Není to sice celý Kánon, což je jasné, protože kompletní vydání je velmi objemné, ale tohle pokrývá základy.“
„Dům Cadoganů?“ zeptala se Mallory. „Vážně?“
Zamrkala jsem na Mallory a pak na Helen. „Co je Dům Cadoganů?“
Helen se na mě podívala přes rohovinové obroučky brýlí. „To je Dům, k němuž budete uvedena. Je to jeden ze tří upířích Domů v Chicagu, a těmi jsou Navarrové, Cadoganové a Greyové. Jen Mistr každého Domu má privilegium přeměňovat nové upíry. Vy jste byla přeměněna Mistrem…“
„Ethanem Sullivanem,“ dořekla za ni Mallory.
Helen souhlasně přikývla. „Správně.“
Tázavě jsem se na Mallory podívala.
„Internet,“ řekla. „Zírala bys!“
„Ethan je v pořadí druhým Mistrem Domu. Následoval Petera Cadogana do temnot, takříkajíc.“
Pokud mohou nové upíry přeměňovat jen Mistři, tenhle Ethan Sullivan musel být tím upírem na univerzitním nádvoří, tím, který mě kousl v druhém kole.
„A v tom Domu,“ spustila jsem, „jsem teď jako co? Členka nějakého upířího řádu nebo co?“
Helen zavrtěla hlavou. „Je to složitější. Všichni legitimní upíři na světě se hlásí k tomu či onomu Domu. Ve Spojených státech je jich momentálně dvanáct; Cadoganové jsou čtvrtý nejstarší z nich.“ Helen se teď ještě více napřímila, takže mi došlo, že bude asi taky jednou z předních příslušnic Cadoganského Domu.
Podala mi knihu, která vážila snad deset liber. Položila jsem si ji doprostřed klína, aby se tíha rozložila.
„Samozřejmě se nemusíte učit všechna pravidla nazpaměť, ale budete si muset přečíst úvodní část a aspoň zběžně se seznámit s obsahem. A samo sebou se můžete kdykoli obrátit na tuto knihu, budete-li mít nějaké otázky. A určitě si přečtěte o komendaci.“ (Při „komendaci“ se slabší svěří pod ochranu silnějšího, přičemž mu odpřisáhne poslušnost. – pozn. překl.)
„Co je komendace?“
„Úvodní obřad. Stanete se oficiální členkou Domu a složíte přísahu Ethanovi a ostatním cadoganským upírům. A když už o tom mluvíme. Platby začínají standardně dva týdny po složení přísahy.“
Zamrkala jsem. „Platby?“
Opět se na mě podívala přes brýle. „Váš plat, drahoušku.“
Nervózně jsem se zasmála, měla jsem přiškrcené hrdlo. „Nepotřebuju plat. Jsem studentka. Asistentka katedry a jako taková pobírám stipendium.“ Měla jsem za sebou tři roky studia a napsané tři kapitoly z dizertační práce o romantické středověké literatuře.
Helen se zamračila. „Drahoušku, do školy se nemůžete vrátit. Univerzita upírům studium neumožňuje, a rozhodně je nezaměstnává. Článek VII na nás zatím nemyslí. Trošku jsme se už postarali předem a rovnou jsme vás nechali vyřadit ze studia. Tak se vyhneme různým tahanicím, takže se už nebudete muset starat o…“
Krev mi začala hučet v uších. „Jak to myslíte, nechali vyřadit?“
Nasadila vlídný výraz. „Merit, jste upírka. Cadoganská novicka. Nemůžete se vrátit k tomuhle životu.“
Než to dořekla, už jsem vyběhla z obýváku, její slova se ztrácela někde za mnou a já letěla do pokoje v prvním patře, který sloužil jako naše pracovna. Zahýbala jsem myší, abych probudila počítač, najela na prohlížeč a přihlásila se do systému na univerzitním serveru. Přihlásilo mě to a spadl mi kámen ze srdce.
Pak jsem klikla na své údaje.
Můj status byl změněn před dvěma dny. Byla jsem teď vedená jako „vyřazená“.
Svět se se mnou zatočil.
Vrátila jsem se do obýváku, bojovala s návalem paniky, postavila jsem se před Helen a roztřeseným hlasem řekla: „Co jste to udělali? Nemáte právo odhlásit mě ze školy!“
Helen se otočila zpátky ke své aktovce, vytáhla list papíru a rozčilovala mě tím svým nebetyčným klidem. „Jelikož se Ethan domnívá, že vaše poměry jsou… specifické, Dům vám vyplatí mzdu během následujících deseti pracovních dnů. Již jsme zadali příkaz. Komendace je naplánována na sedmý den, tedy ode dneška za šest dní. Dostavte se, až budete vyzvána. Při obřadu vám Ethan přidělí vaši pozici ve službách Domu.“ Usmála se na mě. „Myslím, že by to mohlo být něco ve styku s veřejností vzhledem k tomu, jaké mají vaši rodiče ve městě konexe.“
„Ach, madam. Mluvit o rodičích není dobrý nápad,“ zamumlala Mallory.
Měla pravdu. To bylo to nejhorší, co mohla říct, protože rodiče byli mým nejméně oblíbeným tématem. Alespoň mě to ale probralo ze sna. „Myslím, že pro dnešek jsme skončily,“ řekla jsem jí. „Je načase, abyste odešla.“
Helen na mě přezíravě pohlédla. „Není to váš dům.“
Popichovat nového upíra? Jak statečné. Ale byli jsme na mém území a já měla spojence.
Otočila jsem se k Mallory se zlomyslným úsměvem. „Co kdybysme si ověřily, jak moc platí mýty o upírech? Nemusí být takhle náhodou pozvaní, aby mohli vstoupit k někomu do domu?“
„Víš, co na tobě miluju? Jak ti to pálí,“ řekla Mal, šla ke dveřím a otevřela je. „Helen,“ pravila, „chci, abyste vypadla z mého domu.“ Něco zavířilo vzduchem, nečekaný vítr, který prorazil dveřmi a rozcuchal Mallory vlasy – a mně nahnal husí kůži na pažích.
„Tohle je neuvěřitelně nezdvořilé,“ řekla Helen, ale prudce zvedla aktovku. „Přečtěte si knihu, podepište formuláře. V lednici je krev, tu pijte, obden jednu pintu. Vyhýbejte se slunci a osikovým kůlům. Až dostanete pokyn, dostavte se na obřad.“ Vyrazila ke dveřím a najednou, jako by někdo zapnul vysavač, ji to vsáklo na verandu.
Pospíchala jsem ke dveřím. Helen stála na nejvyšším schodě a zírala na nás s brýlemi nakřivo, rozcuchaná a v šoku. Po chvíli si upravila sukni a narovnala brýle, prkenně se otočila, sešla ze schodů a pokračovala k limuzíně. „To bylo… velmi nezdvořilé!“ zvolala znovu. „Nemyslete si, že o tom Ethanovi neřeknu!“
Povýšeně jsem jí zamávala – jen maličko sem a tam a s pokrčenými prsty.
„Udělejte to, Helen,“ troufala si Mallory. „A když už budete u toho, tak mu vyřiďte, že si má políbit prdel.“
Helen se otočila a podívala se na mě stříbrně zářícíma očima. Tím myslím – nadpřirozeně stříbrně. „Vy toho nejste hodna,“ střelila po mně.
„Já se o nic neprosila,“ opravila jsem ji a třískla těžkými dubovými dveřmi tak, až zarachotila futra. Zakřupaly kamínky na asfaltu, limuzína tedy odjížděla.
- Chloe Neill: Holky někdy koušou (Upíři z Chicaga 1)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Petra Kubašková
- obálka: Tony Mauro
- 256 stran, 249 Kč (v e-shopu Fantasye již za 174 Kč)
