Margaret Weis, Tracy Hickman: Draci trpasličích hlubin

Jistě všichni znáte Kroniky a jistě nejednoho z vás napadlo, že ne všechny události a osudy hrdinů jsou v nich objasněny. Právě tato „bílá“ místa mapují Ztracené kroniky.
Tanis a Flint hledají útočiště v trpasličím království Thorbardinu, Raistlina podivně přitahuje strašidelná pevnost jménem Lebka, Sturm pátrá po legendárním Charasovu kladivu a Tika se vydává na nebezpečnou cestu, aby zachránila před jistou smrtí ty, jež miluje.
Rozhodující zkouška však čeká trpaslíka Flinta Křesadla. Zatímco hrdinové závodí s časem o záchranu životů lidí, kteří jsou na nich závislí, Flint stojí před obtížnou volbou, na které mohou záviset životy všech ras Krynnu.
Družina se vrací!

„Raistline! Karamone! Sturme! Venku je vojsko drakoniánů!“ oznámil Tas, když vtrhl do zbrojnice.
„Drakoniáni plánují útok na naše lidi v údolí!“ řekla Tika zároveň. „Slyšeli jsme, jak to ten velký vykládal vojákům! Zaútočí z Pax Sarkasu.“
„Přišli jsme na to, protože teď rozumím drakoniánsky!“ Tas zvedl hlas, aby překřičel Tiku. „Hele, proč má Sturm tu legrační přilbu?“
Raistlin je zpražil pohledem: „Nerozumím vám ani jednomu ani slovo. Mluvte každý zvlášť!“
„Tasi,“ přikázala Tika, „běž hlídat na chodbu.“
„Ale Tiko…“
Zlostně se na něho zadívala a Tasslehoff odešel.
Tika zopakovala, co slyšeli, a dodala: „Ti drakoniáni patří k nějaké větší skupině. Poslali je sem, aby se ujistili, že tudy naši lidé neprojdou. Dobře, že jsme s Tasem přišli,“ prohlásila a vzdorovitě pohlédla na Raistlina, „jinak bychom nezjistili, že jsou uprchlíci v nebezpečí.“
Raistlin se podíval na Karamona, který si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Tím se věci komplikují,“ prohlásil Raistlin.
„Co? Jak? Nechápu,“ řekla Tika.
Takovéhle přijetí nečekala.
Doufala, že z ní bude mít Karamon radost. No, možná ne radost, protože přinášela velmi špatné zprávy, nejhorší možné zprávy, ale aspoň mohl být rád, že s Tasem odhalili útok včas, aby se mu dalo zabránit.
Karamon tady jenom stál a vypadal zamyšleně a nešťastně. Raistlin pevně tiskl rty. Nemohla říct, jak se tváří Sturm, protože rytíř měl na hlavě nějakou divnou přilbu, která mu zakrývala obličej. Tika si uvědomila, že se vlastně všichni chovají velice divně.
„Co je s vámi? Měli bychom hned vyrazit. Hned. A proč má Sturm tu směšnou přilbu?“
„Má pravdu, Raiste,“ řekl Karamon. „Měli bychom se vrátit.“
„A co uprchlíci udělají, až je varujeme?“ naléhal Raistlin. „Kam můžou jít, kde budou v bezpečí?“ Podíval se na Sturma. „V Thorbardinu.“
„Samozřejmě, musíme jít do Thorbardinu,“ řekl Sturm. Znělo to netrpělivě. „Už tak jsme se dost zpozdili. Odcházím. Jestli jdete se mnou, lidé, tak pojďte.“
Vykročil ke dveřím. Raistlin rychle zasáhl, postavil se před něj a položil rytíři ruku na paži. „Máme v úmyslu jít s vámi, Vaše Výsosti, ale nejdřív se musíme vypořádat s jistou naléhavou záležitostí. Prosíme ještě o chvilku trpělivosti…“
„Vaše Výsosti?“ Tika se zadívala na Sturma a pak tiše řekla Karamonovi: „Praštil se snad zase do hlavy?“
„To je dlouhá historie,“ smutně řekl Karamon.
„Dovol, abych to řekl takhle,“ pravil Raistlin suše. „Sturm není ve své kůži.“
Podíval se zpátky na bratra. „Musíme jít s rytířem do Thorbardinu. Možná už nikdy nebudeme mít šanci najít trpasličí království.“
„Ne, musíme zpátky do tábora,“ trvala na svém Tika.
„Řekyvan ví, že může čekat útok,“ prohlásil Raistlin. „Bude na něho připravený, jestli k němu dojde.“
„Proč bychom nemohli udělat obojí?“ zeptal se Karamon. „Vezmeme prince Grallena zpátky do tábora. Pak může vést uprchlíky k Thorbardinu. Vyřešeno.“
„Princ Grallen? Jaký princ Grallen?“ zeptala se Tika, ale nikdo jí neodpověděl.
„Skvělý nápad, ale nepůjde to,“ rezolutně prohlásil Raistlin.
„Určitě to půjde,“ řekl Karamon.
„Zkus to a uvidíš,“ pokrčil rameny Raistlin. „Pověz to princi Grallenovi.“
Karamon s neobvykle rozpačitým výrazem přešel ke Sturmovi, který stál u dveří a nedočkavě podupával. „Vaše Výsosti, máme v úmyslu jít do Thorbardinu, ale nejdřív si budeme muset kousek zajít. V údolí na severu uvázlo pár našich přátel…“
Sturm se odtáhl. Přeměřil si Karamona skrz hledí. „Sever? Nepůjdeme na sever. Naše cesta vede přes Dergothské pláně. Byl bych vám vděčný za doprovod, člověče, ale jestli míříte na sever, jdu sám.“
„Říkal jsem ti to,“ prohlásil Raistlin.
Karamon hluboce povzdechl.
„Co je se Sturmem?“ polekaně se zeptala Tika. „Proč tak divně mluví?“
„Ta přilba ho ovládla,“ řekl Karamon. „Myslí si, že je trpasličí princ, který žil před třemi sty lety. Je nezvratně rozhodnutý jít do Thorbardinu.“
„Přilba mu nedovolí udělat nic jiného,“ řekl Raistlin. „S kouzlem se nedá dohadovat.“
„Co kdybychom ho srazili, svázali a odtáhli s sebou?“ zeptala se Tika.
Karamon byl pohoršen. „Tiko, mluvíme tady o Sturmovi.“
„No, očividně ne,“ vyštěkla Tika. „Je to princ Kdovíkdo.“ Nerozuměla tomu, ale chápala dost, aby viděla, kam jejich rozhovor povede, a nelíbilo se jí to. „Karamone Majere, naši přátelé jsou v nebezpečí! Nemůžeme je jenom tak opustit!“
„Já vím,“ odpověděl nešťastně. „Já vím.“
„Pochybuji, že bychom ho dokázali srazit,“ podotkl Raistlin. „Přilba ho bude chránit před zraněním. Jestli se na něho pokusíme zaútočit, bude s námi bojovat a někomu se něco stane. To, že se Sturm pokládá za trpasličího prince, neznamená, že ztratil schopnost používat meč.“
Tika se přesunula mezi Raistlina a Karamona. Otočila se k Raistlinovi zády a postavila se Karamonovi, s rukama v bok, rusé vlasy se jí třásly a zelené oči leskly.
„Thorbardin nethorbardin, princ neprinc, někdo musí varovat Řekyvana a ostatní! My dva bychom se měli vrátit, Karamone. Tvůj bratr a Sturm můžou jít do Thorbardinu.“
„Ano, Karamone,“ řekl Raistlin sladce. „Utíkej se svým děvčetem. Nech mě jít přes prokleté Dergothské pláně ve společnosti rytíře, který si myslí, že je trpaslík. Samozřejmě, zemřeme oba a naše poslání selže, ale vy dva se bezpochyby pobavíte.“
Tika byla tak rozzuřená, že se málem otočila a vyťala Raistlinovi políček. Věděla však, že by se tím všechno jenom zhoršilo. Zaťala si nehty do dlaní, aby se ovládla, a dál hleděla na Karamona. Nutila ho, aby se na ni díval, mluvil s ní a přemýšlel o tom, co říká.
„Raistlin přehání,“ řekla mu Tika. „Chce, aby ses cítil provinile. Je to čaroděj! Má svou magii, a jak říkal, Sturma chrání přilba a umí používat meč. Musíš jít se mnou!“
Karamon byl jako na mučidlech. Na tvářích mu naskákaly ohavné rudé skvrny spolu s bílými flíčky. Podíval se na dvojče, pak na Tiku a potom úplně stranou.
„Nevím,“ zamumlal.
Tasslehoff strčil hlavu do dveří. „Jste strašně hluční,“ pravil přísně. „Slyším vaše ječení až na konci chodby!“
Tika se uchýlila k podrážděnému mlčení. Karamon pořád nic neříkal a Sturm začal netrpělivě přecházet tam a zpátky.
„Rozhodnutí je na tobě, bratře,“ řekl Raistlin.
Tika si Karamona přeměřila: „No?“
Karamon se po ní nejistě podíval.
„Mám nápad,“ řekl. „Všichni jsme unavení a hladoví. Byl to dlouhý den. Vraťme se do tunelu, dejme si něco k jídlu a promluvme si o tom ráno.“
„Půjdeš s bratrem,“ řekla Tika ledově.
„Nevím,“ ohradil se Karamon. „Ještě jsem se nerozhodl. Potřebuju si to rozmyslet.“
Tika po něm vrhla pohled – zlověstný zelenooký pohled, který Karamona probodl jako kopí. Rozhněvaně odkráčela z místnosti.
„Tiko! Počkej…“ Karamon vyrazil za ní.
„Kam myslíš, že jdeš?“ dožadoval se Raistlin. „Musíš mi pomoct přesvědčit prince, aby zůstal. Zdržení se mu nebude líbit.“
Karamon sledoval Tiku, jak odchází chodbou zpět ke knihovně. Vypadalo to, že je naštvaná až do morku kostí.
„Tasi, běž s ní,“ řekl tiše Karamon, aby to bratr neslyšel.
Tas poslušně odběhl. Karamon po chvíli uslyšel, jak spolu mluví.
„Co se děje, Tiko?“ zavolal Tas, když se za ní rozběhl.
„Karamon je užvaněný hlupák,“ odpověděla Tika, zalykajíc se vzteky. „A já ho nenávidím!“
„Karamone!“ ostře řekl Raistlin. „Potřebuji tě!“
Karamon si hluboce povzdechl a vrátil se k bratrovi.

Po složitém přesvědčování a naléhání Raistlin nakonec přesvědčil prince Grallena, aby zůstal přes noc v Lebce. Řekl mu, že on i bratr si potřebují odpočinout, než se vydají na cestu, a princ nakonec zdráhavě souhlasil.
Vrátili se do knihovny a odtud zpátky do tunelu. Karamon se bál, že by je drakoniáni mohli najít, a chtěl kamenné dveře zavřít. Raistlin podotkl, že drakoniáni o tunelu nevědí a že by v něm měli být v bezpečí. Zavírání kamenných dveří by nadělalo spoustu rámusu. Poprvé drakoniáni neslyšeli ten rachot pouze z jediného důvodu, a tím byl řev draka. K tomu nebylo co dodat. Dveře zůstaly otevřené.
Jedli střídmě, protože je čekala dlouhá cesta, ať už by se rozhodli jít kamkoliv. Sturm snědl, co mu dali, a okamžitě se ponořil do hluboké dřímoty, ze které ho nebylo možné probudit.
Karamon byl tak nešťastný, že skoro nemohl jíst, Tika s ním nemluvila a ani se na něj nepodívala. Seděla opřená zády o kamennou zeď a rozmrzele žvýkala sušené maso. Raistlin jedl velice málo, jako vždycky, přikázal všem, ať ho nechají na pokoji, a pustil se do studia kouzel. Seděl na podlaze, plášť ovinutý kolem sebe, aby mu bylo teplo, v bledém světle hole, knihu opřenou na kolenou.
Tasslehoffa fascinoval Sturm proměněný v trpaslíka. Šotek seděl a mluvil s princem, dokud princ mluvil s ním, a když Sturm usnul, Tasslehoff zůstal sedět vedle něho a pozoroval ho.
„Dokonce i chrápe jinak než Sturm!“ hlásil Tas, když se Karamon přišel podívat, jak se rytíři daří.
Karamon se podíval na bratra a pak se sklonil a chytil přilbu.
„Chceš ji sundat? Počkej, pomůžu ti!“ nabídl Tas a vzrušeně dodal: „Můžu si ji pak nasadit já? Můžu být princ?“
Karamon jen zabručel. Tahal za přilbu, kroutil jí, a když to nepomohlo, dokonce do ní praštil, jestli nepovolí.
Přilba držela pevně.
„Jediný způsob, jak ji sundat, je vzít to i se Sturmovou hlavou,“ řekl Tas. „To asi nebudeme zkoušet, co?“
„Ne, to ne,“ řekl Karamon.
„To je zlé,“ odpověděl Tas zklamaně, ale vyrovnaně. „No, když už nemůžu být trpaslík, můžu se aspoň bavit tím, že budu sledovat, jak je trpaslíkem Sturm.“
„Bavit se!“ odfrkl Karamon.
Svezl se ke stěně, složil si ruce na hrudi a pohodlně se usadil na podlaze. Nabídl se, že si vezme první hlídku. Tika vstala, otřela si ruce a zamířila k němu. Karamon v duchu zasténal a připravil se.
„Chutnala ti večeře?“ zeptal se rozpačitě a vstal.
Tika se ohlédla přes rameno po Raistlinovi. Když viděla, že je ponořený do čtení, řekla tiše: „Už ses rozhodl. Půjdeš s bratrem, že?“
„Podívej, Tiko, přemýšlel jsem,“ řekl Karamon. „Co kdybychom zítra všichni vyrazili k Thorbardinu? Potkáme se s Flintem a Tanisem a pak může Raistlin zůstat s nimi a my se spolu vrátíme a varujeme ostatní…“
„Chceš říct ‚a pohřbíme je‘,“ prohlásila Tika. Otočila se na patě a vrátila se na svoje místo.
„Nechápe to,“ říkal si Karamon. „Nechápe, jak je Raistlin slabý, jak mu bývá zle. Raistlin mě potřebuje. Nemůžu ho opustit. Uprchlíci budou v pořádku. Řekyvan je chytrý. Bude vědět, co má dělat.“
Raistlin jenom předstíral, že studuje. Když viděl, jak Tika odkráčela, spokojeně se pro sebe usmál. Zaklapl knihu kouzel, uložil ji zpátky do vaku, ve kterém mu ji bratr vždycky nosil, a unavený po celodenní námaze zhasl světlo hole a šel spát.

Noc se prohloubila. Temnota v tunelu byla neproniknutelná. Tika seděla, byla bdělá a naslouchala různým zvukům: Sturmovu hřmotnému chrápání, Karamonovým šouravým krokům, Tasslehoffovu vrtění a funění a dalšímu šumu, možná krysám, možná něčemu jinému.
Tika věděla, co musí udělat. Jen k tomu potřebovala najít odvahu.
Karamon široce zívl. Zatápal ve tmě, nahmatal Tase a zatřásl jím.
„Už se neudržím vzhůru,“ zašeptal. „Teď hlídáš ty.“
„Jistě, Karamone,“ ozval se Tas ospale. „Můžu si sednout vedle Sturma? Mohl by se probudit a já bych se pak mohl prince zeptat, jestli bych si mohl tu přilbu nasadit, aspoň na chvilku.“
Karamon zamumlal něco v tom smyslu, že pokud jde o něj, může jít princ i se svou přilbou rovnou do Propasti. Tika ho slyšela přicházet. Rychle si lehla a zavřela oči, i když ji nejspíš potmě neviděl.
Oslovil ji jménem.
„Tiko,“ zašeptal hlasitě, váhavě.
Neodpověděla.
„Tiko, snaž se mě pochopit,“ řekl žalostně. „Musím jít s Raistem. Potřebuje mě.“
Zůstala zticha. Karamon si hluboce povzdechl, klopýtl přes Sturmovu nohu a šátral kolem, dokud nenašel svou přikrývku a neuložil se. Když začal chrápat, Tika vstala. Našla vak a pochodeň a přikradla se k Tasovi, který se bavil tím, že do Sturma šťouchal prakovkou a snažil se ho probudit.
„Tasi,“ řekla Tika tlumeně. „Potřebuju, abys mi zapálil pochodeň.“
Tas, který vždycky rád pomohl, prohmatal jeden ze svých váčků. Vytáhl křesadlo a pochodeň brzy jasně vzplála. Tika zadržela dech; čekala, že světlo spáče probudí. Raistlin něco zamumlal , stáhl si kapuci přes oči a otočil se. Sturm se ani nepohnul. Karamon, který by zaspal i útok zlobrů, dál chrápal.
Tika si lehce povzdechla. Nechtěla ho probudit, ale přesto byla trošku zklamaná.
„Nevzpomínáš si, kam se poděl můj meč?“ zeptala se Tase.
Šotek se nad tím zamyslel. „Sundala sis ho, když jsme lezli na tu lávku. Asi jsi ho tam v tom rozrušení zapomněla. Nejspíš ještě leží na tom kameni v pevnosti.“
Tika si v duchu povzdechla. Skutečná válečnice by asi nezapomněla, kam si odložila meč.
„Mám ti pro něj zajít?“ dychtivě se zeptal Tas.
„Ne, samozřejmě že ne!“ odpověděla Tika. „Kdo ví, co strašného tam v noci číhá. Podívej se, co se stalo Sturmovi.“
Teď si v duchu povzdechl Tas. Někteří lidi prostě mají štěstí. To není spravedlivé.
„Půjč mi prosím Králíkomor,“ řekla Tika.
Tas nůž laskavě pohladil a podal jí ho.
„Neztrať ho. Kam jdeš?“ zeptal se Tas.
„Zpátky do tábora varovat ostatní.“
„Půjdu s tebou!“ vyskočil Tas.
„Ne.“ Tika zatřásla rusými vlasy. „Máš hlídku, vzpomínáš si? Nemůžeš odejít.“
„Jo. Asi máš pravdu,“ souhlasil Tas rychleji, než čekala. Bála se, že se s ním bude muset dohadovat.
„Šel bych, kdybys mě opravdu potřebovala,“ řekl jí Tas. „Ale pokud ne, radši bych zůstal tady. Nechci přijít o to, jak je Sturm trpaslíkem. Něco takového se nevidí každý den. Půjdu vzbudit Karamona.“
„Ne, nepůjdeš,“ zamračila se Tika. „Pokusil by se mě zastavit.“
Zasunula si Tasův nůž za opasek a vak si přehodila přes rameno.
„Opravdu půjdeš sama?“ zeptal se Tas ohromeně.
„Ano,“ řekla Tika. „A nikomu ani slovo. Rozumíš? Až ráno. Slibuješ?“
„Slibuji,“ nenuceně řekl šotek.
Tika Tase znala a taky věděla, že sliby jsou pro šotky jako pár drobků – snadno se smetou pryč. Přísně se na něho podívala.
„Musíš mi přísahat na všechny věci, co máš ve váčcích,“ prohlásila. „Ať se všechny promění ve šváby a v noci se ti rozutečou, jestli tu přísahu porušíš.“
Tas při té představě vykulil oči. „Musím?“ zeptal se neklidně. „Už jsem slíbil…“
„Přísahej!“ pravila Tika strašlivým hlasem.
„Přísahám,“ polkl Tas.
Tika vykročila tunelem; byla si vcelku jistá, že tahle děsivá přísaha vydrží aspoň pár hodin, dost dlouho na to, aby získala náskok. Ušla však jen kousek, když si ještě na něco vzpomněla, a otočila se.
„Tasi, vyřiď ode mě Karamonovi vzkaz, ano?“
Tasslehoff přikývl.
„Pověz mu, že chápu. Opravdu.“
„Povím mu to. Ahoj, Tiko,“ řekl Tas a zamával jí.
Měl pocit, že je to špatně, aby odešla jen tak sama. Měl by někoho probudit. Pak ale pomyslel na všechny ty úžasné věci, které měl ve váčcích, představil si, jak se mění ve šváby a rozbíhají se pryč, a nevěděl, co dělat. Posadil se zase vedle Sturma a pokoušel se najít způsob, jak slib obejít. Světlo, které Tika nesla, se v dálce zmenšovalo a zmenšovalo, až se mu úplně ztratilo z dohledu, ale Tas pořád ještě nenašel žádnou kličku, kudy z těchhle nesnází.
Přemýšlel dál, tak soustředěně, že uplynuly hodiny a on si toho ani nevšiml.

Ukázalo se, že se Raistlin mýlil, když tvrdil, že drakoniáni o tunelu nevědí. Jakýsi baaz, který se zatoulal do knihovny při pátrání po kořisti, tajnou chodbu objevil. Zrovna byl uvnitř, když zaslechl, jak se lidé vracejí. Než si to uvědomil, vešli dovnitř a on se ocitl v pasti. Baaz uvažoval, že by na ně zaútočil; bylo jich jen pět a z toho jeden byl ufňukaný mrňavý šotek a druhá samice.
Když však baaz uviděl samici, dostal lepší nápad. Ostatní zabije a ji zajme živou, pobaví se s ní a pak ji odtáhne kamarádům a vymění za trpasličí kořalku. Baaz se stáhl dál do černého tunelu, do bezpečné vzdálenosti, a špehoval je.
Dva z nich byli válečníci, kteří sebejistě nosili zbraně. Jeden byl hnusný čaroděj s holí, jejíž světlo mu zraňovalo oči. Baaz nenáviděl všechny, kdo používali magii, a nedůvěřoval jim. Zklamaně se rozhodl nechat skupinu na pokoji, aspoň prozatím. Možná někdo usne na hlídce, pak by se k nim mohl přikrást a podříznout je ve spánku.
Zdálo se, že baaze čeká jen zklamání. První hlídku si vzal velký válečník a zůstal celou dobu ostražitý. Drakonián se bál třeba jen pohnout drápem, aby ho nezaslechl. Pak mohutný muž vzbudil šotka a drakoniánovy naděje stouply, protože i ti drakoniáni, kteří byli na Krynnu noví, věděli, že šotci jsou sice chutní, ale nedá se jim důvěřovat. Věděl však taky, že mají bystré uši a ještě bystřejší oči, a tenhle vypadal pozornější než obvykle. A byl úplně bdělý.
Drakonián se připravil na dlouhou, nudnou noc, když ho náhle potkalo štěstí. Lidská samice zapálila pochodeň, krátce si promluvila se šotkem a odešla tunelem. Prošla těsně před drakoniánem, který číhal ve stínu a snažil se být úplně zticha. Kdyby otočila hlavu, viděla by, jak se mu jasné světlo pochodně leskne na šupinách a ve chtíčem přetékajících očích. Prošla však se svěšenou hlavou, pohled upřený na vlastní nohy. Nevšimla si ho.
Baaz napjatě čekal, kdy za ní vyrazí šotek nebo někdo jiný, ale nikdo nešel.
Baaz se tiše, aby drápy na kamenné podlaze necvakaly, plížil tunelem za samicí. Než po ní skočí, bude ji muset nechat odejít dost daleko od ostatních, aby ji nikdo neslyšel křičet.

– přeložila: Hana Vlčinská

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).