Dcera čisté krve, Černé drahokamy 1
 |
Anne Bishopová: Dcera čisté krve
Černé drahokamy – kniha první
Co kdyby existovala kultura vycházející z temné strany fantazie?
Jakou by měla morálku a měřítko hodnot? Co kdyby tato kultura byla ve své
Temnotě velice elegantní a byla by stejně něžná jako výbušná,
vášnivá a násilná? Co kdyby ženy byly dominantním rodem, kterému by
agresivní a inteligentní muži-válečníci sloužili?
Před sedmi sty lety černá vdova prožila mystické vidění a
z pavučiny jejích snů a vizí vzešlo starodávné proroctví.
Nyní se říše Temnoty připravuje na příchod Královny, která bude
vládnout mnohem větší mocí a silou než samotný pán Pekla. Ale Královna
je ještě mladá, přístupná všem vlivům a korupci.
Kdo ovládá Královnu, ovládá i Temnotu.
U ohňů pekelných! Nic. Nečekal nic, dokud nenarazil na rudou barvu. Po
zrození musela přece nosit rudé drahokamy, aby mohla nosit černé, až
obětuje Temnotě. Čarodějka vždycky nosí černé.
Saetan moc nepřemýšlel a brnknul na černé vlákno.
Pod ním se ozvaly vibrace.
Saetan pustil její ruce a ohromilo ho, že se mu jeho vlastní ruce netřesou.
Těžce polkl, aby z hrdla uvolnil stažené srdce. „Už jsi prošla
ceremoniálem zrození?“
Jaenelle sklopila hlavu.
Saetan jí jemně nadzvedl bradu. „Jaenelle?“
Safírové oči byly plné zoufalství. Po tváři jí stékala slza. „Ne …
nepovedla se mi zkouška. Znamená to, že musím ty drahokamy vrátit?“
„Nepovedla … jaké drahokamy?“
Jaenelle zajela rukou do záhybů modrých šatů a vytáhla sametový sáček.
Na stolku u Saetanova křesla sáček rozevřela. Hrdě, ale tak trochu
uplakaně se při tom usmívala.
Saetan zavřel oči, opřel si hlavu o křeslo a upřímně doufal, že se
místnost přestane točit ve zběsilých vírech. Nemusel se na drahokamy
dívat, aby věděl jaké to jsou: dvanáct nebroušených drahokamů. Bílý,
žlutý, tygří oko, růžový, modrý jako letní obloha, nachový, krvavě
opálový, zelený, safírový, rudý, šedý a ebonitově tmavošedý.
Nikdo nevěděl, odkud se drahokamy berou. Pokud někomu bylo souzeno, aby nosil
drahokam, prostě se objevil na oltáři po ceremoniálu zrození nebo po
obětování Temnotě. I když byl ještě mladý, bylo velkou vzácností
dostat nebroušený drahokam – drahokam, který ještě nikdo jiný čisté
krve nikdy nenosil. Když on sám dostal černý drahokam, také nebyl
broušený. Ale dostat celou sadu nebroušených drahokamů…
Saetan se natáhl a špičkou nehtu poklepal na žlutý drahokam. Zablýskal se
a uprostřed jako by se vzňal plamen, který ho měl varovat. Zamračil se a
byl zmatený. Drahokam se sám identifikoval jako žena, že je spojený
s Čarodějkou a ne s mužem čisté krve, ale byla v něm i drobná stopa
po mužnosti.
Jaenelle si utřela slzy z tváří a popotahovala: „Světlé drahokamy jsou
na cvičení a na každodenní věci, než to budu umět tady s těmi.“
Vytáhla další sametový sáček.
Místnost zavířila všemi směry. Saetanovy nehty se zaťaly do kůže
opěradla u křesla.
U ohňů pekelných! Matko noci, nechť je Temnota milosrdná!
Třináct nebroušených černých drahokamů, drahokamů, které už žhnuly
vnitřním žárem psychického pouta. Vidět tuhle dívku spojenou poutem
s černým drahokamem, a nemít přitom probádané její nitro až do hlubin,
bylo dost znepokojující, ale vnitřní síla vyžadovala spojení a držení
třinácti drahokamů …
Po páteři mu přejel strach, který se pak rozlil do žil.
Příliš mnoho síly. Příliš mnoho. Ani příslušníci čisté krve neměli
mít nikdy k dispozici tak velkou sílu. Ani žádná Čarodějka ještě nikdy
neovládala tak velkou moc.
Tahle ano. Tahle mladá Královna. Dcera jeho duše.
S velkým úsilím Saetan zklidnil dech. Mohl ji přijmout. Mohl si ji
zamilovat. Nebo se jí mohl bát. Rozhodnutí bylo na něm, a ať už se teď a
tady rozhodne jakkoli, bude s tím muset žít.
Černé drahokamy zářily. Černý drahokam v jeho prstenu se rozjasnil, jako
by drahokamům odpovídal. Saetanovi klokotala krev v žilách a rozbolela ho
hlava. Síla v těchto drahokamech na něj působila a vyžadovala po něm
uznání a ocenění.
A on najednou zjistil, že jeho rozhodnutí je koneckonců velice prosté –
vždyť už se rozhodl kdysi hodně dávno.
„Kde jsi k nim přišla, Jaenelle?“ zeptal se chraptivým hlasem.
Jaenelle nahrbila ramena. „Mám je od Lorna.“
„Od … od Lorna?“ Lorn? Bylo to jméno z nejstarobylejších
bájí příslušníků čisté krve. Lorn byl poslední princ Draků, první
rasy, která stvořila čistou krev. „Jak … kde ses setkala
s Lornem?“
Jaenelle se ještě více stáhla do sebe.
Saetan ovládl nutkání tu odpověď z ní vytřást a stačil jen vydechnout:
„Tajemství mezi přáteli, ano?“
Jaenelle přikývla.
Znovu vzdychl: „V tom případě předstírej, že jsem se nikdy na nic
neptal.“ Prstem ji pošimral po nose. „Ale to současně znamená, že
nepůjdeš za ním a nebudeš mu vykládat naše tajemství.“
Jaenelle na něj pohlédla a velké oči měla dokořán: „My nějaké
máme?“
„Ještě ne,“ zabručel, „ale hned jedno vymyslím, abychom ho
měli.“
Zasmála se a v tom zvuku jako by zazvonilo stříbro a přitom měla hlas
hebký jako samet. Byl to velice zvláštní zvuk, který naznačoval, jaký
bude mít Jaenelle hlas v dospělosti. Stejně tak její obličej, který teď
vypadal až příliš exoticky a podivně, ale sladká Temnoto, až to děvče
vyroste!
„Tak dobře, Janelle, tak teď ta naše záležitost. Drahokamy zatím ukliď.
Nebudeš je potřebovat.“
„Záležitost?“ zeptala se, sbírala drahokamy, strkala je do sáčků a
uklízela do záhybů šatů.
„Tvoje první lekce v základech magie.“
Jaenelle jakoby se zasmušila a rozveselila současně.
Saetan zkroutil prst. Obdélníkové těžítko se zvedlo ze stolu z černého
dřeva, proklouzlo vzduchem a přistálo na malém stolku. Těžítko bylo
z leštěného kamene vytěženého ze stejného lomu jako kameny, které
použil, když budoval síň v této říši.
Saetan postavil Jaenelle před stolek: „Chci, abys natáhla jeden prst a
ukázala na to těžítko … asi takhle … a pohni jím po stole, jak nejvíc
ti to půjde.“
Jaenelle váhala, olízla si rty a natáhla prst.
Saetan díky svému černému drahokamu ucítil nával syrové síly.
Těžítko se ani nepohnulo.
„Zkus to znova, Jaenelle. Na druhou stranu.“
Opět vycítil podobný nával energie, ale těžítko se nepohnulo.
Saetan se poškrábal na bradě a byl zmatený. Tohle bylo poměrně jednoduché
kouzlo, něco, s čím by neměla mít žádné větší obtíže.
Jaenelle povadla: „Zkouším to,“ pravila zlomeným hlasem, „zkouším to,
zkouším to pořád dokola, ale nikdy se mi to nepovede.“
Saetan ji objal a ucítil hořkosladkou bolest v srdci, když ho pažemi objala
kolem krku. „To nevadí, Jaenelle. Nějakou dobu to trvá, než se naučíš
kouzla.“
„Ale proč to nedokážu? Všichni mí přátelé to znají.“
Saetan ji sice nechtěl od sebe odstrkovat, ale přinutil se, aby ji měl na
délku paže od sebe. „Možná bychom mohli začít s něčím osobním. To
bývá jednodušší. Máš s něčím nějaké problémy?“
Jaenelle si prohrábla vlasy a pak se zamračila: „Vždycky mám problémy,
že nemůžu najít svoje boty.“
„Tak to je dost dobré.“ Saetan se natáhl po holi. „Polož jednu botu
před stolek a pojď si stoupnout tady ke mně.“
Dokulhal do vzdálenější části místnosti a postavil se zády ke
Cassandřině portrétu. Dělalo mu trochu škodolibé potěšení, že dává
své nové Královně první lekci z magie pod pozornýma, avšak nevidoucíma
očima jeho poslední Královny.
Když se k němu Jaenelle připojila, řekl jí: „Magie většinou vyžaduje,
aby se fyzická činnost přeměnila v mentální činnost. Chci, aby sis
představila … mimochodem, jak jsi na tom s fantazií?“ Saetan se odmlčel.
Proč vypadala tak nešťastně? Vždyť ji chtěl jen trochu poškádlit. Už
měl to potěšení vidět jejího motýla. „Chci, aby sis představila, že
zvedáš tu botu a přenášíš ji sem k nám. Natáhni se pro ni, chyť ji a
přines ji.“
Jaenelle natáhla ruku, jak nejdále to šlo, zaťala ruku v pěst a trhla.
A pak se to všechno stalo.
Kožená křesla u ohně vyskočila směrem k Saetanovi. Použil proti jejímu
kouzlu svoje kouzlo a měl kratičkou chvíli, aby pocítil šok, že se nic
neděje. Hned poté ho jedno křeslo smetlo a Saetan letěl vzduchem, až dopadl
do druhého křesla. Měl sotva tak čas schoulit se do klubíčka, než
přiletělo křeslo, které stálo u velkého stolu z černého dřeva.
Vrazilo do zad křesla, v němž Saetan seděl, pak se převrátilo a uvěznilo
ho uvnitř, jako by seděl v kleci. Slyšel, jak vzduchem létají knihy
vázané v kůži, jako by v místnosti byli zdivočelí ptáci. Knihy
dopadaly s žuchnutím na zem. Jeho boty se chtěly vyzout z nohou. A do toho
všeho Jaenelle ječela: „Dost, dost, dost!“
Trvalo několik vteřin, než všechno utichlo.
Jaenelle nahlédla do skuliny mezi dvěma křesly. „Saetane?“ zeptala se
tichým a vystrašeným hláskem. „Saetane, jsi v pořádku?“
Saetan použil kouzlo a poslal křeslo, které ho přikrývalo, zpátky ke stolu
z černého dřeva. „Jsem v pořádku, Jaenelle.“ Nacpal nohy do bot a
opatrně vstal. „To bylo takové vytržení, jaké jsem už celá staletí
nezažil.“
„Doopravdy?“
Urovnal si černou tuniku a vlasy. „Ano, doopravdy.“ Ať už je strážcem
nebo ne, muž jeho věku by neměl dovolit srdci, aby mu takhle
poskakovalo v hrudním koši.
Saetan se rozhlédl po studovně a zasténal. Kniha, která ležela na pultíku
na čtení, visela převrácená ve vzduchu. Ostatní knihy vytvořily hromádky
na podlaze studovny. Pravda byla taková, že jediný kožený předmět, který
nereagoval na Jaenellinu výzvu, byla její bota.
„Je mi to moc líto, Saetane.“
Saetan zaťal zuby. „To chce trochu času, Jaenelle.“ Klesl do křesla.
Tolik syrové energie, ale přesto stále ještě tak zranitelná, než se
naučí ji správně používat. Myslí mu proletěla myšlenka. „Ví ještě
někdo o těch drahokamech, co ti dal Lorn?“
„Ne.“ Její hlas zněl jako šepot o půlnoci. Strach a bolest naplnily
její safírové oči a bylo v nich ještě něco, co bylo mnohem hlubší než
tyto povrchní pocity. Něco, co ho zamrazilo až na kost.
Ale mrazilo ho i ze strachu a bolesti, které spatřil v jejích očích.
Dokonce i silné dítě, mocné dítě je určitě závislé na dospělých
kolem sebe. Když její síla znervóznila jeho, jak by asi reagovali
její lidé, její rodina, kdyby objevili, co se uvnitř v této slupce
skrývá? Přijali by tuhle dívčinu, která už teď byla nejsilnější
Královnou v dějinách čisté krve, nebo by se báli její síly? A kdyby se
báli její síly, chtěli by ji o tu sílu připravit a zlomit ji?
- přeložila: Jana Odehnalová