Čindi, Jack McDevitt
 |
Je povznesen nad všechny smrtelníky, kdo neztratí jediný okamžik pomíjivého života vzpomínáním na minulost, proto smysly ohromené nevítaným tichem zkusme narušit touto zběsilou vesmírnou operou, vezmeme to kolem Orionu, u Střelce zahneme na sever, u Rigelu zastavíme na krátkou občerstvovací zastávku… ano, kosmické lety odjakživa zněly jako něco nesmírně romantického. Skutečnost je ovšem poněkud odlišná.
Člověk sedí týdny zavřený v železné krabici, když má štěstí, je s ním houf užvaněných cizích lidí, kteří mají na všechno ten „správný“ názor, když smůlu, jedinou společností je mu až příliš inteligentní počítačový program, a nakonec přiletí někam, kde vzduch není tak dobrý a krokodýli jsou zatraceně divocí.
I takto bychom mohli pojmout dobrodružství vesmírné výpravy, které je zachyceno v knize Jacka McDevitta Čindi. Svému oblíbenému tématu zůstává autor věrný i nyní, proto nás znovu nepřekvapuje velice citlivou vědeckofantastickou knihou rozprostírající se napříč galaxiemi, přesto důkladně promítá osudy několika málo vybraných cestovatelů, s nimiž je nám tato odysea zprostředkovávána.
Vesmír je místo neomezených možností. Na druhou stranu být dostatečně trpělivý je tou nejpříhodnější vlastností, jíž se musí nadměrným způsobem oplácat každý, kdo se „tam“ rozhodne vydat. Což je pro kteréhokoli cestovatele, průzkumníka či vědce asi tak splnitelné, jako kdybychom přikázali hladovému psovi, aby si nevšímal karbenátku.
Na samotném počátku to vypadá vždycky strašně jednoduše a bezproblémově: vesmírná loď zachytí v blízkosti neutronové hvězdy zvláštní signál pravděpodobně mimozemského původu, hrstka nechutně bohatých lidí si chce zpříjemnit nudný pozemský život a rozhodne se do těchto končin vydat na výlet. Do jakých potíží by se asi tak mohli dostat? Dolétnout na místo určení, dávat pozor na signály, prohlédnout si několik mrtvých planetárních krajin. Docela jednoduché.
Vesmír se nekonečně opakuje a anomálie neexistují. Vědecký výzkum už v téhle době nemá žádnou budoucnost, co si chceme nalhávat, z toho prostého důvodu, že už jednoduše není skoro co zkoumat. Lidstvo ví, jak se hvězdy rodí, jak zanikají. Znají příčiny existence černých děr i toho, jak to vypadá s fyzikálními vlastnostmi v jejich okolí. Podrobnosti vzniku galaxie již také nejsou žádným tajemstvím, chápeme stavbu vesmíru, povahu gravitace, kvantové jevy už nejsou nejisté a temná hmota byla dávno vynesena na světlo. V této době prostě žádné opravdové záhady neexistují. Kromě vlastního stvoření a antropického principu. Čím začal vesmír? A proč byly všechny ty nesčetné parametry jako gravitace, odstředivá síla a vlastnost vody zamrzat odshora dolů nastaveny přesně takovým způsobem, aby to umožnilo vývoj živých organismů? Tyto dvě velké otázky stále zodpovězeny nebyly, ale panoval konsensus, že zůstanou mimo možnosti vědy navždy.
A právě organismy cizího původu sehrávají v tomto příběhu hlavní roli, najednou jako by se otevřela Pandořina skříňka plná artefaktů mimozemského původu. Počínaje podivnými signály tvořícími síť napříč několika galaxiemi a konče objevem inteligentního života. Mise, která je zde naplánovaná, má být okružním výletem několika bohatých podivínů, mění se však v přehršel nepříjemných dobrodružství, v jejichž průběhu je mnoho lidských životů zbytečně zmařeno, a ačkoli se říká, že na světě není deset lidí, jejichž smrt by nám dokázala zkazit večeři, rozhodně se najdou jeden dva, jejichž smrt nám může zlomit srdce.
Ano, lidská pouta jsou pevná a v krizi se proplétají bytelněji než ocelová lana. Právě toto se mně osobně na McDevittově stylu psaní líbí nejvíce – samozřejmě je zde v hlavní lince spousta vědy, fyzikálních jevů, technických vymožeností, mechanických udělátek pro zrychlování v čase, pobývání ve vesmírném vakuu, ukotvování na hladkých površích vesmírných plavidel, ale toto vše je strašně příjemně propojeno s vytvářením si blízkosti jednotlivců k ostatním členům výpravy. Hrstka sobě neznámých průzkumníků, na první pohled tak strašně různorodých charakterově, zájmově, vzezřením, přesto k sobě po určité době schopných nalézt cestu. Dokážou si začít věřit, a proto se vydávají stále dál, i přes značné ztráty nemohou zklamat lidstvo a nechat si uplavat tak obrovský objev, jakým je čindi. Noční duch se stává i přes hrozivou velikost a cizost pro skupinku objevitelů natolik atraktivní, že překonávají nejen veškerý racionální strach, ale také několik světelných let, aby mohli prozkoumat, co to vlastně je, tahle hora kamene strmě se vznášející v prázdném vesmíru, skalnatá krajina, která se táhne všemi směry, zjizvená, potlučená a pokrytá vrstvou sněhu.
Kniha má výbornou atmosféru i celkový náboj, neunavuje, nezahlcuje, stále ponouká k dalšímu čtení, přestože prolétáme jednou katastrofou za druhou, stejně jako posádka kapitánky Hutch stále věříme, že vše se děje pro poznání a vědu, pro lidstvo jako celek, každá ztráta je opomenuta, každý lidský život zasvěcen výzkumu neznámých bytostí, které snad mohou dopomoci k lepšímu pochopení existence ve vesmíru.
Stačí, když budeme dobře naslouchat, jistě se nám podaří porozumět neznámým signálům, chtějí něco sdělit, něco velice důležitého, přece pro nás jiná inteligence nemůže být hrozbou. Nebo ano?
Rozhodně neztrácejme čas, rychlost je, zdá se, v této knize všechno. Na té záleží. Jenom na té skutečně spočívají životy jiných. Pokud samozřejmě bezpečně poznáme, kdy přestat přidávat plyn, což autor rozhodně načasoval do té jedině správné tisíciny sekundy.
Jack McDevitt: Čindi vydal: Baronet, Praha 2010 přeložil: Petr Kotrle obálka: Martina Kysucká 560 stran / 349 Kč
21. dubna 2010, Kamila Vozáková
