Flirt, Anita Blakeová 19, Laurell K. Hamiltonová
 |
Když se v kanceláři Anity Blakeové sejdou krátce po sobě dva podivní klienti, jsou jejich příběhy jen slabou předzvěstí toho, do jakých hlubin šílenství může někoho zavést smrt nejbližších. Zejména ty, kteří nevěří jejím ujištěním, že z hrobu se nikdy nevrátí jejich milovaný, ale zombie. A pokud mají dotyční nešťastníci takřka neomezené prostředky a naopak nulové morální zábrany, je na problémy zaděláno.
A tak Anita náhle zjistí, že z nezávazného flirtování v restauraci se stala smrtelně nebezpečná hra. Dvěma lvodlaky, kteří v jejím nitru probudí dosud číhající nebezpečnou šelmu, to jen začíná. V sázce jsou její milovaní – a je jedině správné, že o životech všech se rozhodne na hřbitově. Na hřbitově, kde procitne něco, co mělo zůstat navěky v hrobě…
„Chci, abyste povolala z mrtvých mou ženu, slečno Blakeová,“ pronesl Tonny Bennington hlasem, který ladil s jeho drahým oblekem a zábleskem Rolexek na pravém zápěstí. Nejspíš to znamená, že je levák. Ne že by záleželo na tom, jakou rukou píše, ale když se vás někdo snaží zabít sedmkrát do týdne, naučíte se všímat si nejprve rukou.
„Upřímnou soustrast,“ odpověděla jsem automaticky, přestože Bennington nedával zármutek vůbec najevo. Jeho tvář působila vyrovnaně, téměř prázdně, takže i když to byl ten typ pohledného padesátníka, který se navzdory šedivým vlasům udržuje v dobré kondici, nedostatek výrazu to všechno kazil. Možná ta prázdnota představovala způsob truchlení, ale jeho šedé oči byly klidné a chladné, když se střetly s mýma. Buď měl nad svým zármutkem železnou kontrolu, nebo s ním smrt jeho ženy nijak nepohnula. To by bylo zajímavé. „Proč chcete, abych vaši ženu oživila, pane Benningtone?“
„Záleží na tom, když vezmu v potaz vaše ceny?“ zeptal se. Dlouze jsem na něj mrkla a přehodila si nohu přes nohu, přičemž jsem si uhladila sukni na stehnech stejně automaticky, jako jsem mu předtím kondolovala. Vrhla jsem po něm lehký úsměv, takový, který mi nedoputoval až k očím. „Mně ano.“
Po těch slovech konečně naplnila jeho oči nějaká emoce: hněv. Ovšem v hlase mu zazněl jen pouhý slabý náznak zlosti, díky které mu oči ztmavly do tmavšího odstínu šedé. Možná za tím nakonec vážně stála železná sebekontrola. „Je to osobní a vy to nepotřebujete vědět, abyste ji mohla povolat jako zombii.“
„Tohle je moje práce, pane Benningtone, ne vaše. Nevíte, co k povolání zombie potřebuji.“
„Zjistil jsem si vše potřebné, slečno Blakeová. Mou ženu nezavraždili, takže nepovstane jako pomstychtivý, masožravý netvor. Nebyla ani vědma, ani čarodějka, a nikdy se ani nedostala do kontaktu s jakýmkoli jiným náboženstvím, kvůli kterému by se mohla vrátit jako něco jiného než obyčejná zombie. V její minulosti se neskrývá nic, co by z ní dělalo špatnou kandidátku na tento rituál.“
Nadzdvihla jsem obočí. „Jsem ohromená. Skutečně jste se informoval.“
Jednou přikývl a rukama s pečlivě upravenými nehty si uhladil klopu na míru šitého saka. „Takže to uděláte?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, pokud mi neřeknete ten důvod.“
Zamračil se a v očích mu znovu plál hněv. „A co za důvod chcete?“
„Takový, který bude dostatečně dobrý, abych rušila spánek zemřelé.“
„Jsem ochotný zaplatit vaši skutečně horentní cenu, slečno Blakeová. Očekával bych, že vás to bude motivovat dostatečně.“
„Peníze nejsou všechno, pane Benningtone. Proč ji chcete povolat z mrtvých? Co doufáte, že tím získáte?“
„Získám?“ zopakoval. „Netuším, co tím myslíte.“
„Já také ne, ale pořád odmítáte odpovědět na mou původní otázku. Myslela jsem, že když ji zformuluji jinak, možná odpovíte.“
„Nechci odpovědět ani na jednu z těch otázek,“ odsekl.
„Pak vaši ženu neoživím. U nás v Oživovatelích s.r.o. jsou i jiní oživovatelé, kteří si vaše peníze vezmou s nadšením. A navíc mají nižší ceny než já.“
„Všichni říkají, že jste nejlepší.“
Pokrčila jsem rameny. Nikdy jsem netušila, co na něco takového odpovědět, a zjistila jsem, že nejlíp zabírá mlčení.
„Říkají, že jste skutečná nekromantka a máte moc nad všemi druhy nemrtvých.“
Dál jsem se tvářila prázdně, což se mi v ubíhajících letech dařilo čím dál líp. Měl pravdu, ale neřekla bych, že se to všeobecně ví. „Takovými řečmi dokážete holce pobláznit hlavu.“
„Ze všech šerifů v supernaturálním oddělení jste vykonala nejvíc poprav. Většinou šlo o zdivočelé upíry, ale našli by se mezi nimi i kožoměnci.“
Pokrčila jsem rameny. „Tak to stojí v záznamech, takže jo, ale to nemá žádnou spojitost s tím, co po mně chcete, pane Benningtone.“
„Předpokládám, že to má s mým požadavkem společného stejně málo, jako vaše reputace ženské verze Casanovy.“
„Můj milostný život skutečně nemá nic společného s mou schopností povolávat mrtvé.“
„Pokud skutečně dokážete ovládat všechny druhy nemrtvých, pak by to mohlo vysvětlovat, jak můžete zabíjet upíry, a přesto s nimi i chodit.“
Jean-Claude, jeden ze zmíněných upírů, si nebyl občas úplně jistý tím, kdo v našem vztahu představuje taťku a kdo mamku, a mohly za to právě moje schopnosti. A pro změnu já jsem si zase nebyla kvůli jeho upírským schopnostem, kterými nade mnou vládl, jistá, nakolik je z mé strany náš vztah dobrovolný. Bylo to takové metafyzické zmírňování vzájemného napětí. „Nedávno jsme byli s Jean-Claudem v novinách, takže tohle tolik pátrání nevyžadovalo.“
„Věřím, že v tom článku o vás hovořili jako o jedné z nejpřitažlivějších saintlouiských dvojic.“
Snažila jsem se neošít zahanbením a zvládla jsem to. „Jean-Claude je dostatečně hezký, aby v jeho náručí vypadal přitažlivě kdokoli.“
„Tolik skromnosti se k ženě nehodí,“ odpověděl Bennington. Se zamračením jsem na něj hleděla. „Omlouvám se, ale netuším, co tím myslíte.“
Zkoumal mou tvář a pak pronesl: „Skutečně netušíte, že?“
„Právě jsem to řekla.“ Měla jsem pocit, že mi něco uniklo, a nelíbilo se mi to. „Mrzí mě vaše ztráta, ale takhle si mě rozhodně nezískáte.“
„Potřebuji vědět, jestli je vaše reputace skutečná, nebo jestli jsou to jen výmysly, stejně jako tolik dalších prapodivných historek, které o vás kolují.“
„Svou pověst jsem si zasloužila, ale pokud jste si mě skutečně proklepnul, pak také víte, že nepovolávám zombie pro ty, kteří jen hledají vzrušení, trochu bezpečného nebezpečí nebo pokud jsou to jen usoužení příbuzní, kteří nemají nějaký další plán.“
„Plán. Jaký plán?“
„To řekněte vy mně. Proč-chcete-vaši-ženu-povolat-z-mrtvých?“
„Já té otázce rozumím, paní Blakeová. Nemusíte ji opakovat pomalu.“
„Pak na tu otázku odpovězte, nebo je tenhle rozhovor u konce.“ Zlostně na mě hleděl a ten hněv změnil jeho oči do hezké šedi bouřkových mračen. Ruce se mu na opěrkách židle sevřely v pěst a sval v jeho čelisti se napjal, jak frustrovaně zaťal zuby.
Takže za tím vážně byla železná sebekontrola.
Vstala jsem a ze zvyku si uhladila na zadku sukni. Chovala jsem se zdvořile, protože jsem věděla, kolik peněz zaplatil už za to, aby se mnou mohl mluvit, a vzhledem k tomu, že jsem měla v úmyslu ho odmítnout, chtěla jsem, aby měl pocit, že za své peníze aspoň něco získal. Ale už jsem toho měla dost.
„Potřebuji vás, protože toho z jejího těla příliš nezůstalo. Většina oživovatelů potřebuje tělo netknuté, aby mohli dělat svou práci. Já pro vás netknuté tělo nemám.“ Při těch slovech se na mě odmítl podívat a kolem úst mu zacukalo, v očích, které přede mnou skrýval, se mu objevilo napětí. Tak, tady máte bolest.
Znovu jsem se posadila a promluvila něžnějším hlasem. „Jak zemřela?“
„Došlo k výbuchu. V naší chatě unikal plyn. Vyrazila tam přede mnou. Měl jsem se k ní druhý den přidat, ale tu noc…“ Jeho pěsti se sevřely, na kůži mu naskákaly skvrny a na hraně čelisti mu naběhl sval, jako kdyby se snažil prokousat něčím tvrdým a hořkým. „Miloval jsem svou ženu, slečno Blakeová.“ Znělo to, jako kdyby se na těch slovech dusil. Jeho tmavé oči se leskly, když je ke mně znovu pozvedl. Bránil se svým neprolitým slzám stejně jako všemu ostatnímu: s železnou vůlí.
„Věřím vám a skutečně je mi vaší ztráty líto, ale potřebuji vědět, co čekáte, že jejím oživením získáte. Bude z ní zombie. Ty mnou povolané vypadají velmi lidsky, pane Benningtone, velmi lidsky, ale lidé to nejsou. Nechci, abyste věřil, že ji mohu oživit a vy s ní budete moci zůstat, protože tak to není.“
„Proč ne?“
Když jsem mu řekla pravdu, ztišila jsem hlas. „Protože nakonec začne hnít a vy nechcete, aby takhle vypadal váš poslední pohled na vaši ženu.“
„Slyšel jsem, že jste povolala zombie, které dokonce ani nevěděly, že jsou mrtvé.“
„Nejprve si to sice neuvědomovaly,“ souhlasila jsem, „ale nakonec magie vyprchá a není to… moc pěkné, pane Benningtone.“
„Prosím,“ zaprosil, „nikdo jiný než vy tohle neumí.“
„Kdybych ji pro vás skutečně dokázala nechat povstat z mrtvých, tak bych to možná udělala. Nechci se tu s vámi bavit o celém tom nábožensko-filozofickém problému, ale pravda je, že ani já nedokážu udělat to, co chcete. Povolávám zombie, pane Benningtone, a to není totéž, jako zmrtvýchvstání. Jsem v téhle práci dobrá, možná i nejlepší, ale nejsem tak dobrá. Nikdo není.“
Po obou tvářích mu stekla slza a já díky své vlastní nenávisti k pláči věděla, že ty slzy jsou horké a že ho bolí hrdlo, jak se je všechny snaží udržet uvnitř. „Já nežádám, slečno Blakeová – nikdy – ale teď žádám vás. Zdvojnásobím vaši odměnu. Udělám cokoli, co bude třeba, abyste tohle pro mě udělala.“
To, že byl ochotný mou cenu zdvojnásobit, znamenalo, že má opravdu tolik peněz, kolik se zdálo. Plno lidí, kteří si pořídí značkové obleky a Rolexky, za ně utratí všechny svoje peníze. Znovu jsem vstala. „Je mi líto, ale ani já nedokážu zařídit to, co chcete. Nikdo na téhle zemi nemůže přivést vaši ženu zpět tak, jak byste si přál.“
„Je příliš pozdě, aby se z ní stala upírka?“
„Zaprvé, museli by ji kousnout předtím, než umřela, aby byla šance, že se z ní stane upírka. A za druhé, říkal jste, že zemřela při výbuchu.“
Přikývl a ignoroval slzy, až na bolest v očích a tvrdou linii čelisti.
„Oheň je jedna z mála věcí, které ničí vše, dokonce i supernaturální bytosti.“
„Jeden z důvodů, proč jsem tady, slečno Blakeová, je ten, že většina oživovatelů má problémy povolat mrtvé, ze kterých zbyly jen ohořelé kousky. Myslel jsem, že je to tím, jak málo jim toho k práci zbylo, ale může za to samotný oheň?“
To byla dobrá otázka, inteligentní, ale já na ni neměla dobrou odpověď. „Upřímně řečeno si nejsem jistá. Vím, že většina oživovatelů potřebuje téměř kompletní tělo, aby ho mohli povolat z mrtvých, ale nejsem si jistá, jestli jsem kdy četla nějaký článek o tom, že by oheň ztěžoval celý proces.“ Vstala jsem a obešla stůl, abych mu nabídla ruku. „Je mi líto, že vám nemůžu pomoci, pane Benningtone, ale věřte mi, že skutečně nechcete to, co pro vás udělat můžu.“
Nevstal, jen na mě hleděl. „Jste přítelkyní vládce St. Louis. Není dostatečně mocný, aby to všechno překonal a přivedli ji zpět jako upírku?“
Byla jsem daleko víc než jen přítelkyně Jean-Clauda. Byla jsem jeho lidská služebnice, ale to jsme se snažili před médii utajit. Policie, se kterou jsem jako šerif musela pracovat, mi už teď nevěřila, protože jsem s upírem spala. Kdyby si byli jistí, že jsem s ním mysticky propojená, líbilo by se jim to ještě míň.
Spustila jsem ruku a pokusila se to vysvětlit. „Skutečně je mi to líto, ale dokonce i vládce města je stále svázaný stejnými metafyzickými zákony jako všichni upíři. Vaše žena by před smrtí musela být opakovaně kousnuta, a i kdyby se z ní stala upírka, výbuch by ji stejně zničil.“
Znovu jsem mu nabídla dlaň a doufala, že ji tentokrát přijme. Vstal a potřásl mi rukou. Chvíli mě držel a vážně na mě pohlédl. „Mohla byste ji povolat jako zombii, která neví, že je mrtvá, a která by jako mrtvá nevypadala.“
Nevytrhla jsem mu dlaň, ale dovolila mu, aby mě dál držel, i když se mi to nelíbilo. Nikdy nemám ráda, když se mě dotýkají cizinci. „To bych mohla, ale za pár dní by se začala zhoršovat. Kdyby nejprve odešla její mysl, tak by z ní jednoduše jen přestala být vaše žena, ale kdyby začalo tělo hnít dřív, než by zanikla mysl, pak by byla uvězněná v rozkládajícím se těle a věděla by to.“ Přitiskla jsem na naše sevřené ruce druhou dlaň. „To byste pro ni ani pro sebe nechtěl.“
Po těch slovech mou ruku pustil a ustoupil. Jeho oči byly spíš ztracené než rozzlobené. „Ale pár dní, abych se s ní mohl rozloučit, abych s ní mohl být, by za to mohlo stát.“
Skoro jsem se zeptala, jestli tím „být s ní“ myslí sex, ale nechtěla jsem to vědět. Nepotřebovala jsem to vědět, protože tuhle zombii neoživím. Už se stalo, že jiní oživovatelé oživili zesnulé manžele a manželky a k něčemu takovému došlo, což je přesně ten důvod, proč se většina z nás ujistí, že klient chápe, že se zombie ještě tutéž noc, kdy ji oživíme, vrací zpět do hrobu. Vyhnete se tak celé haldě problémů, když mrtvého hned vrátíte zpět. Problémů, které mě přiměly snažit se nepředstavovat si to, protože takové představy vážně nepotřebuju. Už jsem viděla až moc zombií, než abych považovala sex s šourající se mrtvolou za dobrý nápad. Odvedla jsem ho ke dveřím a on se nechal. Už se se mnou nehádal. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem tu hádku vážně vyhrála. Ve skutečnosti bych se vsadila, že se pokusí najít někoho jiného, kdo by jeho ženu z mrtvých povolal. Ve Spojených státech je pár oživovatelů, kteří by to dokázali, ale ti nejspíš odmítnou ze stejného důvodu jako já. Bylo to příliš děsivé a divné.
Dveře se otevřely a Bennington vyšel ven. Normálně by to znamenalo, že můžu zavřít dveře a celé to uzavřít, ale zachytila jsem koutkem oka někoho, kdo mě přiměl se usmát navzdory klientovu zármutek. Ale zase… už před dlouhou dobou jsem se naučila, že kdybych měla krvácet pro každé zlomené srdce ve své kanceláři, vykrvácela bych z ran jiných lidí už před lety.
- Laurell K. Hamiltonová: Flirt (Antia Blakeová 18)
- Epocha, 2016
- překlad: Dominika Moulíková
- obálka: Jakub Jíra
- 144 stran, 149 Kč (v e-shopu Fantasye již za 134 Kč)
