Dvojí spravedlnost, Alfa a Omega 3 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Patricia Briggs
 |
Spokojeně vydechla a špičkou boty mu poklepávala na nohavici kalhot. V neformálním oblečení by jim bylo příjemněji, to by se ale museli vrátit zpátky a převléct se. A ona se bála, že návrat do apartmá by mu poskytl výmluvu, aby se mohl stáhnout do sebe. „Je to v pořádku,“ řekl. „Můžeme se převléct a ještě chvíli si hrát na turisty.“
Četl ji skrz pouto. Skryla hřejivé teplo, které to v ní vyvolalo, za nedůvěřivý pohled, ukousla si sendvič a řekla: „Dobrá. Ale jenom když mi slíbíš, že se se mnou podíváš sem.“ Vytáhla nyní už oškubanou mapu z kapsy a poklepala prstem na reklamu.
Charles se podíval a dlouze si povzdychl. „Měl jsem vědět, že odsud neodjedeme, aniž bychom se projeli tramvají po strašidelných hřbitovech.“
„Ne na mém území,“ zavrčel někdo za ní.
Nevypadalo to na odpověď na Charlesův rádoby souhlas, proto Anna zpočátku předpokládala, že poznámka nepatřila jim. Charles ale naklonil hlavu na stranu, přimhouřil oči a svaly na ramenou se mu lehce napjaly, proto se Anna otočila, aby zjistila, kdo to řekl.
Venkovní tržiště lemovalo několik tuctů tmavě zelených vozů, které se podobaly těm ze starých westernů, které miloval její otec. Sloužily jako stánky a prodávaly se v nich kabelky, trička a jiné drobnosti. Nahoře na jednom z vozů stál mladý muž, štíhlý černoch s jemnými rysy a žlutýma očima, a sledoval je – sledoval Charlese. Perličkové náhrdelníky na háčcích ve voze pod ním se zatím nebezpečně pohupovaly.
Z fotek poznala, že se jedná o Isaaka Owense, alfu smečky Starého města – jak se říkalo Bostonu. Podobný povyk neměl ale ve zvyku, jinak by se objevoval v místních novinách častěji.
„Děláš scénu,“ upozornil ho Charles konverzačním tónem, který nebyl určený pro lidské uši, vlkodlak ho ale uslyší i na tucet metrů. „Opravdu to chceš?“
„Neschovávám se. Ví, kdo jsem.“ Dal si dobrý pozor, aby ho všichni slyšeli – lidé se začali zastavovat – a vyzývavě zvedl hlavu. „Co ty?“
Charles pokrčil rameny. „Na tom nesejde.“ Předklonil se a ztišil hlas. „A stejně tak nesejde na tom, co říkáš. Sám ses připravil o kontrolu nad situací, která mě sem přivedla, když ses neobtěžoval nahlásit úmrtí na svém území. Teď už nerozhoduješ o tom, co udělám a co ne.“
„Nikoho jsme nezabili,“ prohlásil Isaac a ukázal na Charlese. „A mých vlků se dotkneš jedině přes moji mrtvolu.“
Anna si vzpomněla, že Isaac je nový. Nový vlk, nový alfa – stejně jako ona byl na vysoké, když ho proměnili. Obvykle by trvalo celé roky, než by se stal alfou, a to bez ohledu na svoji dominanci. Ale Staré město přišlo minulý rok při nehodě plachetnice o alfu a Isaac, který byl jeho zástupcem, nastoupil na jeho místo. Jeho zástupcem byl starý vlk, který patrně neměl o tomto kousku ani tušení.
Žena, která ve stánku prodávala – zdobily ji šperky z perliček a tetování různých barev i textur – pomalu couvala a snažila se na sebe neupozornit. Nebyla to špatné strategie, když jste se ocitli mezi dvěma predátory, pomohlo by ale, kdyby na sobě neměla tolik lesklých cetek – další důvod, proč Anna nemínila nosit diamanty.
„Pokud nikdo neporušil zákon, nikdo není ani v nebezpečí,“ řekl Charles a Isaac se ušklíbl.
„Dolů z toho pitomého vozu, než jeho majitelka zavolá policii,“ přikázala mu Anna nazlobeně. „Pojď sem, představ se nám, Isaaku, a uvidíš, co se stane.“ Řekla to dost hlasitě na to, aby ji slyšeli i lidé, kteří kolem nich utvořili kruh – byli dost blízko na to, aby viděli, co se stane, ale ne tak blízko, aby se stali součástí dění. Což znamenalo, že mluvila skoro stejně hlasitě jako Isaac.
Alfa na ni poprvé pohlédl a zamračil se. Chřípí se mu zachvělo, jak se snažil zachytit její pach – bylo by nemožné odlišit ho od ostatních pachů okolo, byla ale cítit jako omega.
Po dlouhé odmlce pokrčil Isaac rameny a seskočil z vozu – byly to dobré tři metry. Při dopadu pokrčil kolena, pak se otočil k majitelce stánku, která zůstala stát, když na ni Anna upozornila.
„Omlouvám se,“ řekl. „Vás jsem vyděsit nechtěl.“ Usmál se a podal jí vizitku. „Přítel má hospodu – zastavte se a dejte si něco na náš účet.“
Žena si vizitku vzala a její ruka se přestala klepat, když se na ni Isaac vřele usmál. Pohlédla dolů a zvedla obočí. „Tam jsem jedla. Mají tam dobrou rybu s hranolky.“
„Taky si myslím,“ řekl, mrkl na ni a zamířil ke stolu, kde seděli Anna s Charlesem.
„Dobrá reklama,“ řekla Anna. „Ale kvůli tomu, co jí předcházelo, ti za ni jedničku nedám.“
Zadíval se na ni a ignoroval zachmuřeného Charlese. „No né,“ řekl s tak přehnaným bostonským přízvukem, že mu skoro nebylo rozumět. Pak ale odložil nosovky a promluvil zřetelně: „Co, k čertu, jsi?“
„Taky tě ráda poznávám,“ řekla Anna. „Vsadím se, že ta věc s vizitkou tě napadla až dodatečně, co? Abys napravil svoje nezdvořilé chování?“ Snížila hlas a přidala lehký bostonský přízvuk. „Hopla, omlouvám se, že jsem vám zničil auto. Tady, dejte si něco na mě. Sežral jsem vašeho psa? Ach, pardon. Dejte si něco k pití na můj účet v přítelově hospodě, a zapomeňme na to.“
Isaac se zakřenil a jeho šarmantní úsměv odhalil v modročerné tváři perlově bílé zuby. „Dostalas mě, drahoušku. Ale neodpověděla jsi mi na otázku.“
„Je moje,“ řekl Charles. Agresivita se ale neodrazila v jeho hlase, který zněl stále tiše a klidně. „Zítra máme naplánovanou schůzku s tebou a s tvojí smečkou. Tohle…“ Rozhlédl se. Lidé je pořád sledovali, předstírali ale, že ne. „Tohle divadlo nebylo potřeba,“ dokončil.
„Jsme v Bostonu, chlape.“ Isaac si dřepl, aby měl hlavu ve stejné úrovni jako oni. „Tady říkáme ‚divadýlko‘. Divadel tu máme spoustu.“ Podruhé použil stejný výraz jako Charles. Vzpomněla si, že nepochází z Bostonu. Byl buďto z Michiganu, nebo z Pensylvánie.
Anna na něj úkosem pohlédla, pak promluvila na Charlese. „Pravděpodobně šel jenom kolem a uviděl nás. Rozhodl se, že nebude čekat do zítřka, a zachoval se jako malý.“
„Ty dokážeš podkopat sebevědomí každému, co?“ Isaac na ni upřel tmavé oči, poté se otočil k Charlesovi a přátelštěji řekl: „Vlastně má pravdu.“ Následně ale velmi, velmi zvážněl. „To, co jsem řekl, jsem myslel vážně. K mým vlkům se dostaneš jedině přes moji mrtvolu.“
„Když budeš dělat svoji práci, nebude muset.“ Hořkost způsobila, že Annin hlas zněl ostřeji, než zamýšlela.
„Bude za tebe mluvit pořád, kemosabe?“ zeptal se Isaac Charlese.
Charles zvedl přehnaně obočí a ukázal bradou na Annu, jako by čekal, že odpoví za něj. Nikdy neukazoval prsty. Řekl jí, že lid jeho matky to považoval za velmi nezdvořilé.
A když už mluvili o nezdvořilosti… „Kde je naše kartička na jídlo zdarma?“ uhodila Anna. „Myslím, že nám ji dlužíš. Cogita ante salis, řekl by ti můj otec. Dvakrát měř, jednou řež.“
Charles zamumlal: „Víceméně.“
Anna si nebyla jistá, kolik latinských pořekadel, která znala, skutečně existovalo a kolik si její otec vymyslel. Před Branem přestala latinu používat úplně, protože vždycky nasadil útrpný výraz. Charlese obvykle pobavila, byl to jejich soukromý vtip. Tvrdil, že latinu nezná, španělština a francouzština jí ale byly očividně dost blízké na to, aby pochopil, kam míří.
„Charles tu není proto, aby trestal, aspoň ne tvé lidi.“ Kývla na Isaaka. „Chtěli jsme tě požádat o informace. Zemřelo několik vlkodlaků a FBI a policie nemají nic než těla. Poslali nás sem, abychom pomohli. Chtěli jsme se zeptat na věci, na které se tě už asi ptala i FBI, doufali jsme ale, že pro nás budeš mít jiné odpovědi. Jak naše lidi unesli a zabili? Odkud je unesli?“
„Chcete informace o mrtvých?“ Isaac zvedl bradu a pohlédl jí do očí. Čekal, že sklopí zrak – a když to neudělala, přemýšlivě se zamračil. Patrně se ještě nikdy nesetkal s vlkem, kterého by nedokázal donutit sklopit zrak anebo před kterým necítil potřebu se sklonit.
Omega vlky mátla, protože si byli zvyklí všechny na první pohled změřit. Je ten vlk více, nebo méně dominantní? Bude plnit moje rozkazy, nebo já jeho? Anebo jsme si rovni a musím počítat se soubojem, který určí, kdo bude vládnout, a kdo poslouchat, kdo bude chránit, a kdo bude pod ochranou? Anna se na váhy poslušnosti nikam nehodila – a očividně v sobě měla něco, co dominantní vlky nutilo ji chránit.
Nakonec Isaac zavrtěl hlavou. „Podle mě se jedná o nějakého fakt mocného fae, upíra nebo podobného tvora. O dvou cizích vlcích toho moc nevím – můžu vám dát adresy jejich hotelů a udat důvod, proč byli tady. Ale byli tu už mnohokrát předtím. Žádný nikdy nedělal problémy, proto jsem je nenechal sledovat. Ale mého kluka, Ottena, toho unesli přímo od řeky Charles River, kde v pět ráno běhal.“
Isaac se ohlédl přes rameno, jako by odsud mohl řeku vidět, což bylo nemožné. „To je brzy; vím, že je to brzy. Ale běhají tam i jiní lidi a on byl vlkodlak, zatraceně, no ne?“ A Anna si uvědomila, že se odvrátil proto, aby mu neviděli do obličeje. „Přesto nikdo nic neviděl. Nenašly se žádné známky boje – a Otten byl starý, no ne? Starý, tvrdý a dobrý rváč, ve vlčí i v lidské podobě. Uměl si hlídat záda. Nenechal by se zaskočit. Asi o tři hodiny později mě tvrdě zasáhlo pouto smečky, prostě jsem sebou sekl – tak vážně byl zraněný. Když jsem ale přišel k sobě, bylo v poutu tolik šumu, že jsem ho nedokázal najít.“
Obrátil se k Charlesovi a zahleděl se mu do očí na tak dlouho, že to u nikoho kromě jeho otce doposud nezažila. „Rozřezali ho. Znásilnili ho a zaživa rozřezali.“ Hlas mu ochraptěl vzteky a v tmavých očích mu tančily zlaté uhlíky, třebaže měl tváře mokré od slz.
„Oni,“ řekl Charles soustředěně. „Kolik jich bylo?“
Isaaka otázka zaskočila, pak překvapeně zvedl hlavu a zamračil se. „Dva? Ne… to je špatně; byl tam někdo třetí. Byly to jenom vjemy. Cítil jsem hlavně bolest. Nemyslel jsem si, že by stíny, které jsem viděl, byly důležité. Nech mě přemýšlet.“ Zavřel oči a naklonil hlavu na stranu v povědomém vlčím gestu. Všichni to občas dělali. I kdyby Anně přestal fungovat čich, podle toho gesta by vždycky poznala vlkodlaka.
Isaac se zamračil a potřásl hlavou.
Říkal, že ho rozřezali. FBI jim ukázala jen vybrané obrázky pozdějších obětí, jako by chtěli skrýt zmrzačení, která považovali za důležitá a nemínili se o ně dělit. Anebo nechtěli šokovat civilního konzultanta, který by viděl jen mrtvé tělo a něco jiného by mu uniklo. Ale řezání… Věděla o jednom tvorovi, který by vlkodlaka napřed rozřezal, než by ho zabil.
„Byly řezné rány nahodilé?“ zeptala se Anna. „Anebo se jednalo o nějaký vzorec?“
Isaacovi došlo, kam míří. „Čarodějové? Myslíte, že jsou za tím čarodějové?“
Charles pokrčil rameny. „Jsme na začátku lovu, Isaaku. Nechci dělat ukvapené závěry.“
Isaac kývl a pohlédl na Annu. „Řezy mohly být vedeny úmyslně. Anebo si s ním někdo hrál jako kočka s myší – zdálo se, že si to užívají. Pouto mezi alfou a jeho vlky není poutem druhů – jen tu a tam jsem zachytil to nejhorší, co prožíval.“ Na tváři se mu objevil nešťastný výraz a oči otevřel dokořán, aby potlačil slzy. „Nebál se, víte? I když fakt trpěl. Otten si zachoval chladnou hlavu, čekal na šanci – ale nedali mu ji.“
„Znal jsem ho,“ pravil Charles a jeho hlas prozradil víc než slova. Uznal Isaacův odhad a souhlasil s ním a Anně – i Isaacovi – řekl, že si mrtvého vážil a měl ho rád. „Děkuju, že sis s námi promluvil, Isaaku. Pomohl jsi nám. Zastavíme je, a až to uděláme, bude to i díky tobě.“
„Najdi ty bastardy,“ zavrčel Isaac hluboce a byl to rozkaz někoho, kdo byl zvyklý poroučet, „kteří zabili Ottena…“ Ostře se nadechl a odvrátil oči stranou a dolů. Anna pohlédla na Charlese, už ale neviděla výraz, na který Isaac zareagoval; zmizel.
Když bostonský alfa znovu promluvil, nezněl jeho hlas panovačně. „Najdi je, a kdybys mě požádal o posily, bral bych to jako osobní laskavost.“
Podal Anně vizitku. Stálo na ní jenom jeho jméno a telefonní číslo, proto ji schovala a znovu natáhla ruku. Přimhouřil oči a zadíval se na ni, ale ona před jeho pohledem neuhnula – a navíc mu pokynula prsty. „No tak.“
Zasmál se, utřel si slzy z tváří a pohlédl na Charlese. „Co je?“ Aniž by počkal na odpověď – kterou by stejně nedostal – podal Anně dvě kartičky s vyraženým nápisem Irský vlkodav. „Nezmuchlej je. Nejsou na jedno použití.“
Anna si odfrkla, když se Isaac zvedl a lehce vyskočil zpátky na vůz, na němž předtím stál. Zamával jim a rychle vyrazil pryč, nezdálo se ale, že by utíkal. Lehce přeskakoval z vozu na vůz, a přestože je rozkolébal, z polic nic neshodil.
Charles beze spěchu, ale také bez zbytečného zdržování, vstal a posbíral zbytky jídla. „Pojďme, dokud všichni zírají na něj.“
- překlad: Kateřina Niklová
