Drak Znovuzrozený, Kolo času 3 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Robert Jordan
 |
způsobem uklidňoval, jako by to byl štít. Štít proti čemu však netušil. Něco se mu ozývalo v hlavě, nejasný zvuk, který slyšel jen matně, a snažil se prodrat k jeho vědomí.
„Takže se toho vzdáš. Je to pro tebe nejlepší. Pojď. Posaď se a promluvíme si.“
Perrin se obrátil k mluvčímu. U kulatých stolků v místnosti nikdo neseděl, jen v rohu ve stínu byl nějaký muž. Zbytek místnosti vypadal jaksi rozmazaně, spíš jako obraz než skutečné místo, zvláště to, nač se nedíval přímo. Ohlédl se k ohni. Teď byl krb cihlový. Nějak mu to však nedělalo starosti. Mělo by. Ale nemohl přijít na to proč.
Muž na něj kývl a Perrin přistoupil k jeho stolu. Hranatému stolu. Stoly byly hranaté. Perrin se zamračil a natáhl ruku ke stolní desce, ale zase ucukl. Tady v rohu nebyly žádné lampy, a i když zbytek místnosti byl osvětlený, muž i stůl byli téměř skryti, jako by splývali se šerem.
Perrin měl pocit, že toho muže zná, ale byl to spíš jen náznak, jako vše, co viděl koutkem oka. Chlapík byl ve středních letech, hezký a na vesnickou hospůdku až příliš dobře oblečený v tmavém, téměř černém sametu, s bílými krajkami na límci a manžetách. Seděl vzpřímeně a občas si tiskl ruku na hruď, jako by ho každý pohyb bolel. Tmavé oči upíral Perrinovi do tváře. Vypadaly ve stínu jako blyštivé skvrny.
„Vzdám se čeho?“ zeptal se Perrin.
„Tohohle, samozřejmě.“ Muž kývl směrem k sekeře u Perrinova boku. Mluvil překvapeně, jako by se o tom bavili už dřív, stará hádka započatá nanovo. Perrin si neuvědomil, že má sekeru, necítil její váhu. Přejel rukou po půlměsíčné čepeli a silném bodci, který ji vyvažoval. Ocel mu připadala – pevná. Pevnější než cokoliv jiného tady. Možná dokonce pevnější než on sám. Držel na ní ruku, jako by se potřeboval přidržet něčeho skutečného.
„Napadlo mě to,“ řekl, „ale myslím, že to nedokážu. Ještě ne.“ Ještě ne? Šenk jako by se zamihotal a v hlavě se mu zase ozvalo to mumlání. Ne! Mumlání utichlo.
„Ne?“ Muž se usmál, chladně. „Jsi kovář, chlapče. A dobrý, podle toho, co jsem slyšel. Tvoje ruce byly stvořeny pro kovářské kladivo, ne pro sekeru. Ty máš vyrábět věci, ne zabíjet lidi. Vrať se k tomu dřív, než bude pozdě.“
Perrin si uvědomil, že přikyvuje. „Ano. Ale já jsem ta’veren.“ Ještě nikdy to nevyslovil nahlas. On už to ale ví. Byl si tím jistý, i když nevěděl proč. Na chvíli se mužův úsměv změnil ve škleb, ale pak se vrátil oslnivější než předtím. Chladný úsměv. „Vždycky existuje způsob, jak něco změnit, chlapče. Způsob, jak se vyhnout osudu. Sedni si a promluvíme si o tom.“ Stíny jako by se posunuly a zhoustly, jako by se natahovaly.
Perrin udělal krok zpátky, držel se ve světle. „Radši ne.“
„Aspoň se se mnou napij. Na minulá a budoucí léta. Na, pak uvidíš všechno jasněji.“ Pohár, který muž posunul po stole, tam před chviličkou ještě nebyl. Jasně se leskl stříbrem a byl po okraj plný tmavého, krvavě rudého vína.
Perrin se zahleděl muži do tváře. I přes jeho ostrý zrak stíny jako by zatemňovaly mužovy rysy, podobně jako strážcův plášť. Temnota ho oblévala, jako by ho laskala. Na jeho očích bylo něco, nač by si Perrin vzpomněl, kdyby se hodně snažil rozpomenout. Mumlání se vrátilo.
„Ne,“ prohlásil. Mluvil k tomu tichému zvuku ve své hlavě, ale když muž hněvivě stiskl rty, ač byl záblesk vzteku pryč málem dřív, než se objevil, Perrin usoudil, že vlastně chce odmítnout i víno. „Nemám žízeň.“
Obrátil se a vykročil rychle ke dveřím. Ohniště bylo obložené oblázky a v místnosti stálo několik dlouhých stolů s lavicemi. Perrin náhle zatoužil dostat se ven, kamkoliv, jen aby byl pryč od toho muže.
„Moc šancí mít nebudeš,“ pronesl muž za ním tvrdým hlasem. „Tři vlákna spletená dohromady skončí stejně špatně. Když je přestřiženo jedno, jako by byla všechna. Osud tě může zabít, pokud ne něco horšího.“
Perrin náhle ucítil v zádech žár, který hned pominul, jako by někdo na okamžik otevřel dvířka velké výhně. Překvapeně se otočil do místnosti. Byla prázdná.
Jenom sen, napadlo ho a otřásl se zimou a s tím se všechno změnilo.
Zíral do zrcadla. Jedna jeho část nechápala, co vidí, druhá to přijala. Na hlavě mu seděla pozlacená přílba vypracovaná do tvaru lví hlavy, jako by tam patřila. Ozdobně tepaný kyrys měl zdobený zlatem stejně jako chrániče paží a nohou doplněné kroužkovou zbrojí. Jen sekera po jeho boku byla prostá práce. Hlas – jeho vlastní – mu šeptal, že by ji nevyměnil za žádnou jinou zbraň, že ji nesl tisíckrát, ve stovkách bitev. Ne! Chtěl ji odložit, zahodit. Nemůžu! V hlavě se mu cosi ozývalo, hlasitěji než mumlání, téměř tomu rozuměl.
„Muž předurčený ke slávě.“
Otočil se od zrcadla a zjistil, že hledí na nejkrásnější ženu, jakou kdy viděl. Ničeho jiného v místnosti si nevšímal, viděl jenom ji. Oči měla jako půlnoční tůňky, pleť smetanově bledou a určitě hebčí, hladší než hedvábí bílých šatů. Když k němu vykročila, vyschlo mu v ústech. Uvědomil si, že každá žena, kterou kdy viděl, byla ve srovnání s ní neohrabaná a nehezká. Zachvěl se a napadlo ho, proč je mu vlastně zima.
„Muž by měl vzít svůj osud do vlastních rukou,“ řekla žena s úsměvem. Skoro to stačilo, aby ho to zahřálo, ten úsměv. Byla vysoká, ještě dlaň a mohla se mu dívat zpříma do očí. Stříbrné hřebeny jí přidržovaly vlasy tmavší než havraní křídlo. Kolem pasu, který by snadno objal rukama, měla široký opasek ze stříbrných článků.
„Ano,“ zašeptal. V jeho nitru se svářel úlek s poddajností. Sláva ho nezajímala. Ale když to řekla ona, po ničem jiném netoužil. „Chci říct…“ V hlavě se mu zase ozvalo to mumlání. „Ne!“ Bylo pryč a na chvíli také poddajnost. Skoro. Dotkl se rukou čela a ucítil zlatou přílbu. Sundal ji. „Já… myslím, že tohle nechci. Není to moje.“
„Nechceš?“ Žena se zasmála. „Který muž, jemuž v žilách proudí krev, by netoužil po slávě? Po slávě, jakou bys získal, kdybys byl zatroubil na Valerský roh?“
„Já to nechci,“ zopakoval, i když jedna jeho část křičela, že lže. Valerský roh. Roh zazněl a zuřivý útok začal. Smrt mu jela po boku, a přesto zároveň číhala vepředu. Jeho milenka. Jeho záhuba. „Ne! Já jsem kovář.“
Její úsměv ho litoval. „Chceš tak málo. Nesmíš naslouchat těm, kdo se tě snaží odvrátit od tvého osudu. Ti by tě ponížili. Zničili by tě. Bojovat proti osudu přináší pouze bolest. Proč volit bolest, když můžeš mít slávu? Když můžou lidé tvoje jméno vzpomínat společně se jmény hrdinů z bájí?“
„Já nejsem žádný hrdina.“
„Netušíš ani polovinu toho, co jsi. Čím bys mohl být. Pojď, napij se se mnou, na osud a slávu.“ V ruce držela lesklý stříbrný pohár plný krvavě rudého vína. „Pij.“
Zamračeně hleděl na pohár. Bylo na něm něco… známého. Do mozku se mu zahryzlo zavytí. „Ne!“ Snažil se dostat pryč, odmítal naslouchat. „Ne!“
Podávala mu zlatý pohár. „Pij.“
Zlatý? Myslel jsem, že ten pohár je… byl… Konec myšlenky ne a ne přijít. Ale jak byl zmatený, ten zvuk se ozval znovu, hryzal a dožadoval se slyšení. „Ne,“ vyhrkl. „Ne!“ Zadíval se na zlatou přílbu v rukou a odhodil ji. „Jsem kovář. Jsem…“ Zvuk v hlavě s ním bojoval, propracovával se k jeho sluchu. Zacpal si uši rukama, aby ho zarazil, ale jen mu tím poskytl příležitost. „Já – jsem – člověk!“ zařval.
Obklopila ho temnota, ale její hlas mu šeptal dál. „Noc tu byla vždy, a sny přicházejí ke všem lidem. Zvláště k tobě, ty můj divoký chlapečku. A já budu vždy ve tvých snech.“
Ticho.
- překlad: Dana Krejčová