Drsný spasitel, ukázka z knihy
 |
Miroslav Žamboch: Drsný spasitel
V půlce listopadu, s příchodem dlouhých sychravých dešťů a
posledními zbytky listí na stromech, jsem byl připraven.
„Zůstaň tady,“ přikázal jsem Timothymu, i když jsem věděl, že mě
neposlechne, a co uvidí, ho bude pronásledovat do konce života.
Blížil jsem se k bráně volným tempem. Poznali mě, až když jsem byl jen
pár kroků daleko. Kolejnice zaskřípěly, jak se mechanismus dal do pohybu, a
brána se začala zavírat, strážci na věžích na mě hleděli
s otevřenými ústy, jeden jako druhý v rukou tiskli medailóny, křížky,
všechno co mohlo pomoci zahnat zlé duchy. To ale měli smůlu, protože já
nebyl zlý duch. Já byl něco horšího, co vlastně jsem netušil sám.
A zlý? Občas chybí slova nutná pro popsání skutečnosti.
S Greysonem a Margaret v pohotovosti jsem se zastavil. Měl jsem jen pět
granátů a osm nábojů, ale to muselo stačit.
„Vraťte mi Micumu,“ začal jsem, „vydejte mi čaroděje a šerifa,“ a
pak jsem při vzpomínce na ženu zavřenou někde v kobce zaváhal. „A já
vás nechám žít,“ rozhodl jsem se být milosrdný.
„Nabízel jsem ti tolik a tys odmítl, teď stejně jednáš v mém
jméně,“ zasyčel v mé mysli Bůh pomsty. Tentokrát to ale nebyl hlas,
který dokáže obrátit mozek naruby, jen šustot předávaný některým
z jeho služebníků. Našel jsem pohledem anakondu čekající v trávě.
Bohové neumějí být nenápadní – a ani se o to nesnaží.
„Vydejte mi Micumu, to bude stačit,“ změnil jsem svůj požadavek.
Nechtěl jsem sloužit žádnému z mocných.
Cítil jsem strach a zlobu mužů u kulometů, vnímal rostoucí znepokojení
obyvatel přecházející ve zděšení.
Čaroděj s panem Zákon a pořádek se objevili nahoře, než bych napočítal
do padesáti. Vypadali skoro udýchaní.
„Vraťte mi mého koně,“ zopakoval jsem ještě jednou.
Pamatoval jsem si, jak byl Čaroděj dobrý, a při jeho prvním pohybu ho
střelil Margaretou. Ubránil se, ale to už jsem byl v pohybu a Jesus Christ
mě tentokrát minul. Prvním granátem jsem sejmul obsluhu levé věže a
dalšími dvěma si propálil vchod v dřevěné palisádě. Brána by
odolala.
Během krátké chvíle se stačilo shromáždit několik mužů se zbraněmi a
přibíhali další. Zaslechl jsem zaskřípání lafety a zacinkání
kulometného pásu. Vrhl jsem se k stěně nejbližšího domu, palba určená
mně začala kosit domobranu. Najednou všude ležela spousta připravených
zbraní. Zabil jsem kulometčíka, posledním napalmovým granátem zapálil
největší budovu v okolí a se samopalem v každé ruce postupoval ulicemi.
Střílel jsem na všechno, co se hnulo, a zanechával za sebou spoušť a
zkázu.
Ve chvíli, kdy jsem se probojoval na malé náměstíčko, obyvatelé
pochopili, že mě nezastaví, a snažili se utéct a schovat.
Odhodil jsem sebrané zbraně, postavil se zády k výstavnímu domu a čekal
na ty dva, o nichž jsem věděl, že přijdou.
„Vraťte mi mého koně a odejdu,“ zopakoval jsem.
Odpovídal mi jen pocit narůstajícího zděšení a nenávisti. Nenáviděli
mě, protože se proti mně provinili, nenáviděli mě, protože jsem byl
živoucím důkazem jejich proradnosti, zbabělosti a malosti, došlo mi
najednou. Nebylo cesty zpátky.
Objevil se Čaroděj následovaný šerifem. Blížili se beze spěchu bok po
boku a zastavili uprostřed náměstíčka. Sáhl jsem do opaskového pouzdra po
Noži.
Ve chvíli, kdy jsem ho vytáhl, to byl obyčejný lovecký nůž. Poctivý
nástroj, příležitostná zbraň.
„Nic svým jednáním nezískáš. Ať jsi z kteréhokoliv pekla, pošlu tě
tam zpět!“ štěkl Čaroděj.
Zuřil! Zuřil, protože mě dosud nedokázal zabít. Ale přes to všechno si
věřil. Pan Zákon a pořádek pozdvihl svůj obrovský revolver. Já
Nůž.
Nedá se mu věřit, pokaždé se zachová jinak. Třeskl výstřel, viděl jsem
střelu letět ke mně; ve chvíli, kdy se dostala do úrovně čepele, se
rozstříkla v gejzíru tekutého kovu. Obyčejná kulka by prošla, tím jsem
si byl jist. Cítil jsem, jak ze mě Nůž čerpá vůli, vůli, kterou
používal jako palivo proti cizím úmyslům, proti jejich magii, zbraním a
vůbec všemu.
Už to nebyl nůž, ale krátký masivní meč se světélkující záštitou
o průměru velkého talíře. Druhý výstřel jsem srazil sám bez pomoci a
vyrazil proti nim. Čaroděj zaútočil, bylo to jako plivnutí kobry, kouzlo
smrtelnější než její jed. Částečně jsem se mu vyhnul, částečně ho
rozložil, částečně mě zasáhlo. To už jsem však oběma rukama třímal
ohnivým žárem planoucí dlouhý meč, z čelní strany mě chránil
opaleskující štít, o který se tříštily projektily z revolveru.
- Ukázka je převzata z magazínu Pevnost 3/2007 a je uveřejněna se souhlasem autora knihy.