Snad žádné zvíře, ať už skutečné či mytické, není tak pevně spjaté s fantastikou jako draci. Obzvláště autoři fantasy těchto šupinatých okřídlenců používají s takovým nadšením a vehemencí, že se drak téměř stal jedním ze symbolů tohoto žánru. Posledních pár desetiletí navíc příběhy o dracích a s draky prožívají renesanci. Spisovatelé jako Chris Bunch, Christopher Paolini či Naomi Noviková navazují na tradici, která je starší než fantastika sama…

Drak. Je obdivuhodné, jak toto imaginární stvoření dokáže podněcovat lidskou fantazii k těm nejpodivuhodnějším obrazům a asociacím. Někdo si vybaví vícehlavého netvora z pohádek, který projevuje nezdravý zájem o mladé a krásné princezny. (Jako by takový dvanáctihlavec nemohl být estét či sběratel!) Jiný si zase představí krvelačnou bestii, jakousi větší a děsivější verzi Tyranosaura rexe, která vidí člověka jen jako další položku na svém jídelním lístku. Pro nemálo snílků a fantastů je však drak představitelem prastaré rasy, v níž se snoubí vražedná elegance s pronikavým intelektem a nadpřirozenými schopnostmi. Když k tomu ještě připočteme ohromnou sílu, dlouhověkost a nebetyčné sebevědomí, máme před sebou tvora, který je téměř dokonalý. Možná i proto dračí mýtus lidstvo tak fascinuje a pokouší.

Mýtus jménem drak

Nikdo už nikdy nezjistí, kdo dal poprvé drakovi jeho podobu a tvar. Možná to byl pravěký lovec stojící v úžasu a strachu nad vybělenou lebkou dinosaura s tlamou plnou ostrých tesáků. Ať už to ale byl kdokoli, jisté je, že mu fantazie rozhodně nechyběla. Stvořil totiž tvora stejně děsivého jako krásného.

V Evropě udeřila jeho hodina v temném středověku. Tehdy se mu podařilo proniknout dokonce i do křesťanského náboženství. Rozdal si to se svatým Jiří a dotáhl to až na jedno z vtělení samotného Lucifera. Sice samé záporné role, ale jak říkají odborníci, negativní reklama je taky reklama. I ve světských legendách a bájích měl drak hojné zastoupení. Obzvláště hrdinské příběhy se bez něj prostě neobešly. Stačí jen vzpomenout taková díla jako epos Beowulf či Píseň o Nibelunzích. Jeho stín se promítl i do artušovských legend, zejména ve spojení s čarodějem Merlinem. A právě z těchto kořenů čerpala a čerpá i moderní fantastika.

Už otci zakladatelé…

Ano, ani sami otci moderní fantasy Robert Erwin Howard a John Ronald Reuel Tolkien nemohli odolat vábení draků. Pravda, první z nich se jich ve svých příbězích dotkl jen letmo. Conan Cimmeřan se s draky setkal v povídce Rudé hřeby (Red Nails, 1936), když se vydal po stopách pirátky Valerie do hlubin černých království. Jednomu z nich se dokonce postavil tváří v tvář, když před ním chránil bezvědomou dívku. A jen oštěpu smočenému ve šťávě z Derketina jablka a pořádné dávce štěstí vděčil za to, že vyvázl bez následků. Howardovo pojetí draků zde má blízko k dinosaurům. Zobrazuje je jako velké a úskočné bestie, které bez váhání útočí na vše živé.

Tolkien psal Hobita jako dětskou knihu. Její děj je tedy poněkud zjednodušenější a nedosahuje hloubky a propracovanosti charakteristické pro jeho pozdější práce. Šmaka tu představuje coby vychytralého a záludného netvora jistého si svou silou, který těžce podcení nebezpečí v podobě malého hobita a šeredně na to doplatí. Pro knihu je charakteristické překvapivé množství hříček a vtípků. Kouzelná je třeba pasáž, ve které drak zjistí ztrátu zlatého poháru. Jeho zoufalství a zuřivost pak v mnohém připomíná Harpagona z Lakomce. K efektním patří i svižný slovní souboj Bilba a draka. Nakonec ale Šmak odhazuje masku bodrého šprýmaře a ukazuje svou pravou tvář „zlouna“, to když se vydává zničit Esgaroth.

Tolkienovým Pánem prstenů (The Lord of Rings, 1954–1955) se draci jen mihnou coby připomínky minulosti, o to větší prostor ale dostávají v příbězích z dějin Středozemě. Právě do Silmarillionu (1977) soustředil poznatky o jejich stvoření a skutcích. A byly to skutky velké, ačkoliv žádný z nich dobrý.

Draci totiž byli asi nejdokonalejším dílem samého nejvyššího zloducha Středozemě Morgotha. Do vínku od něj dostali obrovskou sílu i velikost, obrněnou kůži, která jim zaručovala téměř nezranitelnost, ostré zuby a drápy. Ohniví draci navíc mohli chrlit oheň. Do jejich výbavy patřila i všemožná dračí kouzla. Ale největší nebezpečí bylo skryto v jejich mozcích. Byli totiž pověstní svou vychytralostí, lstivostí a zlovolným myšlením. I oni ale měli slabiny – domýšlivost, hrabivost či nenasytnou žravost. Svou děsivostí a zrůdností však zastiňovali všechny ostatní až na Morgotha.

Už první výpad Glaurunga, zvaného též Otec draků, z pevnosti Angbandu vzbudil zděšení a strach. Jeho moc se naplno ukázala v Bitvě náhlého plamene a Bitvě nespočetných slz, kde ničil a rozvracel vojska elfů i lidí. Že to nebyl tupý zabiják, dokazuje příběh Húrinovy děti (The Children of Húrin, 2007), kde je právě on jedním z nejdůležitějších vykonavatelů Morgothovy kletby na Túrinu Turambarovi. Ale ani on nakonec neunikl svému osudu. Túrin ho (pravda poněkud nesportovně) zabil mečem Gurthangem ranou do břicha.

I přes všechnu sílu a moc byli nakonec draci ve Středozemi poraženi a jen málo se jich zachránilo útěkem. Jejich zbytky pak přežívaly v Šedých horách.

Tolkien ve svých příbězích rozvinul typicky evropské pojetí draků, jež je řadí na stranu zla a temnoty. Přisoudil jim však mnohem větší míru inteligence, což z nich učinilo tvory děsivější, ale zároveň zajímavější. Z pouhých statistů se stali opravdu důstojnými „záporáky“. Tento posun v pojetí otevřel cestu dalším autorům.

Jedním z nich byl i Tolkienův současník a přítel C. S. Lewis. Ani on se totiž ve svém stěžejním díle Letopisy Narnie (The Chronicles of Narnia, 1950–1956) okřídleným ještěrům nemohl a ani nechtěl vyhnout. Jaká by to totiž byla čarovná země plná magických bytostí, kdyby tu chyběli právě draci? V knihách se několikrát o nich zmiňuje, bližší kontakt s nimi ale sourozenci Pevensiovi navážou až v Plavbě Jitřního poutníka (The Voyage of the Dawn Treader, 1952). Zde se Edmund a Lucinka účastní Kaspianovy námořní výpravy. Na jednom z ostrovů jejich nezdárný bratránek Eustác zabloudí do dračí jeskyně, kde najde poklad. Přemůže ho hrabivost, a dokonce v jeskyni i usne. Jaké je ale jeho překvapení, když se probudí proměněný v draka. Teprve teď poznává, jak odporně se dříve choval, a pokouší se vše napravit. Celá tato eskapáda působí humorně a ukazuje, že Lewis viděl draky trochu jinak než Tolkien.

Dračí křídla se vznáší i nad další kultovní sérií – Zeměmořím (Earthsea, 1968–2001) Ursuly Le Guinové. Už hlavní hrdina románu Čaroděj Zeměmoří (The Wizard of the Earthsea, 1968), mladý čaroděj Ged, se utká s jedním z nich, aby mu zabránil napadat lidi. V tomto souboji více než kouzla pomůže bystrá mysl, když uhádne drakovo pravé jméno. Ne všichni draci jsou však lidem nepřátelští, Ged si mezi nimi získává i mnohé přátele.

Le Guinové se podařilo nenápadným způsobem včlenit draky do svého světa i jeho historie. V jejím podání nejsou podle lidských měřítek až na výjimky zcela dobří ani úplně zlí, ovšem vždy jsou extrémně nebezpeční. Autorka dokonce tvrdí, že kdysi byli lidé a draci jednou rasou a teprve později se rozdělili.

• Druhá část článku
• Třetí část článku

Tento článek je převzat z Dračího speciálu magazínu Pevnost, který vyšel v roce 2008.