Dítě Noci, Kroniky Havranů 3 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), James Barclay
 |
Erienna sklopila pohled ke své dceři, která jí neklidně podřimovala v klíně, a poprvé začala přemítat nad tím, zda to, do čeho se pustily, nebylo čiré bláznovství. Včerejšek, první den cesty na jih Ostnolesem, proběhl hladce. Lyanna měla skvělou náladu, obě si společně prozpěvovaly do kroku veselou písničku, polostín lesa s občasnými skvrnami slunečního světla působil přátelsky a mezi stromy se vznášela čistá a svěží vůně. První noc v přírodě byla pro Lyannu opravdovým dobrodružstvím – spala pod širým nebem, přikryta jen matčiným pláštěm a chráněna zajišťovacími kouzly. Zatímco dcerka spala, zašla její matka ještě dál, ponořila se do spektra many, okusila jeho chaotické proudění a pátrala v něm po známkách čehokoliv, co tam nepatří.
Ne, že by si myslela, že jim té noci hrozí nějaké nebezpečí. Věřila, že Gilda ví, co dělá, a postará se o ně. A přestože v Ostnolese žili vlci, neslyšela, že by si někdy troufli na člověka. Kromě toho by se jim jako čarodějka z Dordoveru dokázala ubránit snáz než leckdo jiný.
Ale dnes, druhého dne putování, nastala změna. Hlouběji v lese klenba listí zhoustla a matka s dcerkou kráčely povětšinou ve stínu. Náladu jim zlepšovaly jen okamžiky, kdy si mezi větvemi nalezl cestičku na zem paprsek slunce a osvětlil jim půdu pod nohama. Jejich počáteční zpěv a bezstarostné švitoření se postupně vytrácely, až nakonec obě ztichly. Přestože se pak Erienna pokoušela hledat témata k hovoru, aby dcerku nějak zabavila, vyznívala její snaha naprázdno, a několikrát se jí dokonce slova zadrhla na rtech, když pohlédla do Lyanniných bojácných očí a uviděla v nich narůstající neklid. Erienna se popravdě řečeno cítila stejně. Chápala, nebo si alespoň myslela, že chápe, proč musejí putovat samy, jenže její důvěra v Gildu se rychle vytrácela. Očekávala, že se s nimi nějak spojí, ale to se zatím nestalo; každá prasklá větvička a každé zaskřípění ve větvích stromů ji vyděsily k smrti. Napínala uši, aby zachytila zpěv nějakého ptáka, což by Lyanně zlepšilo náladu. Když totiž v lese zpívají ptáci, lhala jí, nehrozí cestovatelům žádné nebezpečí.
Erienna se neustále usmívala, i když věděla, že Lyannu to zřejmě nepřesvědčí a že už kráčí jen velice neochotně. Přesto poslušně šlapala dál. Stejně jako předtím se ale i nyní rychle unavila a později odpoledne musely obě zastavit a odpočinout si. Erienna se opřela zády o kmen stromu porostlý mechem a Lyanna opět usnula. Ubohé dítě. Je jí jen pět let a už jí jde o život. Kdyby to tak jenom tušila.
Erienna pohladila spící Lyannu po dlouhých černých vlasech a zpod hlavy jí jemně vykroutila její hadrovou panenku, která ji musela tlačit do tváře. Zvedla oči a rozhlédla se po okolním lese. Zvuk větru prohánějícího se mezi stromy a mírné kývání stinných větví nad hlavou jí připadalo zlověstné. Představila si, jak je obkličuje vlčí smečka, ale rychle potřásla hlavou, aby tu myšlenku zapudila. Někdo je však sledoval. Cítila to. A narůstaly v ní obavy, že to není nikdo z Gildy. Při tom pomyšlení se jí divoce rozbušilo srdce a ovládla ji panika. Před očima se jí začaly míhat stíny, braly na sebe lidskou podobu a neustále jí unikaly za hranice zorného pole, kde je nemohla odhalit. V ústech měla sucho. Co tady u všech bohů s Lyannou vlastně dělají? Žena a malá holčička, pronásledované silou příliš mocnou, než aby jí mohly vzdorovat, a obě svěřily život do rukou naprostým cizincům, kteří už je jistě dávno opustili.
Přestože bylo horké odpoledne, přeběhl Erienně mráz po zádech a ona se otřásla. Pohyb probudil Lyannu, která k matce vzhlédla a snažila se v jejích očích vyhledat útěchu. Žádnou nenašla.
„Mami, proč se na nás jenom dívají? Proč nám nepomůžou?“
Erienna neříkala nic, dokud Lyanna otázku nezopakovala a nedodala: „Nemají nás rádi?“ Čarodějka se pousmála a prohrábla dcerce vlasy.
„Myslíš, že tebe někdo nemá rád? Ovšemže nás mají rádi, broučku. A nablízku nám nejsou, protože se asi starají, aby nás nesledoval nikdo ošklivý.“
„Kdy už tam budeme, mami?“
„Už brzy, miláčku, už brzy. Pak si budeš moci v klidu odpočinout. Už to není daleko.“ Ta slova jí ale v uších zněla prázdně a vítr mezi stromy jako by šeptal, že se blíží smrt.
Lyanna se na matku přísně zadívala a téměř neznatelně se jí chvěla bradička.
„Mně se tu nelíbí, mami,“ postěžovala si.
Erienna se znovu otřásla. „Mně taky ne, miláčku. Najdeme si nějaké lepší místo?“
Lyanna přikývla. „Viď, že nedovolíš, aby mě ti oškliví lidé chytili?“
„To víš, že ne, broučku.“
Pomohla dceři vstát, přehodila si přes rameno vak a obě opět vyrazily k jihu, jak jim bylo nakázáno. Po cestě neustále zrychlovaly, aby unikly neviditelným fantómům, kteří se zdáli být blíž a blíž. Erienna se pokoušela vzpomenout si, jak postupovali Neznámý a Thraun, když chtěli setřást pronásledovatele. Zahlazovali otisky v hlíně, opatrně našlapovali a kladli falešné stopy. Zvažovala dokonce, zda by dokázala seslat Neviditelnost a nést Lyannu v náručí, aby zůstaly obě skryté nepřátelským zrakům. Bylo by to možné, ale nesmírně únavné a vyčerpávající.
Ponuře se usmála. Lyanně by se to určitě líbilo, viděla by v tom úžasnou novou hru, která by ji mohla opět rozveselit. Při té hře by jim ale šlo o všechno.
Pohybovali se lesem velmi zkušeně, ale elfům pod klenbou stromů neuniklo vůbec nic. Ren’erei neskrývala překvapení nad tichostí, s níž se přesouvali, a nad pečlivou snahou nezanechat po sobě žádné stopy. Musela uznale pochválit dokonce i trasu, kterou si zvolili – co chvíli měnili původní směr, aby zmátli případné pronásledovatele. Většinu z nich by ze stopy skutečně svedli, jenže Ren’erei a Tryuun se v lese narodili a zaznamenali každou nepatrnou změnu, kterou lidé mezi stromy zanechali. Rozdrcený lístek, kousek kůry, odloupnutý z kmene v podezřelé výšce nad zemí, či zdánlivě nahodile ležící větvičky v podrostu. Elfí stopaři navíc dovedli číst i nezvyklé stíny, nepravidelnosti v proudění vzduchu a drobné změny ve zvucích, které vydávali lesní obyvatelé.
Ren’erei šla první a Tryuun sestru jistil ze vzdálenosti asi dvaceti sáhů. Elfí sourozenci už vetřelce sledovali celý den, ale ani jedinkrát jim nedali najevo, že se za nimi plíží dva tiché stíny.
Elfka se pohybovala mírně přikrčena, očima propátrávala okolí, každý krok jejích měkkých kožených bot byl neslyšný a jistý, zatímco její kabátek s hnědozelenými skvrnami, vesta i kalhoty dokonale splývaly s polostínem mezi stromy. Byli blízko. Svišti sídlící mezi kořeny vysokých borovic, které vyrůstaly o něco dál vpředu, varovně zahvízdali, ve stojatém vzduchu těsně nad linií podrostu se vznášel zvířený prach a v zaschlém bahně se pozvolna napřimovaly trsy trávy, které se vzpamatovávaly po přišlápnutí lidskou nohou.
Ren’erei se zastavila u širokého kmene mohutného starého dubu, přiložila na něj ruku, aby zjistila, jaké v něm proudí energie, a druhou natáhla dlaní napřed do prostoru jako znamení pro Tryuuna. Ani se tím směrem nepotřebovala podívat a věděla, kde se její bratr ukrývá.
Drobný vzdušný vír, který rozkýval kapradí a listí na nízkých větvích, jí napověděl, že deset sáhů od ní se pohybuje mág pod ochranou Neviditelnosti. Třebaže se pohyboval velice klidně a pozvolna, nezastavoval se, aby se v nestřeženém okamžiku nedopatřením nezviditelnil. Ren’erei ho se zaujetím pozorovala.
Prsty se téměř dotýkala země, když v hlubokém předklonu vyrazila vpřed, rychle překonala vzdálenost, která je dělila, a podle stínů si v duchu dokreslila přesnou polohu a siluetu mága. Byl vysoký, štíhlý a jistě v dobré kondici, ale o smrtelném nebezpečí, které mu hrozilo, vůbec nic nevěděl. Elfka se pohybovala tiše a svým pohybem jako by přirozeně patřila do lesa, což vnímali stejně i všichni lesní tvorové, kteří tu žili.
V poslední chvíli hmátla po noži ukrytém v kožené pochvě, napřímila se, zezadu uchopila mága za čelo, zvrátila mu hlavu a prořízla mu hrdlo. Do podrostu vytryskla krev, muž sebou zaškubal a padl k zemi. Byl tak překvapen, že nedokázal ani varovně vykřiknout. Neviditelnost přestala působit a odhalila jeho těsně přiléhavý oděv a vyholenou hlavu. Ren’erei se nikdy nedívala do tváře těch, které takto zabila. Nevěřícný, nechápavý výraz v jejich očích způsoboval, že se vždycky cítila provinile.
Obrátila ležící tělo tváří dolů, vrátila nůž do pochvy a Tryuunovi dala znamení, že mohou pokračovat.
Mág nebyl sám, někde tu byl ještě jeden. Erienně a Lyanně šlo o život a den pozvolna přecházel v noc.
- překlad: Jan Kovář
