Hluboký hrob, Jefferson Tayte 2, Steve Robinson
 |
Současnost. Do jednoho z domů na předměstí Washingtonu dorazí bez vysvětlení zastaralý dětský kufřík. O týden později se americký genealog Jefferson Tayte ocitne v anglickém hotelovém pokoji tváří v tvář nabité zbrani.
Válkou zmítaná Británie roku 1944. Právě sem zavedou Tayta stopy v pokrevní linii jeho klientky. Eliza Grayová by se ráda setkala se svou skutečnou matkou, kterou nikdy nepoznala, neboť netušila, že je adoptovaná.
Tayte doufá, že zařídí jejich znovushledání, místo toho ale odhalí příběh mladé anglické dívky a amerického vojáka z 82. výsadkové divize, jejichž láska skončila více než tragicky…
Jefferson Tayte seděl u stolu v hotelovém pokoji a přemítal o tom, jak jeho poslední úkol mohl dospět až sem. Mělo to být jednoduché. Jediné, co musel udělat, bylo zařídit znovushledání adoptované ženy s jejími skutečnými rodiči. Byla schopná dát mu jméno a adresu, i když pocházely z roku 1944. Nyní se ale nacházel tisíce kilometrů od domova a zíral do hlavně poloautomatické pistole Walther P99.
„Hlava nebo srdce?“ řekl muž sedící naproti němu.
„Cože?“
Tayte otázku slyšel, musel se ale zeptat znovu, aby se ujistil, že rozuměl správně. Muž ji nezopakoval. Místo toho pomalu přesunul hlaveň pistole od Taytova hrudníku k jeho hlavě a zpátky. Tayte hádal, že dotyčný je mladší než on: mohlo mu být něco přes třicet, na sobě měl námořnicky modrý oblek s proužkem a košili s rozepnutým límečkem. A byl taky štíhlejší, mnohem štíhlejší, díky čemuž bude rovněž mnohem hbitější.
„Asi vám to nedokážu rozmluvit, co?“
„Ne,“ odvětil muž.
„A pokud zamířím ke dveřím, střelíte mě do zad, že?“
„Ne.“
„Ne?“
Muž lehce zavrtěl hlavou. „Nestačíte se ani zvednout ze židle,“ pronesl tenkými, dokonale rovnými rty.
Tayte se pokusil polknout, ale nedokázal to. Věděl, že zemře. Jedna jeho část to věděla už ve chvíli, kdy vešel do pokoje a uviděl tu toho muže sedět. Oba byli velmi klidní a Tayta vlastní pocity nijak nepřekvapily. Věděl, že se to stane. Oba byli rozhodnuti zabít nebo být zabiti. Hlava nebo srdce? Co je to za volbu?
„Záleží na tom?“
„Mně ne,“ pravil muž. Pohnul se a upravil si kulaté brýle bez obrouček posazené na kořeni nosu. „Pokud si zvolíte srdce, existuje malá naděje, že první kulka mine. Na druhou stranu hlava…“
Tayte se pokusil představit si, jaké by to bylo dostat kulku do hlavy. Patrně by to byla rychlejší smrt, ale co když mu kulka prolétne okem? Trhl sebou. Raději o tom nepřemýšlel. Skutečně se nechtěl zabývat podobnými myšlenkami.
„Bude to bolet?“
„Nebudu vám tvrdit, že nic neucítíte, pane Tayte. Není v tom ale nic osobního. Nejsem tu proto, abych vás týral. Bolest každopádně nepotrvá dlouho.“
Tayte se odvrátil, zadíval se ven z okna a přemítal o tom, že ten muž je stejně chladný jako lednová noc, která pokryla auta dole jinovatkou. Zhluboka se nadechl a uvažoval, kam se poděl čas. Jeho čas. Připadalo mu ironické, že zemře jako osamělý muž v prostém hotelovém pokoji ve snaze navázat pro svoji klientku spojení s jejími skutečnými rodiči, když sám stále netušil, kdo jsou ti jeho. Jak by mohl zemřít, když pořád neví, kdo je? Vysmál se sám sobě, protože smrt ho této bolesti určitě zbaví.
Jak to mohlo zajít tak daleko?
„Hlava nebo srdce?“ zopakoval muž naproti němu.
¤ ¤ ¤
Prosinec 1943
Ve chvíli, kdy byla Mena připravena objevit se před zbytkem domácnosti, slyšela už bzukot slibující velmi zvláštní vánoční ráno. Aspoň půl hodiny poslouchala řinčení pánví a dupání desetiletých dvojčat z Londýna, která se honila po domě; jejich neutuchající energii ještě zvyšovala dnešní událost a očekávání toho, co jim Vánoce přinesou. Slyšela, jak matka na děti křičí, aby se zklidnily, jinak letos žádné dárky nedostanou. Poté se vždy na chvíli rozhostilo ticho, sotva po dvou minutách se však opět rozpoutal povyk. Občas přes to všechno zaslechla tatíkův hlas. Slyšela pouze jeho uklidňující tón – slova nerozeznala –, pokaždé pak ale nastal na delší dobu klid a během jedné takové klidné chvíle uslyšela další hlas, který se připojil k tomu otcovu. Patřil rovněž muži – mnohem mladšímu muži.
Mena se usmála na hollywoodskou hvězdu v zrcadle a pomyslela si, že žena, která na ni mrkla, bude slavit úspěch.
„Philomeno!“
Matčin hlas zněl pronikavě. Vystoupal do takových výšin, že sebou Mena škubla, jako by ji vytrhl ze snění, věděla totiž, že jde o matčino poslední varování. Přes ponožky si na nohy obula černobílé polobotky a rychle si zavázala tkaničky. Poté vyběhla ze dveří a zastavila se až pod schody, aby si upravila šaty. Na okamžik zůstala stát před zrcadlem v chodbě, aby se vzchopila, a napadlo ji, že věšák napravo ode dveří vypadá víc obtěžkaný než obvykle, a boty u žardiniéry s palmou v předsíni rozhodně nepatřily otci. Otcův hlas ji přivábil přes parkety ke dveřím salónu, kde zůstala stát a poslouchala. Teď už jeho slovům bez problémů rozuměla.
„Ach, pořád mám dost práce,“ odpověděl otec na otázku, kterou Mena nestihla. „Většinu pacientů teď mám v okolních vesnicích. Nedávno jsme tu měli ošklivou epidemii chřipky, ale kupony na benzin navíc udržují starého morrise v chodu, takže si nemůžu stěžovat. A co ty? U 1. výsadkové se ti vede dobře, co?“
„Tak dobře, jak jen se dá za těchto okolností očekávat,“ odvětil druhý muž.
„Ano, snad celá ta věc do příštích Vánoc skončí, co? Slyšel jsi včera večer Churchillův projev v rádiu?“
„Ne, pane. Bohužel musím říct, že jsem ho propásl. Dorazili jsme dost pozdě.“
„Ovšem. Přesto se to dalo očekávat, za poslední měsíce se toho naspekulovalo. Asi tě nepřekvapí, že Eisenhowera jmenovali vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil.“
„Raději bych v té roli viděl některého z našich hochů.“
„To ano,“ souhlasil tatík. „Věřím ale, že rozhodnutí vycházelo především z toho, která země nasadila nejvyšší počet mužů.“
„A z obvyklého politikaření, o tom není pochyb.“
„Ach, jistě. I když z politického hlediska s sebou to rozhodnutí nese jisté záruky. Když budou nadcházejícím operacím v Evropě velet Američani, bude svět jakékoli selhání klást za vinu jim. Z politického hlediska to tedy znamená, že jsme si prozatím zajistili jejich plnou podporu a neochvějnou pozornost.“
Menu rozptýlil vpád dvojčat. Napřed jeden, pak druhý klučina kolem ní proklouzli v šedých ponožkách a identických žlutých županech, jako by zažila déją-vu. Oba se kolem ní svezli k patě schodiště, aniž by si jí všimli, poté vyrazili jako stádo slonů nahoru po schodech, pomalu následováni Xavierem a Manfredem, kteří se jí otřeli o ruku, když nonšalantně ťapali kolem.
Další zařinčení pánví z kuchyně přimělo Menu zavolat: „Hned jsem tam, matko.“ Zaklepala na dveře, otočila klikou a vešla do salónu prozářeného prašným slunečním svitem a úsměvy.
Oba muži stáli u ohně v krbu, který zuřivě prskal na mosaznou ochrannou mříž. Ze zčernalé římsy visely dvě pletené vánoční ponožky a u okna vpravo, za nábytkem s květinovým potahem, stál malý vánoční stromek, jenž vypadal hrdě i navzdory tomu, že na něm tento rok zase nepřibyla žádná nová ozdoba. Dvojčata se jednou odpoledne před Vánocemi zaměstnala tím, že z tatíkových čističů dýmek vyráběla zvířátka, všem až na ně ale připomínala pouze chlupaté housenky.
Mena se usmála napřed na otce. Na sobě měl sako a vázanku: stejné pohodlné tvídové sako s prověšenými kapsami, které nosil při vizitách. V usmívajících se rtech svíral na jedné straně dýmku a jednu ruku měl jako vždy strčenou v kapse, proto se během let prověsily. Mena ale rychle obrátila pozornost k muži vedle něj, který jí zářivý úsměv oplatil.
„Eddie!“ řekla a zasalutovala mu. „Nebo bych měla spíše říkat kapitáne Buckleyi? Tatík nám o tom všechno pověděl.“
Edward Buckley nasadil vážný výraz, zasalutoval a dupl podpatkem. Poté se zasmál. „Veselé Vánoce, Meno. A Eddie bude stačit, jako vždy.“
Vrhla se na něj. „Věděla jsem, že jsi to ty,“ prohlásila a pevně ho objala, až se obávala, aby mu nepokrčila uniformu.
„Co? Dokonce i s knírkem?“
„Vždyť není skoro vidět,“ odvětila Mena. „Ale důstojníkovi velmi sluší.“ Studovala jeho tvář, jako by byl na inspekci: jeho uhlazené hnědé vlasy jí připadaly trochu příliš lesklé a oříškově hnědé oči ladily s olivově hnědou barvou jeho uniformy. „Díky za pomeranč,“ dodala, když se odtáhla.
„Jistě, nemáš zač,“ odvětil Edward. „A teď mě nech, ať se na tebe podívám.“ O chvíli později dodal: „Páni! V těch šatech ti to moc sluší. Modrá byla vždycky moje oblíbená barva a s těmi puntíky opravdu vyniká. Jsou žluté nebo krémové?“
Mena se zamračila. „Bývaly bílé.“
„No, ať už mají jakoukoli barvu, i ta je moje oblíbená.“
Plácla ho do paže a zasmála se. „Jenom to tak říkáš.“
„Nikdy neříkám nic, co bych nemyslel vážně,“ namítl Edward. „Slíbil jsem tvému otci, že to sem na Vánoce stihnu, a jsem tady.“
Tatík se naklonil ke krbu a vyfoukl kouř z dýmky do komína. „A my jsme rádi, že tu jsi. Jen lituji, že se nemůžeš zdržet déle.“
„Kdy musíš odjet?“ zeptala se Mena, zděšená možností, že host, který jim přivezl ovoce, bude muset brzy opět odejít.
„Možná se stihnu napít čaje, než se budu muset vrátit zpátky, ale jen když si ho dáme brzy. Kolem šesté si mě tu vyzvedne auto.“
„O to se postaráme,“ ujistil ho tatík.
Ozvalo se klepnutí na dveře, a když se otevřely, Mena se otočila, neboť předpokládala, že to bude matka. Byla to ale Mary; další úsměv, aby nahradil ten, o který náhle přišla. Vypadá úžasně, napadlo Menu. Odložila uniformu a vzala si lodičky, což pomohlo, a taky opravdické punčochy, jak předpokládala. Na sobě měla světle šedé, přepásané sako a úzkou sukni stejné barvy po kolena, takže se při chůzi kolébala jako kachna. Aspoň tak ji viděla Mena, úsměv na Edwardově tváři, když ji vyrazil přivítat, však Meně prozradil, že jemu se výsledný dojem líbí. Co však skutečně podtrhlo její vzhled, byl účes, do kterého si upravila jahodově blond vlasy a který si Mena plánovala udělat večer. Mary musela vědět, že to už bude Eddie pryč.
Následoval polibek, který mohl trvat sotva pět vteřin, Mena ale měla pocit, jako by uběhlo snad pět minut. Její otec se odvrátil, upřel pohled do krbu a dál bafal z dýmky, zatímco Mena sledovala, jak se sestřin kotník sune vzhůru po jejím štíhlém lýtku a opět klesá dolů. Přála si, aby její vlastní lýtka byla stejně štíhlá. Přemítala o tom, jak nespravedlivé je, že na sobě pořád cítí měkkost dětství, když se začíná cítit jako žena, ale řekla si, že pozemní armáda problém vyřeší. Náborový plakát v jejím pokoji hlásal, že je to „zdravá práce nesoucí uspokojení“, a dívka s vidlemi, v zeleném svetru a v khaki manšestrácích, která byla na reklamě zobrazena, rozhodně nevypadala měkce. Mena viděla, jak Edward pošeptal něco Mary do ucha, a Mary šeptem odpověděla. Neslyšela, o co šlo, mladí milenci se ale zahihňali. Před rokem, možná před dvěma by Mena vpadla mezi ně a dožadovala se, aby jí řekli, čemu se smějí, teď už ale byla dospělá a uměla se chovat.
Když od sebe Mary a Edward konečně odstoupili, zamířili ruku v ruce ke krbu, široce se usmívali a ve tvářích byli už předem celí rudí. Zdálo se, že si Mary poprvé všimla Meny.
„To je naše Mena?“ řekla. „Ne, to nemůže být.“
Mena věděla, že ji sestra škádlí, bylo to ale poprvé, co se doma nalíčila, a komplimenty si užívala. Nedokázala potlačit úsměv, i když se velmi snažila. Vysekla malé pukrle a sklopila hlavu, aby skryla ruměnec.
„Vypadáš krásně,“ řekla Mary. Naklonila se k ní a dotkly se tvářemi. „Veselé Vánoce, sestřičko,“ dodala. Pak políbila otce a řekla: „Tobě taky, tatíku. Veselé Vánoce.“
Tentokrát otevření dveří nepředcházelo žádné klepání. Pohled na matku, která se v nich objevila, Meně připomněl, že se u krbu zdržela příliš dlouho. Margaret Lasseterová byla ve tváři celá rudá, když si utírala ruce do skvrnami poseté zástěry, která jí zakrývala chrpově modré šaty. Byla to štíhlá žena, skoro stejně vysoká jako tatík, s krátkými myšími vlasy, ostrými rysy a očima, kterým nic neuniklo. Na rtech měla náznak úsměvu, patrně kvůli hostovi, Mena ale věděla, že je v maléru.
„Promiň, matko, už jsem šla.“
„No, tak si pospěš, děvče!“ řekla Margaret. Edwardovi věnovala široký, avšak nepřesvědčivý úsměv. „Edward s sebou tento rok přivezl Vánoce,“ dodala. „Myslím, že nám vystačí na celý týden. Opravdového krocana, slaninu na snídani a tucet čerstvých vajec.“ Mluvila teď ke všem v pokoji. Pak se obrátila přímo k Meně. „Všechno se to musí připravit, víš? Honem, děvče. Pokud ovšem nechceš, abychom večeřeli o páté.“
Mena přidala do kroku, jak se ale blížila ke dveřím, zaváhala. Matčin falešný úsměv prakticky zmizel a nahradila ho nevíra, když sevřela v ruce dřevěný krucifix, který neustále nosila na hrubém provázku na krku. Další krok a Mena slyšela, jak se matka ostře nadechla nosem. Pochopila, že si to skutečně odskáče, neboť matce se roztřásly rty a pohybovala jimi, jako by se tiše modlila.
Přišlo to bez varování.
Mena procházela dveřmi, když ji do obličeje udeřila špinavá zástěra a matka jí začala drhnout a škrábat ústa a rvát za ně. Na temeni jí přistála matčina ruka a pevně zatlačila, takže ji vyvlekla ven z pokoje téměř zlomenou v pase.
„Ty malá Jezabel!“ řvala matka Meně do ucha.
Mena vzlykla a do očí jí vyhrkly slzy. Slyšela otce zavolat: „No tak, Margaret, není na tom nic –“
Dveře se zavřely.
„Smyj si to!“ poručila matka a postrčila Menu ke schodům. „A nevracej se dolů, dokud se nepomodlíš za Jeho odpuštění.“
Mena ucítila zezadu na nohou matčino ostré plesknutí, což ji donutilo přeskočit tři schody najednou.
„A neloudej se!“
9. září 2016, Steve Robinson