Coleův protokol, Halo 6 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Tobias S. Buckell
 |
Vnitřkem nákladového prostoru otřásly další čtyři exploze. Trosky létaly vzduchem, bubnovaly do stěn a pršely na podlahu. Vzduch zaplnil hustý kouř, skoro se v něm nedalo dýchat. Keyes ležel na boku, mrkáním se snažil zbavit krve, co mu z čela natekla do očí.
Pokusil se zvednout na ruce a kolena, ale příliš se mu to nedařilo.
ZJEV ho chytil za paži. „Pojďte, pane, právě jste se probral.“
Ten muž měl pravdu. Keyes se stěží dokázal soustředit na rošt na podlaze pod Skokanovýma nohama. Opřel se o jeho tělesnou zbroj, pokoušel se pohybovat vlastními silami.
Hustý kouř se začínal rozptylovat. Keyes nechal Skokana, ať ho opře o kontejner, kolem kterého sem přišli. Za jeho hranou před sebou viděl ocas pelicana. Vedle něj seděli další zranění ZJEVi, zbroje rozervané nebo poškrábané od šrapnelů.
Několik těl leželo na podlaze zcela nehnutě.
Keyes polkl a setřel si rukávem z obličeje krev. Cítil, jak v teplém pramínku přitéká další. „Kde je Canfield?“ Chtěl zjistit, co velitel a veterán ZJEVů dělá.
„Canfield je mrtvý, pane.“ Voják, který ho odtáhl do bezpečí, kontroloval lidi kvůli zraněním, ve snaze stabilizovat je nanášel na rány biopěnu. Potřebovali se rychle evakuovat, než přijdou o další vojáky.
„Mrtvý?“ Keyes zamrkal, když se mu do očí dostala další krev a štiplavý pot. „Kdo velí?“
Keyese ničila myšlenka, že celý nákladový prostor je past a že to on do ní tyhle dobré muže přivedl.
„Nadporučík Faison, pane.“
Keyes se snažil nahmatat sluchátko a zjistil, že ho musel ztratit, když ho zasáhla tlaková vlna. „Okamžitě mi někdo dejte přilbu. Potřebuji sluchátka a komunikaci.“
Zraněný voják mu hodil svou a Keyes si ji narazil na hlavu, při jejím dotyku sebou trhnul. Ať už ho zasáhlo cokoliv, odrazilo se to od jeho lebky, výsledkem bylo zranění hlavy a s velkou pravděpodobností i otřes mozku.
„Faisone, tady Keyes. Podejte hlášení o situaci.“
„Kumulativní nálože na kontejnerech, pane. Nepochybně Povstalci. Po explozi na nás tři zaútočili.“
„Nějací přeživší?“ Keyes doufal, že se jim podařilo zajmout někoho živého, aby z něj mohl dostat nějaké informace.
Faison si ve vysílačce odkašlal. „Jeden. Je mezi zraněnými. Pane, oni na nás stříleli. Považovali jsme za rozumné střelbu opětovat.“
„Tomu rozumím,“ ujistil ho Keyes. „Doufal jsem v nějaké informace – jako kolik dalších překvapení tady na nás čeká. Zajišťujete loď a hledáte zbytek Povstalců?“
„Ano, pane.“ Faison zněl trochu otráveně. „Samozřejmě, pane. A nouzový maják už byl zapojen, aby sem přivolal Svatojánskou noc s posilami. Prohledáme každou píď téhle lodi, pane.“
„Jsem si jistý, že ano,“ zamumlal Keyes.
„A pokud by vám to nevadilo, pane, nepotřebuji, aby někdo druhý zpochybňoval mé rozkazy a díval se mi přes rameno. Se vší úctou, pane, vy jste z námořnictva. Já jsem mariňák. Nepleťme se jeden druhému do cesty.“
Hlasitý hukot v nákladovém prostoru teď byl mnohem výraznější. Keyes se podíval na vojáka, který kontroloval zraněné, Faisonovo pohrdání ignoroval kvůli mnohem naléhavější záležitosti. „Synu, kde ztrácíme vzduch?“
„Všude. Výbušniny tuhle malou trubku proděravěly skrz naskrz,“ přišla odpověď.
„Tak to si teď přeju, abych mariňákem byl,“ povzdechl si Keyes a podíval se po ZJEVech. „Nemám zbroj do vakua.“
„S tím něco vymyslíme,“ ujišťoval ho Skokan, podíval se při tom na pelican.
Keyes poklepal na sluchátko. „Jeffriesi, tady Keyes. Ozvěte se.“
Ticho.
Keyes se s heknutím zvedl na nohy a dovrávoral k protějšímu kontejneru. Opřel se o něj a posunul se po jeho stěně za roh.
Spatřil zející díru v boku pelicana.
„Vytáhli ho ven, pane.“ Další Skokan Keyesovi poklepal na rameno. „Napumpovali ho biopěnou, je na tom špatně. Ale brzy by měla přiletět Svatojánská noc. Pak je odsud všechny přesuneme.“
Keyes přelétl pohledem řadu zraněných a mrtvých ZJEVů. Oni byli nejlepší z nejlepších. Požádejte o dobrovolníky, kteří by drželi linii a nakopávali zadky, a oni zvednou ruku jako první. S radostí budou čelit malé naději na výhru, s radostí budou nepříteli čelit tváří v tvář.
Všichni zemřeli při rutinním nalodění.
Kvůli léčce.
Keyes věděl, že to nebude konec. Otočil se k jedinému lodníkovi z Plaček nad Finneganem, co zůstal naživu. Ležel na zádech mezi raněnými. Vedle seděl Skokan, kontroloval mu pulz. Rozhlédl se po nákladovém prostoru. Mysli neortodoxně, připomněl si. Tohle nebyl typický boj, tady musel myslet několik kroků dopředu.
Skokani do pekla pročesávali loď kvůli dalším Povstalcům. Až s tím skončí, budou potřebovat odvoz z lodi, protože v pelicanovi zela obrovská díra. Keyes zapnul mezilodní kanál se Svatojánskou nocí a pokoušel se je kontaktovat, ale bez výsledku.
Kousl se do rtu. „Nadporučíku Faisone, tady Keyes. To vy jste zapnul maják, abyste sem přivolal Svatojánskou noc?“
„Tady Faison. Ne, pane.“
„Tak kdo to udělal?“ Keyes ucítil mrazivé bodnutí strachu. Všichni mohli při přepnutí na nouzový kanál maják slyšet. Pravidelná série digitálních pípání představovala číselný kód, který po přeložení všem v UNSC říkal – zranění vojáci, co nejrychleji potřebujeme posily a lékařskou pomoc.
„To nevím, pane,“ odpověděl podrážděně Faison. „Právě jsme uprostřed prohledávání lodi…“
„Nadporučíku, musím se odvolat na svoji hodnost (Keyesova námořnická hodnost poručík odpovídá u mariňáků hodnosti kapitána. – pozn. překladatele). Nařizuji vám přestat s prohlídkou a zkontrolovat každého mariňáka pod vaším vedením. Chci vědět, kdo ten maják zapnul.“
„Ano, pane,“ přišla do Keyesova ucha strohá Faisonovo odpověď. „Nepředpokládám, že byste chtěl, abych vyslechl i mrtvé, pane? To by mohlo být poněkud obtížné.“ Skokanova pasivní agresivita se měnila ve vztek. Faison očividně toužil po odvetě. Po tvrdě odvetě.
„Ne, Faisone. To tady uděláme my.“ Keyes se obrátil ke Skokanům, co stáli kolem něj. Za tmavě modrým hledím nemohl vidět jejich výrazy, měl však pocit, že by tam žádné úsměvy nenašel. Ale přesné informace o tom, co se děje, byly v bitvě extrémně důležité. A přestože ho zatím asi nerespektovali jako člověka, Keyes se mínil postarat, aby i ZJEVi měli zatraceně velký respekt k jeho hodnosti. „Vytáhněte čipy ze všech vojenských přileb, zkontrolujte video i audio, zjistěte, kdo aktivoval maják.“
Všichni tiše stáli. Pak se jeden mariňák ozval: „Pane…“
„Přestaňte stát a zírat!“ okřikl je Keyes, v pozadí jeho hlasu práskl bič. Jeho slova se rozléhala obrovským nákladovým prostorem. „Prostě to udělejte!“
Poslechli, vytahovali čipy z přileb padlých kamarádů a kontrolovali záznamy. Keyes se ohlédl na vojáka, co mu dal svou přilbu, a ten zavrtěl hlavou. On to nebyl.
Zatímco pracovali, Keyes přepínal frekvence a dál volal Svatojánskou noc. Nic. Uvnitř nákladní lodi spolu mluvit mohli, ale vypadalo to, že ven se nedostane nic.
Skokani do pekla se jeden po druhém hlásili s výsledky ohledně majáku – nic.
„Faisone?“ zavolal Keyes přes vysílačku.
„Tady nic, pane. Nikdo, kdo zvládne stát, to nebyl.“
„U zraněných a mrtvých také nic.“
„Pane?“ Tentokrát Faison Keyese nezpochybňoval, podrážděnost se vytratila. Chtěl vědět, na co Keyes myslí.
„Pelican je vyřazený. Pokud někdo z vašich mužů najde způsob, jak se spojit se Svatojánskou nocí, ať vyřídí Čengovi, že se má zatím držet stranou. Že to tu máme pod kontrolou.“
„Jdu na to, pane.“ Faison se odmlčel.
Keyes se zhluboka nadechl a zaplavila ho další vlna nevolnosti. Nákladový prostor ztrácel příliš mnoho kyslíku. Měl odhadem tak patnáct minut, než začne lapat po dechu.
„Pane?“ Faison se vrátil. „Ruší nás. Nic se nedostane ven. Mezi námi a kokpitem jsou pořádně tlusté pancéřované dveře. Můžeme se je pokusit odpálit a zjistit, jestli se tak nedostaneme k lodní komunikaci.“
„Ne,“ zamítl to Keyes. „Budou tam na nás mít přichystaná další překvapení. Teď nám to za to nestojí. Vraťte se, přeskupíme se a vymyslíme, co bude dál.“
„Máte plán?“ zeptal se Faison. Keyes se ve ZJEV přilbě usmál. To si sakra piš, že mám plán. Ale Keyes to nemínil vysílat přes přilbu, ne když Povstalci prokázali, s jakou snadností si dokáží zahrávat s jejich komunikací.
„Ne, poručíku. Jen se chci přeskupit, postarat se o zraněné a připravit na přílet Svatojánské noci. Okamžitě se přesuňte se všemi ZJEVy do nákladového prostoru. Pohyb.“
Ukázal na jednoho Skokana. Na jeho jmenovce stálo MARKOV.
„Opravdu tahle zbroj odolá vakuu?“ zeptal se Keyes.
„Ano, pane.“
„Jak dlouho vydrží vzduch?“
„Patnáct minut, pane.“ Dobře, alespoň tohle se za ty roky nezměnilo.
„Dobře, Markove.“ Keyes se rozhlédl, pak snížil hlas. „Potřebujeme výbušniny. Rozšíříme jednu z děr v trupu, abychom skrz prostrčili kontejner. Neříkejte nic přes vysílačku, a když budete něco potřebovat, zeptejte se osobně a tiše. Seberte co nejvíc bojových pušek, pár taktických brýlí a všechnu munici, co seženete. Odchod.“
Markov odešel a Keyes přešel k proděravělému trupu naproti vratům nákladového prostoru. Rozervané okraje se chvěly, jak dírou proudil vzduch.
- překlad: Jakub Mařík
