Blikání pouličních lamp, pach všudypřítomného velrybího oleje, špetka magie a hromady gangů a nájemných vrahů. A nejproslulejším z nich je Nůž z Dunwallu, nájemný vrah Daud, ve kterém se hnulo svědomí. Své problémy hodlá vyřešit originálním způsobem – vraždou samotného Cizince. Dokáže starý zabiják najít zbraň schopnou zabít boha anebo stráví poslední chvíle života honbou za pouhým mýtem?

Fenomén Dishonored zaujal především temnou atmosférou a solidně ztvárněným steampunkovým světem. Zatímco hry mají i kvalitní dějovou linku, okořeněnou morálními volbami, Daudův návrat je dějově vyloženě plytký. Což o to, původní nápad je to solidní – vyprávět děj z pohledu postavy, která byla v minulém díle hlavním záporákem a provést čtenářem jejím přerodem– jenomže k tomu v knize nedojde. Adam Christopher to přeskočí a přenese nás rovnou k novému Daudovi, který chce za každou cenu zabít Cizince a zbavit se jeho znamení. Celý příběh je vlastně jenom chozením z místa na místo a zoufalým hledáním mýtické dýky lemované řadou soubojů.

Na Cizince přitom Daud svede vinu za všechny své činy a jeho zabitím chce vše vyřešit. Snaha zbavit se Cizincova „prokletí“, které člověku propůjčuje spoustu schopností, by vyzněla věrohodněji, kdyby v knize zaznělo, proč se znamení chce Daud zbavit. Nejde o příliš důvěryhodnou motivaci, zvlášť když Cizincovo znamení, které mu propůjčuje speciální schopnosti, neustále využívá. Častokrát navíc k celkem zbytečným úkonům a přehnaně často. Evidentně proto, aby si čtenáři mohli zavzpomínat na hezké triky ze hry. Jistě Cizinec rozhodně není nějaký veselý kumpán z hospody a jeho praktiky si neberou servítky, jenomže poněkud chybí vysvětlení, proč Daudovi trvalo desítky let, než se s tím rozhodl něco dělat. A proč ho celou dobu poslouchal.

Jistě komplikovanou zápletku a kdovíjak propracované charaktery vlakové čtivo z herního světa nutně nepotřebuje, a spousta autorů si proto s dějem hlavu příliš nelámou a vystačí si s osnovou dodanou herním studiem. Horší je, že Daudův návrat postrádá i nějaký konec. Dokonce nedojde ani na laciný cliffhanger, který by lákal na další díl, děj jednoduše končí useknutý během jedné z mnoha zastávek za hledáním artefaktu. Aby to nebylo ale tak jednoduché, je konec knihy poznamenán divokým cestováním v čase. To sice nic nevysvětluje a do světa Dishonored ani příliš nezapadá, zato však dokáže čtenáři v hlavě vyvolat solidní zmatek.

Našly by se i další chybičky, například nesmyslné dělení kapitol, které vyznívají jako by někdo vzal hotový román a rozsekal ho na předem určený počet oddílů. Jejich jediný smysl je v poskytnutí prostoru pro fiktivní citáty. Ty sice s dějem příliš nekorespondují, ale občas dokreslují atmosféru světa. Lépe na tom nejsou ani interludia v podobě flashbacků do minulosti. Ty mají s dějem knihy také jen minimální spojitost.

A tak zůstalo jenom vcelku zajímavé prostředí Impéria, a hlavně několik bizarních, ale velmi efektních nápadů pro akční scény, které osvěžují kulisy jinak chatrného příběhu. Přestože dějem na čtenáře moc nezapůsobí, dokáže Adam Christopher solidně vtáhnout do ponurého světa. Stránky přitom ubíhají díky množství akce až překvapivě rychle. Bohužel v konečném důsledku Daudův návrat zaostává i za předchozí knihou a namísto toho, aby využil přednosti světa naplno, Adam knize přidal ještě další neduhy. Je to rozhodně škoda, protože originalitu a atmosféru svět Dishonored má, ale ani to nezachrání odfláknutý příběh. Daudův návrat může posloužit pouze jako hezký průvodce Ostrovním impériem, který dovolí hráčům se podívat na herní lokace jinýma očima. Kniha sama o sobě ale bohužel nemá v podstatě co nabídnout.

• Adam Christopher: Daudův návrat (Dishonored 2)
• Baronet, 2018
• Překlad: Martin König
• Obálka: Bethesda
• 296 stran, 349 Kč (v e-shopu Fantasye již za 314 Kč)