Evangelium ohně , Michel Faber
 |
Očekávání získáné z anotace mohou zatlačit do pozadí jemnou ironii
probleskující mezi řádky a naznačující, že pravda je někde jinde.
V tomto případě ne mezi nebem a zemí,popřípadě někde venku, ale pěkně
mezi řádky knihy. Evangelium ohně totiž NENÍ napínavý thriller o tom,
jak to bylo s Ježíšem doopravdy a jak se to církev snaží ututlat.
O Krista jako takového totiž nejde, je pouhou nevinnou obětí potřeby
najít něco s dostatečným emocionálním potenciálem, aby to vzbudilo
patřičnou kontroverzi.
Právě ta je hlavním námětem celého Evangelia ohně, které má mnohem
blíž k Čapkově Továrně na absolutno než k Šifře mistra Leonarda.
Kdybyste byl tak hodný a mohl si představit… Kdybyste věřil, jak byste se asi cítil, kdybyste si přečetl, že Ježíšova poslední slova na kříži nezněla „Dokonáno jest“ ani „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“, ale „Prosím, mohl byste mě někdo prosím vás dorazit“?
Když Theo Griepenkerl shodou adrenalinových náhod nalezne v iráckém muzeu devět aramejsky psaných svitků, nestačí žasnout. Ze žvanivého autora čehosi mezi dopisem a paměťmi se vyklube očitý svědek událostí na Golgotě, a zřejmě dosti aktivní činovník rané křesťanské obce. Přeložit Malchusovy řádky do moderní angličtiny a prosadit jejich vydání je pro Thea rozhodnutí okamžiku, i proto, že v tom vidí svou šanci na úplnou proměnu svého nudného a umolousaného života. Z odborníka na aramejštinu se zakrátko stane slavný, kontroverzní autor se vším, co k tomu patří. Možná dostane i více, než by se jemu samému zamlouvalo. Griepenkerlova linie se přitom prolíná s úryvky z přeloženého textu, z Malchusova vyprávění o životě, víře a zkušenostech, způsobem, který působí jako skládání dílků puzzle.
Viděl jsem svět, jak se jeví z výšky, z větší výšky než z nejvyšší hory. Lidé hluboko dole, jakož i dav shromážděný na Golgotě, mi připadali menší než mravenci; a jak se rozcházeli, připomínali kapky deště na horkém písku. Domy ve městě vypadaly jako pouhé oblázky; chrám byl cetka v prachu. A v mé lebce promluvil Ježíšův hlas: „Tento svět je sen; jeho radosti a strasti jsou sen. Řím je sen, stejně jako Jeruzalém. Jsem jen já, Ježíš. Jsem Bůh, stvořitel a ničitel světů. Jsem velitel andělů, a přec vidím chromce spěchajícího o západu slunce domů a vdovu, která se převaluje ve spánku. Z čeho jsem ustrojen? Ze všech, kteří ve mne věří. Spolu jsme jak dokonalí, tak mocní. A pravím: "Pojď, kapičko deště, vejdi ve mne.“
Evangelium ohně vzniklo v rámci mezinárodního projektu Mýty, jehož
součástí jsou moderním způsobem (a často do moderního prostředí)
převyprávěny význačné příběhy našeho kulturního povědomí.
Michel Faber takto vyzval na souboj Prométhea. Jak působivě se mu podařilo
schéma mýtu přepracovat, konfrontovat s otázkou věčných pravd,
kontroverzností, vzpoury proti božským vzorům a trestu, si musí
zodpovědět každý čtenář sám. Kniha je totiž drsná postmoderna a tvrdý
mainstream. V praxi to znamená několik plánů, do kterých jsou různými
způsoby vpašovány odkazy na Bibli, Prométhea, šifrománii, konspirační
teorie nejrůznějšího druhu (dojde i na obavy z celosvětového
židovského spiknutí), „pálení čarodějnic“, dnešní dobu… a spoustu
dalších věcí.
Prostě zábavný, ironický, absurdní a mrazivý průřez lidským myšlením
se spoustou přesahů, kde se příběh odehrává tak nějak mimochodem.
Protože příběh v Evangeliu ohně není to hlavní.
Tady jde o mýtus, jeho roviny, jeho chápání, jeho vnímání reality.
- Michel Faber: Evangelium ohně
- překlad: Viktor Janiš
- Argo, Praha: 2010
- obal: Daniel Špaček
- 216 stran / 259 Kč