Děti vánice: I mocní mágové rádi vzpomínají, Tereza Matoušková: Děti vánice
 |
Podmoří je zvláštní místo, kde spolu věda a magie nesoupeří, ale navzájem se doplňují. V praxi tato tolerance často znamená, že na jedince čeká mnohonásobně vyšší riziko nějaké smrtelné nehody. To však nebrání některým obyvatelům Podmoří, aby se neustále nepokoušeli podmanit si svými kouzly svět. Nezkrocené magické experimenty ale umí i horší věci než zabíjet.
Zorena platí za mocnou Temnářku bez bázně a hany a s více než pěti sty lety zkušeností. Když proto v Lerienu vypukne povstání, neváhá vrchní čarodějka ani minutu, sebere dostatečnou vojenskou (a tím pádem magickou) sílu a vydá se na pomoc ohrožené posádce. Jenomže teleport v průběhu přenosu selže a výkvět magické školy zůstane trčet kdesi v horách. Tam si kvůli nečekaně silné zimě krátí čekání na zázrak vzpomínáním.
Záhy se ovšem přeci jen ukáže, jak příhodná doopravdy je v tomto zaostalém regionu přítomnost mocných mágů. Místní krajina totiž skrývá děsivá tajemství, která jako by uprchla z dílen těch nejšílenějších experimentátorů se syrovou magií. Je více než zřejmé, že původní mise bude muset ustoupit mnohem aktuálnějším hrozbám. Zorena postupně poznává i ty stránky života s magií, která by raději vůbec neviděla.
Tereza Matoušková v pěti bodech
- Narodila se roku 1990 v Uherském Hradišti.
- Vystudovala evoluční a ekologickou biologii na Masarykově univerzitě.
- Od gymnaziálních let tvoří temný fantasy svět Podmoří.
- Debutovala románem Branou snů, který vydala vlastním nákladem.
- Kromě psaní a studia se věnuje i pravidelným literárním workshopům v Praze a Brně.
Stará, leč atraktivní čarodějka, nemá příliš na výběr. Nebezpečí je třeba vypátrat a odstranit. Pokud možno tím nejkomplikovanějším způsobem, aby měly jednotlivé postavy, v čele se Zorenou pochopitelně, dostatek času vzpomínat na svá minulá dobrodružství. A vzpomínají tak intenzivně, až si občas těch aktuálních problémů zapomenou všímat. Čtenář pak má pocit, jako kdyby snad šla hlavní zápletka vyřešit jedním středně obtížným zaklínadlem s prodlouženou trvanlivostí.
Tereza Matoušková rozehrála události Dětí vánice velice slibně. Děj zpočátku ubíhá ve vysokém tempu a nutí tak čtenáře co nejrychleji listovat stránkami knihy. Navíc se autorce podařilo nenásilnou formou vpravit do příběhu i zmínky o místních reáliích, které jinak mohly svou odlišností oproti realitě nezasvěcené jen mást. To se naštěstí vůbec neděje, což ještě umocňuje pozitivní zážitek ze čtení několika prvních stran.
Záhy po slibném rozjezdu se celé soukolí bohužel zadrhne. Nepomůže ani velké množství postav, o nichž je třeba něco vědět, ani neustálé nostalgické nahlížení do minulosti. To až na pár světlých výjimek příběhu nic nepřináší, pouze celý sled událostí zbytečně zpomaluje a svým častým výskytem může potěšit jedině jistého neuznaného českého génia. Čtenář toužící po napínavé zápletce je tak až příliš brzy sám zapleten do nepřehledné sítě kurzívou psaného textu, jenž většinou začíná slovy: „Pamatoval si, jak…“ Občasné příliš šroubované dialogy spolu s některými drobnými nedostatky v příběhové logice (pár hodin mrtvé tělo v mrazivém počasí bez bližšího vysvětlení vesele hnije), pak obraz nevyužitého potenciálu pouze dokreslují.
Děti vánice rozhodně nebudou patřit mezi nejvyhledávanější literární kusy. Krátký rozsah ovšem dává ideální příležitost seznámit se s tajemným a atraktivním světem Podmoří, na němž autorka intenzivně pracuje již několik let. Nezbývá než doufat, že se příští výlet za magií obejde bez nostalgie.
- Tereza Matoušková: Děti vánice
- Epocha, 2016
- Obálka: Alena Kubíková
- 186 stran, 169 Kč (v eshopu Fantasye již za 152 Kč)
