Dům bouří, Ian MacLeod
 |
MacLeodův Světlověk zobrazil alternativní svět viktoriánské Anglie, který pohání záhadný éter, substance umožňující provozovat magické kejkle. Leč tamní dny nejsou světlejší. Stejně jako náboženství u nás vytvořila magie podobnou bariéru vědeckému bádání. A nejen jemu. Jak dlouho by takový běh života s rozvojem vědy a dospíváním společnosti vydržel v zajetých kolejích? Otázka nedráždila jen čtenáře, a tak se autor vrátil do podmanivých kulis v pokračování pojmenovaném Dům bouří, jež již svým názvem evokuje, že nic už nebude jako dřív…
Jestli si vzpomenete, i Světlověk se otáčel ve víru revolučních snah, jejich výsledek ale neodpovídal cílům buřičů, a tak se téměř vše vrátilo do podobných kolejí. Dům bouří tuto myšlenku rozvíjí a dotahuje do konce. Od minulé návštěvy uplynulo sto let. Nyní žijeme ve Věku Světla, který přinesl vymoženosti, jako je elektrická žárovka, telefon, fotografie nebo počítací stroje. Všechny vynálezy usnadňují každodenní rutinu, jste-li bohatí… ale na druhou stranu stále hrají druhé housle. Na výsluní se drží éter, látka stejně cenná, jako je pro nás ropa nebo zemní plyn. Díky němu každé řemeslo má jedinečnou sadu zaklínadel usnadňující výrobu tovarů nebo jejich opravu. A je to právě magie, která v kombinaci s vědou křísí přitažlivý a ojedinělý svět, jenž vznikl jen proto, že autor trpí jakousi invenční rozpolceností, kdy jeho jedna polovina tíhne k nefalšované science-fiction vystavěné na vědeckých základech (což je typické pro MacLeodovy prvotní pokusy v žánru), a druhá si neustále pohrává s myšlenkou, že náš svět nemůže být tak obyčejný, jak se tváří; pod slupkou skrývá nepochopitelné mechanismy (nadpřirozeno), a do hry tak vstupují fantasy prvky.
Ale MacLeod nepíše obyčejnou fantasy. Ve skutečnosti je jeho pozdní tvorba na hony vzdálená typické produkci. Jeho dilogie je v základu realistický román, který obohacují jednoduché, střídmě užívané fantasy elementy. A tak se nesetkáme s mocnou magií, ale mnohem úspornějšími a účelnějšími zaklínadly, sem tam nějakými proměněnci (éterem přetvořenými lidmi živořícími v odlehlém Einfellu) nebo válečnými kreaturami, výplody vzniklými šlechtěním organismů, jako jsou netopýří stvůry nokturna, plenitelé či hrůzopsi. Právě dva poslední jmenovaní zástupci jsou spojujícím článkem s hnutím new weird. V dalších aspektech se MacLeod vydává vlastní cestou. Vytváří, jak sám zdůrazňuje, hrubou verzi alternativní historie Anglie, již podává s příměsí viktoriánského románu, pro nějž je typický opulentní a překypělý styl, nebo moderního románu, hojně experimentujícího s proudem vědomí, jejž uplatnil u dospívajícího Klydea. Do popředí se ovšem dere, jak jsem již uvedl, realistický román, k němuž má MacLeod blízko: libuje si v pitvání psychologie nemnohých, tím výraznějších protagonistů (kdy sleduje jejich rozličné pohnutky), kteří se většinu knihy zprostředkovaně z pohledu vypravěče chápou slova a zatlačují tak skutečné, vnější události „tam venku“ do pozadí (o nich se dovídáme právě skrz nálady, pocity a názory postav). Hlavní dějová linie je proto nevýrazná, ztrácí se v podrostu rozličných niterných dějů, víru každodenních činností, situací a všudypřítomných travinách všímavých, zevrubných popisů okolního prostředí. Perličkou může být fakt, že nosnější mužské postavy (Ralph, Tom) jsou jen hračkami v rukou schopnějších (Marion), dominantnějších, leckdy pěkně chladně vypočítavých žen (Alice, Celia/Cheryl).
Román je zajímavý nejen po literární, ale i jazykové stránce. Ukočírovat při tak velkém rozsahu do jisté míry jednoduchý děj vyžaduje notnou dávku zručnosti. MacLeod je ale víc než jen prostý řemeslník. Jeho bohatým jazykem, napěchovaným hrátky se slovy, se prolínají četné vynalézavé obraty, jimiž zkrášluje bujná souvětí plná vsuvek a přístavků. Stránky jsou nadité bachratými odstavci a přímá řeč nedostatkovým zbožím. Mezi popisy, které vám zůstanou před očima i po dočtení svazku, patří paměť invercombské krajiny – její proměna v toku času svým zpracováním připomíná filmový dokument. Nicméně nezřídka se stane, že se autor nechá unést, neoblomně chrlí slova, až sklouzává do přílišné obšírnosti, jež už ani nezpomaluje, nýbrž zastavuje děj. Ale nic není definitivní. Ke konci nás čeká překvapení, když navzdory povlovné většině textu spisovatel překvapí nezvykle dramatickým zakončením.
Minulost má sklony se opakovat i v MacLeodově alternativní historii, kde cechy (paralela s naší církví) zaujaly dogmatickou a neoblomnou pózu vůči všemu, co by je mohlo vyvést z rovnováhy. Převratné objevy jsou zpochybňovány a končí v zapadlých archivech dřív, než se dostanou na veřejnost. Ale jak plynou desetiletí a míjejí věky, společnost nevyhnutelně dozrává, až se jednoho dne vzbouří proti zaběhnutým konvencím. Jednou z nich je třeba nevolnictví… Měl-li bych jmenovat jediný prvek, který se prolíná celou knihou, bylo by jím lidství. A pravé lidství nemůže existovat bez lásky, citu, jenž udržuje chod věcí v pohybu. Láska je vědění, rodina… Láska je život. Bohužel také i smrt; zosobněná revolucí, častěji a výrazněji válkou: pro jedny hrůzným zvěrstvem, pro druhé nástrojem k dosažení vlastního cíle. To už záleží, na jaké straně barikády stojíte. Zdá se však, že některým válkám v minulosti nešlo zabránit, ba určité dokonce měly smysl. Jak je tomu v Domu bouří, ponechám na čtenářově úsudku.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8/10: Dům bouří je svébytné dílo, jež v mnoha ohledech zastiňuje ostatní svazky edice New weird. MacLeod je obdivovatelem spisovatelů staré školy. Podobně jako oni i on umí psát a fabulovat a píše o nás, o lidech, hlavních strůjcích reálných i smyšlených minulostí, aniž by opomíjel samotný svět okolo nás; prezentuje se jako všímavý autor, jemuž nejsou mnohé věci lhostejné. Oba díly volného cyklu, ke kterému v roce 2007 přibyla výtečná novela Příběh mistra mlynáře, patří k nepřehlédnutelným majákům moderní žánrové literatury, jimž bych vytknul místy přílišnou rozvláčnost – puntičkářské zaměření na detaily se někdy zvrtává v nezáživnou hru, a děj trpí. Vše ale zachraňuje závěr. Jak je patrné z výtečné novely, první z prací sdílejících stejný svět, autor vyzrává, přidal na tempu a ubral popisů. Do budoucna se tak máme na co těšit, protože Ian MacLeod rozhodně neřekl poslední slovo.
- Ian R. MacLeod: Dům bouří
- vydal: Laser-books, Plzeň, 2009
- přeložil: Milan Žáček
- obálka: Edward Miller
- 446 stran / 299 Kč
