Na počátku byl Sergej Lukjaněnko a jeho knižní série o Hlídkách. Pak přišly dva filmy režiséra Timura Bekmambetova a v Rusku se zrodil nový fenomén. Masivní reklamní kampaň provázející oba tituly a jejich snaha vyrovnat se hollywoodským blockbusterům, to vše doprovázené mimořádným zájmem diváků, vedly ke vzniku této knihy esejí a statí, které „hlídkománii“ analyzují a uvádějí do souvislostí.

Pomůžu si Wikipedií: Symptom je příznak, vnější projev, průvodní jev nějakého jinak obtížně pozorovatelného děje, stavu nebo procesu. Slouží tedy k rozpoznání čili diagnóze například určité nemoci, i když není její příčinou. A k tomu doplním citát z předmluvy, již napsali editoři: Tento sborník je věnován analýze významného jevu ruské domácí masové kultury – filmům Noční hlídka a Denní hlídka. Autoři sborníku zkoumají oba filmy z kulturologického, filozofického a politického úhlu pohledu. Smyslem sborníku je předvést, jak události v životě země nalézají svůj odraz v dílech masové kultury. Autory statí jsou filmoví vědci, filozofové, sociologové, básníci i publicisté. Kniha proto může být zajímavá nejen pro vyznavače Hlídek, ale i pro lidi, kteří se zajímají o intelektuální život současného Ruska…

Zkoumání Hlídek ze všech stran a úhlů
Sborník obsahuje celkem dvacet tři příspěvků, z čehož valná většina jsou eseje, jen čtyři jsou rozhovory či přepisy debat. Jedná se o velice pestrou směsici, ve které lze nalézt vážně i méně vážně míněné pokusy zasadit Bekmambetovovy filmy do současné ruské reality a ukázat, proč jsou zrovna v této zemi tak populární a trhají rekordy v počtu diváků i ve výdělcích. Zda za to může jejich proklamovaná „masovost“, mytologičnost, akce prokládaná speciálními efekty, velikost rozpočtu, mimořádná kvalita, účinná propagace zacílená především na mladé diváky nebo hra na národní city. Předmětem zkoumání je i to, jak režiséra ovlivnila skutečnost, že léta točil reklamy a klipy, či nakolik je ve filmech schopen pracovat třeba s „product placementem“.

Editoři se pokusili zařadit příspěvky od kapacit všech možných vědeckých oborů a velký důraz kladli i na jejich věkové rozvrstvení. Autorce nejstaršího příspěvku tak bylo v době vydání knihy skoro osmdesát let a nejmladší necelých třicet.

Největší část sborníku zaujímají rozbory obou snímků, především pak Denní hlídky, pokoušející se o jejich srovnání s některými hollywoodskými trháky (především Matrixem), případně o zasazení do kontextu ruské a sovětské filmové i literární tvorby. Časté jsou rovněž úvahy na téma, proč filmy vznikly a na čí objednávku a jaký vliv mohou mít na současné Rusy. Většina autorů se pak shoduje na tom, že Hlídky jsou v podstatě skrytá reklama na současnou ruskou vládu (vznikly za podpory provládního prvního programu ruské televize) a podprahově vyzývají lidi na rozdíl od zmiňovaného Matrixu k pasivnímu přijímání statusu quo (jiní se o vás postarají, nemíchejte se jim do vládnutí).

V knize se ale dají najít i některé poměrně bizarní příspěvky – jako třeba detailní rozbor Rembrandtova obrazu Noční hlídka.

Pro koho ta kniha vlastně je?
Otázka v mezititulku by možná měla znít ještě trochu jinak. Kdo v České republice knize porozumí a komu může něco dát? Odpověď není jednoznačná. Určitě bych vyloučil ty, kteří oba filmy přijímají jen jako akční podívanou a nehledají v nich něco víc. Ze hry jsou i čtenáři Lukjaněnka, kteří Bekmambetovovy adaptace neznají, protože sborník je opravdu především o filmech a mnozí esejisté knihy vůbec neznají. Troufám si tvrdit, že příliš si nepočtou ani ti, kteří nemají zájem o ruské, potažmo evropské dějiny a nic jim neříkají slova jako komunismus, Sovětský svaz nebo oligarchie.

Paradoxně si tak myslím, že největší význam bude mít Hlídka jako symptom pro rusisty nebo pro ty, kteří se zajímají o dějiny či politologii obecně. A to dokonce v případě, že si s fantastikou příliš netykají. Kniha je totiž z valné většiny analýzou současného stavu ruské společnosti, toho, jakým vývojem prošla od perestrojky druhé poloviny osmdesátých let přes pokusy o komunistický puč, několikanásobný pád měny až k současnosti, kdy v boji o moc nejde primárně o vztah komunisté – liberálové, ale o propojení oligarchů s vládní mocí. A přínosná bude určitě i pro zájemce o filmové umění a kritiku, protože právě rozklíčování některých symbolů či mytologických postav, které režisér ve filmu použil (často u autorů esejí protichůdně chápaných), a snaha o jejich propojení s politickým vývojem země patří k nejzajímavějším pasážím knihy.

Základní poznatky, které jsem si ze sborníku vzal já osobně, jsou dva. Jednak jsem si významně prohloubil poměrně povrchní znalosti o současném filmu a politické situaci v Rusku. A pak mě nesmírně překvapila skutečnost, jak velký třesk musely Bekmambetovovy filmy způsobit v ruské kulturní obci, že i intelektuálové, pro které je „pokleslé“ umění tohoto typu obvykle pod jejich rozlišovací schopnosti, mají potřebu rozebírat je ze všech stran a analyzovat.

• M. Surkov, V. Kuprijanov (eds.): Hlídka jako symptom – kulturologický sborník
• vydaly: Triton/Argo, Praha 2009
• přeložil: Libor Dvořák
• obálka: Milan Fibiger
• 352 stran / 398 Kč

Recenze je převzata z magazínu Pevnost 7/2009.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).