Hadí šupiny (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Válka hříchu 2
 |
Uldyssian je zcela zabrán do boje proti Trojjednotě, takže zatím ještě nezpozoroval, že ho k úspěchu tajně postrkuje Inarius vystupující pod maskou Proroka Katedrály Světla. Inarius, posedlý představou, že obnoví Svatyni v celé její původní kráse a velikosti, vmanévroval Uldyssiana do zbrklého pokusu zničit obě sekty. Do hry se však nenápadně vloudil další hráč. Bývalá Inariova milenka, démonka jménem Lilith, by rovněž ráda využila Uldyssiana jako svou loutku, ovšem v jejím případě s cílem stvořit armádu nephalem – božských bytostí mocnějších než kterýkoli anděl či démon, které by mohly ovládnout vše, co kdy bylo stvořeno, a z ní učinit bytost ze všech nejvyšší.
O dva dny později, když se kolem Uldyssiana začal na tržišti shromažďovat dav – jednoduše aby si vyslechl jeho příběh – objevila se torajanská stráž, všechny jeho stoupence vyhnala z města a samotného farmáře zatkla a hodila do vězení. Nikdo nedostal jediné vysvětlení, avšak všem bylo brzy jasné, že tenhle rozkaz musel přijít přímo z chrámu.
Až do této chvíle chtěl Uldyssian věřit, že by Toraja mohla být velmi podobná Parthě. I když ono tomu tak vlastně bylo, neboť i tam na něj Trojjednota zaútočila. Jeho přátelé byli brutálně zavražděni nejvyšším knězem řádu Mefise – sadistickým Malikem – a sám Uldyssian byl téměř odveden jako vězeň.
Knihu Hadí šupiny můžete KOUPIT ZDE
Za sebou uslyšel výkřik, který ho prudce vytrhl z krátkého zamyšlení. Uldyssian se prudce otočil.
Na dlažbě leželi dva mrtví a tři těžce ranění. Z hrdel, hrudí a dalších částí těla jim trčely malé kovové hvězdy. Ti mrtví byli Parthané a ztráta těch, kdo ho dobrovolně sami následovali do hluboké džungle, Uldyssianem otřásla.
Jediným vzteklým gestem poslal napříč síní prudkou vlnu vzduchu. Bylo to právě včas, neboť další salva kovových hvězdic – které zjevně vystřelil nějaký mechanismus ukrytý ve stěnách, se zastavila napůl cesty k němu. Uldyssian jich následně nechal většinu spadnout na zem, avšak pár jich poslal zpět do děr, z nichž vylétly, aby je ucpal a zabránil dalším překvapením. Hned poté přiskočil k raněným.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY HADÍ ŠUPINY
Tihle byli pro změnu Torajané a jednoho z nich Uldyssian velmi dobře znal. Jezran Rhasheen byl první z místních, kdo se odvážil přistoupit k bledému cizinci promlouvajícímu uprostřed náměstí. Tenhle snědý mladík byl jediným synem význačného kupce. Neexistoval žádný logický důvod, aby ho zrovna on tak bedlivě poslouchal – natož aby jeho slova přijal za svá – neboť mu v životě nemohlo nic chybět. A přesto naslouchal, a naslouchal pozorně. Když pak Uldyssian nabídl Torajanům, že se s nimi o svůj dar podělí, byl to znovu Jezran, kdo před něj okamžitě předstoupil.
Umírající chlapec k němu zvedl oči. Stejně jako u všech Torajanů i jeho bělmo připadalo Uldyssianovi jasnější a živější než u jiných lidí. Věděl, že je to jen dojem způsobený snědou pokožkou, avšak i tak ho to fascinovalo.
Jezran se bolestně usmál. Otevřel ústa… a zemřel. Uldyssian zaklel, vědom si faktu, že tohle zranění bylo mimo jeho schopnosti.
Ostatní však možná uzdravit dokáže. Když na to pomyslel, jemně položil Jezranovu hlavu na zem, prudce se otočil k další oběti a dal jí dlaň na čelo.
Muž zasténal. Vražedné hvězdice se s odporným mlasknutím samy vysunuly z ran… které se následně zacelily. Torajan se vděčně usmál.
Uldyssianovi se podařilo udělat totéž pro třetí oběť, ženu,a pak se hořce otočil zpět k Jezranovu tělu. Dva živí, ale jeden mrtvý. To se mám čím chlubit…
„Nezlobí se na tebe,“ řekl Mendeln zpoza Uldyssiana. Hlas farmářova bratra byl navzdory situaci naprosto klidný, „a nyní všechno chápe mnohem lépe než my dva.“
Mendeln byl postavou drobnější než starší bratr a odjakživa mnohem více tíhnul ke knihám a rád věci zkoumal. Třebaže přijal Uldyssianův dar stejně jako ostatní, došlo u něj k poněkud jiné změně. Uldyssian cítil, že v jeho posledním žijícím sourozenci neproudí stejná moc jako v něm. V Mendelnovi rostla temnota, ovšem Uldyssian neměl pocit, že by byla svou povahou zlá.
Stejně tak ovšem nemohl s jistotou říct, že by byla dobrá.
Uldyssian se na bratra upřeně podíval, jako by se pokoušel proniknout za jeho černé oči, a zavrčel: „Já zase chápu, že je mrtvej, a spousta dalších taky… ale pochybuju, že někdy přídu na to, jestli je to víc moje chyba nebo Trojjednoty.“
Přečtěte si také ROZHOVOR S RICHARDEM A. KNAAKEM
„O tom jsem nemluvil…“ Avšak dál se už Mendeln nedostal. Uldyssian se kolem něj prosmýkl a vydal se hlouběji do nitra chrámu. Ostatní ho ihned následovali, ovšem všichni jeho černě oděného bratra kousek obešli. Vždy si od něj drželi odstup stejně jako od svého vůdce, avšak v případě Mendelna to bylo spíše než z úcty proto, že se nikomu nechtělo ocitnout u něj příliš blízko. Dokonce i ti dosud Uldyssianovým darem neobdaření cítili, že je mladší z obou Diomédových synů jednoduše jiný.
„Ukázal jsem vám svůj dar,“ prohlásil Uldyssian k těm stojícím za ním, zatímco myslí soustředěně hledal nebezpečí, která by se mohla skrývat před ním. „Nezapomeňte ho používat. Je to váš život. Vy si ho řídíte.“
V tu chvíli je Uldyssian ucítil přicházet. Zamrazilo ho v zádech a modlil se, aby ho jeho lidé poslechli… jinak by jich mnoho mohlo zahynout strašnou smrtí.
Znovu se otočil, aby viděl, co se děje přímo před ním. Rozlehlá síň, v níž nyní stáli, byla shromaždištěm pro věřící, kteří zde obvykle čekali, až začne kázání ve všech třech řádech. Samostatné vchody vedoucí do jednotlivých svatyní strážily tři vysoké sochy příslušných duchů. Všechno to byly nadpozemské bytosti prakticky bez tváře, zahalené ve splývavém rouchu. Nalevo Bala se svým kladivem a vakem obsahujícím semena všeho života. Napravo Dialon s Deskami řádu na prsou.
 |
Přečtěte si RECENZI na první díl série Válka hříchu – DĚDIČNÉ PRÁVO
Mefis uprostřed… vždycky byl uprostřed… nenesl nic, jen napřahoval ruce, jako by do nich měl uchopit malé neviňátko.
To pak zavraždí. Alespoň tak si to vždy Uldyssian představoval.
Přečtěte si UKÁZKU z DĚDIČNÉHO PRÁVA
A právě s takovým výjevem před očima zvedl ruku ve varovném gestu právě v okamžiku, kdy se všechny dveře otevřely a z nich se vyřítili obludní nelidští válečníci v ebenové zbroji. Z jejich řevu čišela touha po krvi, zbraněmi mávali nad hlavou, a i když jich bylo méně než útočníků, neznamenalo to, že by nepředstavovali vážnou hrozbu, obzvláště pro Uldyssiana, který je znal nejlépe. Při pohledu na ně se už nedalo mluvit o živém těle, spíše o takovém, které mělo dávno odpočívat v hrobě. Uldyssian cítil, jak jeho následovníci náhle znervózněli, a pochopil, že jim bude muset ukázat, že jakkoli morluové vypadají děsivě, nejsou nezničitelní.
Než však mohl zaútočit, rozzářilo se mu před očima oslepující světlo. Uldyssian vykřikl, zavrávoral a vrazil do jednoho z mužů za sebou. Už poněkolikáté v obavách o ostatní přecenil vlastní síly. Měl čekat, že kněží přijdou s nějakým trikem, kterým tenhle útok podpoří.
Čísi ruce strhly Uldyssiana stranou právě v okamžiku, kdy do něj ze strany narazilo těžké tělo. Uldyssian se zatočil a spadl na zem.
Zatímco se zoufale pokoušel získat zpět ztracený zrak, začaly se ze všech stran kolem něj ozývat strašlivé výkřiky. Znovu mu naskočila husí kůže, neboť uslyšel typický zvuk praskajících kostí. K uším mu dolehl hrdelní smích, v němž poznal démonický hlas morlua pasoucího se na krveprolití.
- překlad: Jan Netolička
