Den trifidů, John Wyndham
 |
Těžko bych našel knihu, která by pro můj vztah k fantastice měla klíčovější význam než právě Den trifidů. A zároveň bych stěží hledal žánrovou knihu, již jsem četl častěji (šestkrát?). Wyndhamův legendární román pro mě byl iniciačním textem, který mi před třiceti lety předestřel celý nový svět, a i když je mi jasné, že k němu nedokážu být nestranný, pořád si myslím, že je to setsakra dobré čtení.
Málokdo si dnes dokáže představit dobu, kdy pouhé doporučení k vydávání západní fantastiky mohlo znamenat konec něčí kariéry. A když už sítem všemocné cenzury nějaký text přeci jen propadl, bylo jasné, že nikterak nesměl tehdejší režim provokovat – a naopak musel s ním aspoň v něčem souznít (často i za cenu zveličování naprosto podružných dějových motivů). Z přehršle skvělých knih se tak k českému čtenáři dostal jen zlomek, který pak utvářel vkus několika generací fanů. U mě takovými dodnes nezbořitelnými pilíři byli Andersonovi Strážci času, Clarkovo Setkání s Rámou, Heinleinovy Dveře do léta, Bradburyho Marťanská kronika, Asimovovy Ocelové jeskyně… a samozřejmě klenot (v té době) nejzářivější, Den trifidů.
Konec civilizace
Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku…
Psaným a často opakovaným pravidlem je, že při čtení vás musí chytnout hned první věta – a pak už to jde samo. V případě Dne trifidů je tato poučka dovedena do absolutní dokonalosti. V prvním souvětí románu je totiž všechno – prvek tajemství, jakéhosi podprahového strachu… a hlavně očekávání, co přijde dál.
Hlavní hrdina a vypravěč Bill (toho času v londýnské nemocnici s očima zavázanýma po „pracovním úrazu“ – zasažení trifidím jedem) se ten den probudí do světa, jenž oslepl. A to doslova – blíže nespecifikovaný a svou barevností mimořádně krásný rej meteoritů (který však mohl být i něčím zcela jiným, umělým, vyrobeným lidmi) nenávratně připraví o zrak všechny, kdo jej sledovali. Vyvázne málokdo – a to většinou podobnou náhodou jako Bill.
Život tak, jak ho známe, se posléze velice rychle hroutí. Dochází k rabování, vraždám, nehodám, slepci se seskupují do izolovaných skupinek vedených vidoucími, kteří však řešení situace vnímají zcela rozdílně a podle svého naturelu (od prachsprostého loupení až po budování utopie založené na křesťanských základech).
V závětří navíc číhají dvě největší pohromy, které mohou být pro lidstvo fatální – smrtící epidemie, a především trifidi, hromadně prchající z oplocených farem a školek. Jedovaté rostliny, které mohou chodit, krmí se hnijícím masem – a osleplé lidi zabíjejí svým chapadlem stejně jednoduše jako dobytek vedený na porážku.
Moderní klasika
John Wyndham nebyl ani zdaleka tak plodný (a úspěšný) autor jako mnozí jeho kolegové a nikdy nepatřil k těm, kteří byli obecně považováni za revolucionáře, co přetvářeli základy žánru a posouvali jej někam dál. Den trifidů se poprvé objevil v roce 1951 a dodnes je daleko oblíbenější u nás než ve světě. Což je důkazem toho, jak je popularita nevyzpytatelná – a jak v podstatě vůbec nesouvisí s kvalitou samotného textu.
Den trifidů totiž bezesporu kvalitní text je.
Samozřejmě, v prvním plánu pracuje s všeobecným a pro spisovatele
oblíbeným podprahovým strachem té doby – vzhledem k rozložení sil ve
světě a studené válce dojde ke katastrofě, která současnou civilizaci se
všemi jejími morálními kodexy a zvyklostmi rozmetá na kusy.
A samozřejmě, analytický, takřka deníkový, lineární způsob
vyprávění (okořeněný naivní romantickou zápletkou) je na dnešní
zrychlenou dobu trochu archaický. Jenže to, co je pod tímto trochu
zaprášeným povrchem, knihu posouvá podstatně dál.
Především je to myšlenka (a její následné v rámci děje zcela logické zdůvodnění), jak křehké základy lidská společnost má, jak málo stačí k tomu, aby se zcela a nenávratně rozpadla. Atmosféra zmaru a neustálého bloudění po slepých uličkách, neschopnost nalézt cestu, jak z toho průšvihu ven (popisovaná z pohledu Billa, skoro až dantovského poutníka procházejícího peklem), je nesmírně působivá – a znepokojivě realistická.
A pak samotní trifidi jako bonus. Geniální myšlenka geneticky vyšlechtěných, chodících rostlin se smrtelně nebezpečným chapadlem plným jedu a „úlovou“ inteligencí (jejíž vysvětlení však nikdy nepřekročí mez dohadů – což je jenom dobře, protože jsou tajemství, která musí zůstat tajemstvími, aby neztratila svou přitažlivost) má v sobě rovněž více rovin. Na první pohled tu „pulpovou“, blížící se klasickým béčkovým nápadům sci-fi doby Zlatého věku a před ním. Ale zároveň velice uvěřitelnou svým vědeckým podhoubím, a především zasazením do zcela konkrétního rámce postkatastrofického světa Anglie padesátých let. Právě pro toto propojení dvou tehdy nesouměřitelných motivů považuji „trifidy“ za jeden z počátků moderní sci-fi.
Den trifidů jako román si možná pro určitý schematismus absolutní stovku nezaslouží. Je to však podobné jako u Hvězdné pěchoty – vzhledem k jeho významu pro české a slovenské čtenáře fantastiky mé generace (a několika dalších) nemohu hodnotit jinak.
- John Wyndham: Den trifidů
- překlad: Jaroslav Kořán
- obálka: Jaroslav Křesala
- vydal: BB art, Praha 1999
- 280 stran, 229 Kč
Článek vyšel v Pevnosti 08/2010
28. září 2011, Jiří Popiolek