Conan, Třetí krok do hlubin,
 |
Jaroslav A. Polák – Třetí krok do hlubin
Líla, půvabná princezna královstvíčka na východě tajemné
Vendhye, každou úplňkovou noc záhadně mizí ze svých komnat. Ani jeden
z odvážlivců, které její otec najal, aby záhadu objasnili, se nevrátil,
odměna je tedy vysoká…
Conan Cimmeřan se rozhodne nabídku přijmout a vydá se společně
s mladým princem-bojovníkem na cestu do prastarého labyrintu, plného
bledých stvůr sloužících démonickému čaroději. V té chvíli ještě
netuší, že jeho pouť bude mnohem delší, než očekával…
Jedno z nejtemnějších Conanových dobrodružství, inspirované nejen
tvorbou R. E. Howarda, ale i dílem Lovecraftovým, se vrací na náš trh
v zrevidované podobě – autor znovu prošel a opravil celý text, doplnil
mnohé scény a jako dárek čtenářům vložil do textu novou
kapitolu.
1.
Obětiště v posvátném háji ozářily plameny pochodní. Zvířata,
požehaná žrecem se zachvěla, když jejich hrdly prošlo ostří rituálního
nože. Tři kněží recitovali dávné formule, čtvrtý zapálil loučí ze
čtyř stran posvátný oheň na černém kameni. Toho dne jakoby ztratili něco
ze své obvyklé sebejistoty. Všichni čtyři úkosem hleděli na
dlouhovlasého starce oděného jen vrstvou žlutého prachu rozetřeného po
těle. Byl to sám Kéšin, legendární žrec o němž se mezi zasvěcenci
šeptalo, že je bůh.
Krev skanula do svatých plamenů a žrec se dlouze zahleděl do ohně a
kouře…
„Vidím oheň, stravující srdce princezny, vidím hlubiny podsvětního boha
obklopující naši zemi. Vidím zkázu a smrt…“ šeptal žrec hledíce do
plamenů. „Bohové starší než bohové našeho lidu se probouzejí.“
Král se zachvěl.
„Bohové hlubin hledají oběť. A bude jí tvá dcera, králi.“
Vládce věděl, že nemá vstupovat do rituálu, ale nemohl si pomoci.
„Jak tomu mohu zabránit, Kéšine?“
Žrec odvrátil pohled od plamenů a jeho temné oči se setkaly
s královými.
„Musíš ji zabít.“
2.
Barbar procházel úzkými špinavými uličkami Ándhry, hlavního města
stejnojmenného královstvíčka na jihovýchodě Vendhye, pojídal pečené
maso, které koupil na tržišti a téměř bez zájmu se rozhlížel kolem.
Vendhyjské země už dostatečně ukojily jeho zvědavost. Ani zde už
nenacházel žádnou opravdovou příležitost k uplatnění svých sil;
přemýšlel o návratu do chladnějších západních zemí, které mu byly
bližší než civilizace uprostřed džunglí. Bez zájmu míjel bohatě
zdobené chrámy z bílého kamene, plné bizarních soch místních božstev,
obklopené prostými jednopatrovými cihlovými domy, v jejichž zdech se
tísnily mnohdy celé rozvětvené rodiny. Pak jej však zaujalo i na zdejší
poměry neobvykle velké srocení davu na čtvercovém náměstí ve středu
města. Protlačit se dopředu nebyl pro mohutného muže velký problém.
Drobní Vendhyjci uctivě ustupovali před obrovitým cizincem, jehož opálené
svalnaté tělo, zahalené v prostém vzdušném oděvu budilo respekt stejně
jako těžký široký meč, který, na rozdíl od zbroje, nikdy neodkládal.
Chvíli s úžasem zíral na scénu před sebou a pak pochopil, že sleduje
poslední dějství proslulé Oběti koně. Znechucení se v něm mísilo
s pobavením. Čtyři starci mumlali u posvátného ohně jakási
nesrozumitelná zaříkadla, zatímco dcera místního vládce souložila
s mrtvolou krásného bílého hřebce, před několika okamžiky uškrceného
svalnatými pacholky. Dav bouřil.
„Mají tu divné zvyky, že?“ prohodil k němu přepychově oděný
břichatý muž, jehož tvář zdobil důstojný vous, jakým se pyšní
obyvatelé Zambouly.
Barbar jen pokrčil rameny. Na svých cestách, které v té době zahrnovaly
téměř celý známý svět, už viděl i podivnější věci. Sám příliš
nevěřil náboženstvím, pověrám se smál a na svatyně pohlížel
především očima lupiče, zvažujícího velikost bohatství, ukrytého
v chrámové pokladnici. Jeho bohem byl chmurný Crom, který nenáviděl
slabochy a o lidi se nestaral, což barbarovi zcela vyhovovalo. „Je mi líto
toho koně,“ dodal po chvíli.
Zamboulan si ještě chvíli mlčky prohlížel urostlého bojovníka
s havraními vlasy a chladnýma modrýma očima, zkušeným okem zhodnotil
velký meč, zřejmě vyrobený některým z proslulých aquilonských
zbrojířů a pak se představil jako Nenkiga, kupec.
„Jmenuji se Conan,“ řekl urostlý barbar. Pocházel ze vzdálené Cimmerie,
divoké, horami obklopené, severní země, avšak nedokázal tam nalézt své
štěstí a jeho neklidná duše jej během dlouhých let nakonec zavedla
tisíce mil od jeho otčiny.
„To je princezna?“ zeptal Cimmeřan se poté, co si dívku chvíli se
zájmem prohlížel. Líbila se mu její půvabná tvář i pružné snědé
tělo s drobnými ňadry. Oči měla zavřené – zda to byla součást
rituálu či pouze stud, to barbar netušil.
„Ano. Její otec doufá, že Oběť koně a všechny ty rituály zbaví jeho
dceru prokletí.“ Chvíli se zamyslel. „Nezbaví, řekl bych. Líla
potřebuje pomoc bojovníka a ne bláznivých starců. Možná už dnes v noci
se král přesvědčí, že za oběť utrácel zbytečně. Pak bude řada na
bojovnících.“
Conan přikývl. Ač mu byl zdejší jazyk – na rozdíl od nářečí
západnějších vendhyjských zemí – cizí, dostaly se k němu historky
o krásné princezně unášené nestvůrnými bytostmi měsíc co měsíc
neznámo kam. A tušil, že Zamboulan přemýšlí, jak pro sebe získat něco
zlata za naverbované bojovníky. Conan nebyl proti. Dobrodružství jej lákalo
a pokud by smluvená suma odpovídala jeho představám, pustil by se s chutí
do boje třeba i s ďábly.
Opustili dav a usadili se pod přístřeškem z trávy a palmových listů.
Drobný snědý mužík jim přinesl dva korbele s jakýmsi slabým kvašeným
nápojem. Ač nevysoký, převyšoval zavalitý vousatý Zamboulan místní
obyvatele nejméně o půl hlavy, Cimmeřan se mezi nimi tyčil jako hora mezi
kopci. Budili pozornost, neboť do východní Vendhye mnoho cizinců
nepřicházelo. Napili se a Nenkiga začal vyprávět svou, jak Conan odhadl
zatím nejvěrohodnější, verzi příběhu o unášené princezně:
„Každou úplňkovou noc si přichází pro královu dceru dvojice démonů a
odnáší ji do jeskyní pod palácem. Tam Líla stráví noc a ráno se zase
objeví, poznamenaná únavou a vyčerpáním, na svém loži. Nepamatuje si nic
z toho, co se tam dělo. Ty démony nesmí bojovník, který ji bude chránit,
zabít.“
Cimmeřan zpozorněl.
„Je přirozeně možné je zničit. To už královi muži zkusili, ale když
takto princezně zabránili v její cestě, trpěla pak až do dalšího
úplňku strašlivými bolestmi. Je třeba doprovázet ji a zjistit, co se tam
dole vlastně děje.“
„Jistě nebudu první,“ podotkl Conan, který už v duchu souhlasil, že se
úkolu zhostí. Démoni a podobná pekelná stvoření nebyli sice těmi
pravými protivníky, o jaké by stál, a vzpomínky na střet s Černými
věštci z Yimshy nepatřily k jeho nejsvětlejším, ale příslib
královské odměny a dobrodružství, které by prověřilo jeho síly a
zahálející meč, jej lákaly. A vendhyjská království byla sice
zaostalá, oplývala však zlatem a drahokamy…
Zamboulan nasadil ponurý výraz. Chtěl barbara naverbovat, ale lhát mu
nemohl.
„Ne. Bylo jich mnoho.“
„Mluvme tedy o odměně.“
3.
Líla seděla na okraji svého lůžka a zoufale se bránila spánku, který na
ni útočil nadpřirozenou silou. Nakonec však, jako vždy, podlehla.
A stejně jako už mnohokrát, ji úplňkové sny neposílily a ráno ji
zastihlo znavenější než večer.
4.
Králův palác byl na zdejší, v mnoha směrech ještě divošské, poměry
překvapivě honosný. Mramorové stěny byly pokryty kůžemi šelem a
zbraněmi, dvořané se honosili zlatými šperky a princezna, tentokrát již
oděná do splývavé bílé řízy z nejlepšího khitájského hedvábí,
byla přikrášlena perlami, smaragdy i jinými drahokamy jistě nesmírné
ceny. Zdobné roucho měl i její otec, jen jeho barva byla sytě modrá.
Ándhrijský král, v jehož vrásčité tváři, pokryté pečlivě
zastřiženým vousem, byla vepsáno špatně skrývané utrpení a starost
o jedinou dceru, pokynul dvojici aby se posadila. Měkké lehátko jen tak tak
udrželo Cimmeřanovu váhu. Král uznale pokýval hlavou. „Doufám, že jsi
nejen velký a silný, ale i zkušený,“ prohlásil s trpkým úsměvem a
Nenkiga jeho slova ihned tlumočil. Cimmeřan se zašklebil. Poté ale vládce
zvážněl, rozhovořil se a jen chvílemi dával Zamboulanovi možnost
tlumočit. Okolnosti už Cimmeřan znal od Nenkigy, nejvíce se zajímal
o konečnou výši své odměny. K jeho plné spokojenosti byla dostatečně
vysoká. Conan a vládce stvrdili smlouvu před svědky – východní
Vendhyjané, na rozdíl od svých příbuzných ze západu, neznali písmo.
Když nevysoký vládce tiskl velkou Cimmeřanovu ruku, pohlédl do barbarových
modrých očí a nalezl v nich bystrost a inteligenci, kterou by od potulného
bojovníka neočekával. V jeho duši zahořel plamínek naděje. Nalezl muže,
který se dokázal bít s osudem… Rozloučili se a nyní nezbývalo než
čekat na další úplňkovou noc.