Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, v nejbližších dnech bude ve výdejních místech tato provozní doba:
Arrakis Brno: 19.-23.8. zavřeno – inventura
Matrix Ostrava: 19.-23.8. zavřeno – inventura
Fantasya Praha: 19.-23.8. zavřeno – inventura
Děkujeme za pochopení a těšíme se na vaši návštěvu.

Holky někdy koušou, Upíři z Chicaga 1, Chloe Neill

Neill Chloe: Holky někdy koušou

Život vysokoškolačky nebyl určitě žádná sláva, ale byl můj. Vedlo se mi dobře, dokud upíři z Chicaga neohlásili světu svou existenci – a pak mě napadl zbloudilý upír. Stihl si dát jen doušek, než ho vyplašil jiný krvesaj… ten, který se rozhodl, že nejlepší způsob, jak mi zachránit život, je vzít mi ho. Z mého zachránce se vyklubal Mistr upír, pán Cadoganského Domu.

Nyní se již nebudu potit nad dizertačkou. Budu se učit, jak zapadnout do rezidence v chicagském Hyde Parku, plné upíří smetánky věrné Ethanovi Sullivanovi, svému Pánovi. Samozřejmě, že tento vysoký, zelenooký, čtyři sta let starý upír má náležité kouzlo. Bohužel taky očekává, že mu budu vyjadřovat nekonečný vděk – a budu mu sloužit. Dobře… Jenže mé rostoucí schopnosti (najednou umím překvapivě dobře zacházet se skutečnými zbraněmi), nepříjemná sluneční alergie a Ethanovy postoje budou tím nejmenším, co mě bude trápit. Někdo mi jde po krku a stále se pohybuje po městě. Je to ten zbloudilý upír, který mě kousl? Upír z konkurenčního Domu? Naštvaný gang s pochodněmi? Mé uvedení do nočního života v Chicagu bude možná prvním impulzem k rozpoutání války. A při té poteče krev.

Nejdřív mě napadlo, jestli tohle nemá být karmický trest. Vždycky jsem ohrnovala nos nad těmi nóbl upíry, a jako by mi to vesmír chtěl oplatit, udělali ze mě jednu z nich. Upíra. Predátora. Uvedli mě do jednoho z dvanácti nejstarších upířích Domů ve Spojených státech.

Nebyla jsem však jen jednou z nich.

Byla jsem jedna z nejlepších.

Ale to trochu předbíhám. Nejdřív bych vám ráda vyprávěla, jak se ze mě vlastně stal upír. Ten příběh začal pár týdnů před mými osmadvacátými narozeninami, oné noci, kdy byla má přeměna dokonána. Tehdy jsem se vzbudila na zadním sedadle limuzíny – tři dny poté, co jsem byla napadena, když jsem procházela kampusem Chicagské univerzity.

Nevzpomínala jsem si na všechny detaily toho útoku. Pamatovala jsem si však dost na to, abych byla ráda, že jsem ještě naživu. Byla v šoku z toho, že jsem naživu.

Vzadu v limuzíně jsem pevně zavřela oči a snažila se vybavit si to přepadení. Slyšela jsem kroky, tlumené orosenou trávou, a pak mě chytil.

Křičela jsem a kopala, snažila se ho přeprat, ale srazil mě k zemi. Byl neskutečně silný – přímo nadpřirozeně – a kousl mě do krku s divokostí dravce, takže mi bylo okamžitě jasné, co je zač.

Upír.

Rozdrásal mi kůži i svaly, ale nenapil se – nestihl to. Bez varování najednou přestal, vyskočil a zaběhl mezi budovy na kraji hlavního nádvoří.

Když jsem se dočasně zbavila útočníka, zvedla jsem ruku a sáhla si mezi krk a rameno. Ucítila jsem lepkavé teplo. Začínalo se mi mlžit před očima, ale tu tmavorudou skvrnu mezi prsty jsem ještě viděla dost jasně.

Pak jsem zaregistrovala nějaký pohyb. Dva muži.

Ti, kterých se polekal můj útočník.

První z nich zněl úzkostně: „Byl rychlý. Musíš si pospíšit, můj pane.“

Ten druhý byl naprosto sebejistý. „To zvládnu.“

Vytáhl mě na kolena, klekl si za mě a chytil mě paží kolem pasu. Voněl vodou po holení – a mýdlem a čistotou.

Snažila jsem se pohnout, nějak se bránit, ale síly mě opouštěly.

„Zůstaň v klidu.“

„Je krásná.“

„Ano,“ souhlasil. Přisál se k ráně na mém krku. Znovu jsem sebou škubla, a on mě pohladil po vlasech. „Jen klid.“

¤ ¤ ¤

Z následujících tří dnů si pamatuju jen velmi málo. Genetická struktura mého těla se změnila v upíří. Ještě i teď mám jen hrstku vzpomínek: jak se mé tělo svíjí hlubokou, tupou bolestí. Jsem otupělá chladem. Tma. Pronikavě zelené oči.

V limuzíně jsem si osahala krk a ramena, kde jsem teoreticky měla mít ohyzdné jizvy. Upír, který mě napadl jako první, mě nekousl zrovna šetrně – rozsápal mi kůži na krku jako hladové zvíře. Ale moje pokožka byla teď hladká. Žádné jizvy ani hrbolky. Žádné obvazy. Natáhla jsem ruku a zírala na čistou, bělostnou kůži – a na krátké nehty, perfektně nalakované třešňově červeným lakem.

Krev zmizela a někdo mi udělal manikúru.

Motala se mi hlava, ale přemohla jsem to a posadila se. Měla jsem na sobě jiné oblečení. Předtím jsem měla džíny a tričko. Teď však černé pouzdrové koktejlky, které končily těsně pod koleny, a černé lodičky na třípalcovém podpatku.

Tudíž jsem teď byla sedmadvacetiletou obětí přepadení, a protože jsem byla čistá a nepochopitelně bez jizev, v černých koktejlkách, které nepatřily mně, okamžitě jsem věděla, že mě udělali jednou z nich.

Chicagských upírů.

Začalo to před osmi měsíci, kdy byl v Sun-Times a v Tribu (Chicago Daily Tribune – pozn. překl.) poprvé otištěn dopis, jakýsi upíří manifest, který se rozšířil do novin po celé zemi. Tehdy upíři vystoupili na veřejnost a ohlásili světu svou existenci. Někteří lidé věřili, že je to jen novinářská kachna, ovšem jen do následné tiskové konference, kdy tři z nich předvedli tesáky. Mezi lidmi vypukla panika, která vedla ke čtyřem dnům nepokojů v našem „Větrném městě“, kdy se lidé báli upíří apokalypsy a zběsile nakupovali vodu a konzervy s jídlem. Nakonec se do toho vložili federálové, nařídili vyšetřování v Kongresu a zahájili sérii výslechů, které byly pečlivě natáčeny a vysílány v televizi, aby byly zachyceny všechny detaily upíří existence. A i když upíři sami udělali první krok, o těchto detailech úzkostlivě mlčeli, a tak si veřejnost mohla být jistá jen tím, že mají špičáky, pijou krev a ožívají v noci.

Ještě teď, osm měsíců poté, se někteří lidé báli. Jiní byli doslova posedlí jejich životním stylem, lákavou vidinou nesmrtelnosti, upíry samotnými. Zvláště pak Celinou Desaulniersovou, atraktivní chicagskou upírkou, která očividně jejich veřejné vystoupení zinscenovala a která se předvedla hned první den slyšení v Kongresu.

Celina byla vysoká, štíhlá černovláska. Toho dne měla na sobě černý, velice přiléhavý kostým, který jí padl doslova jako ulitý. Kromě toho byla očividně chytrá a uměla v tom chodit: věděla přesně, jak si omotat lidi kolem prstu. A byla taky vtipná. Když se jí postarší senátor z Idaha zeptal, co má v plánu teď, když upíři odtajnili svou existenci, pohotově odvětila nasládlým tónem: „Budu si co nejvíc užívat tmy.“

Politický veterán, který seděl v Kongresu už dvacet let, se na ni usmál s tak omámeným, roztouženým výrazem v očích, že se tahle jeho fotka dostala na titulní stranu New York Times.

Já však tehdy reagovala rozhodně jinak. Obrátila jsem oči v sloup a vypnula televizi.

Dělala jsem si legraci z ní, z nich všech, a taky z jejich samolibosti.

A oni ze mě na oplátku udělali totéž, co jsou oni.

No není ta karma mrcha?

Teď mě posílali zpátky domů, ale vraceli mě jako někoho jiného. Kromě změn, jež prodělalo mé tělo, mě taky vyfikli: smyli ze mě krev, převlékli a celkově upravili k obrazu svému.

Zabili mě. A zase mě oživili. Přeměnili mě.

To maličké semínko nedůvěry k těm, kteří mi tohle provedli, vyklíčilo a zapustilo kořínek.

  • Chloe Neill: Holky někdy koušou (Upíři z Chicaga 1)
  • Fantom Print, 2014
  • překlad: Petra Kubašková
  • obálka: Tony Mauro
  • 256 stran, 249 Kč (v e-shopu Fantasye již za 174 Kč)
23. dubna 2014, Chloe Neill

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Upíři z Chicaga 1 - Holky někdy koušou

Upíři z Chicaga 1 - Holky někdy koušou
Vložit do pytle na zboží  Koupit   249 Kč