Název sbírky povídek, stejně jako jeho obálka, dává tušit, že se před čtenářstvo dostává kus hororového čtení. O žádnou veselku se nejedná, ale o čistě hororové čtení také ne. Vácha experimentuje s prolínáním subžánrů fantastiky, výsledek je sice nejednoznačný, ale určitě zajímavý.

Samotná knížka by se dala nazvat jako debut zkušeného autora. Dalibor Vácha má za sebou celou řadu publikačních počinů v čele s válečným románem Červenobílá, ovšem sbírka povídek je jeho první kniha čistě zaměřená na fantasy. Vzhledem k tomu, že autor se původně soustřeďoval na jiný žánr, na jeho přístupu k fantastické literatuře nenajdeme nic čistokrevného. Nejsilnější jsou v jeho tvorbě inspirace vojenským prostředím a českou, potažmo československou historií, což byl doposud jeho prvořadý zájem. Tentokrát neváhal popustit uzdu kreativitě a své tradiční prvky hojně vybavil prvky fantasy s mrazivým hororovým nádechem, který však není automaticky přítomen u všech povídek v knize.

Lovení štik inspirace v rybníce historických znalostí autora patří k zajímavostem povídek, které stojí za pozornost. Historická fantasy není u domácích tvůrců nic nového, například přední autor Juraj Červenák prokázal, že žánr u nás má pevné postavení. Na rozdíl od Červenáka se Vácha inspiruje spíše v moderní historii. Obzvláště stojí za ocenění využití pozadí postkomunistické transformace v povídce Sprint bez cíle. Vystavět pozadí děje příběhu ze škatulky urban fantasy na bývalých agentech StB s magickými schopnostmi, kterým se zcela logicky po převratu příliš nedaří, je nejen originální, ale také velmi zábavné.

Všechny příběhy na historických kulisách nestojí, o to více vynikne autorův styl, který má jasně dané kontury, jelikož Dalibor Vácha není žádným začátečníkem, přestože v žánrových luzích a hájích se vyjadřuje v knižním formátu poprvé. Příznačný je hororový nádech jeho příběhů, ačkoli se nedá zcela s klidným svědomím prohlásit, že jde o čistokrevný horor, i když obálka knihy a její název se k hororovému žánru hlásí jako Pepíček, když chce říct paní učitelce vtip. Míchání žánrů, originalita pozadí příběhu a lehce mrazivá atmosféra jsou hlavní devizou knihy a jejího autora. Vše působí nenuceně, ačkoli zkušené oko pozná propracovanost spisovatelského řemesla, které takovéto atraktivní kulisy umí vytvořit.

Povídky však mají i svá stinná místa. Jsou totiž založené více na kulisách a vymazlené atmosféričnosti, nikoliv však na psychologii postav, originálním příběhu a dějových zvratech. Pointa příběhu zůstává v pozadí oproti aranžmá jednotlivých povídek. Právě tyto dva aspekty v knížce poněkud kontrastují, ovšem opět je možné říci, že autor si za svým stylem stojí a umí s ním pracovat, a tak není potřeba celkové hodnocení směřovat někam k záporným hodnotám. Čtenář si při četbě Jizváka Jima a jeho povídkových kolegů užije spíše silné stránky povídkového stylu autora a těch slabších si dost možná ani nevšimne.

• Dalibor Vácha: Jizvák Jim
• Epocha, Praha 2018
• Obálka: Žaneta Kortusová
• 320 stran, 279 Kč (v e-shopu Fantasye již za 251 Kč)