Projekt 3×100 hororů přináší čtenářům ve třech svazcích kompletní soubor všech povídek, které na téma hrůzy, mystiky, záhrobí a nevysvětlitelných záhad napsal Miloslav Švandrlík.

Autorův vynalézavý způsob, jak čtenáře vyděsit či alespoň postrašit, a přitom ho vtipně pobavit, si konzumenti příběhů o upírech, krvelačných monstrech nebo vlkodlacích oblíbili už dávno. Důkazem je mimo jiné i umístění výběru „100 nejlepších hororů“ v první desítce knih, které si mládež zapsala do čtenářských deníků žáků 9. tříd základních škol.

Staré hodiny

Bylo to velké neštěstí. V malém domku u Holáňů vybuchla propanbutanová bomba. Staří Holáňovi to nepřežili a ze stavení zbyly rozvaliny. Jako ve válce.

Když mladý Holáň přijel z Prahy, zjistil, že toho moc nezbylo. Parcela, na níž bylo třeba postavit nový domek, a pár starých otlučených krámů. Kupodivu tu katastrofu přežily pendlovky, které nebožtík s oblibou natahoval a pak naslouchal jejich odbíjení. Byly to čtvrťovky od hodináře Sichrovského a měly nádherný znělý hlas. Paní Holáňová jim nemohla přijít na jméno a několikrát denně je chtěla vyhodit na smetiště. Pak ale ohluchla a na noční odbíjení si zvykla.

Hodiny velice obdivoval učitel Sova, který měl k podobným předmětům velice kladný vztah. Měl doma hrací strojky, zvonky, a dokonce i orchestrion. Nyní měl příležitost promluvit si s mladým Holáněm o hodinách. Nebylo to snadné, jelikož šlo o peníze. Mladý Holáň se tvářil, jako by prodával vzácné rudolfinské sbírky, ale posléze ze svých představ přece jen slevil. Učitel Sova se stal novým majitelem.

Pověsil si pendlovky na stěnu přímo nad svůj pracovní stůl a s potěšením vnímal jejich tikot i časté odbíjení. Přišel jim na chuť do té míry, že je považoval za největší a nejmilejší skvost ze své sbírky. Naprosto nepředpokládal, že se prostřednictvím starých hodin může přihodit něco neobvyklého. A přece se to stalo.

Učitel Sova, jako by ho k tomu nabádalo jeho jméno, rád ponocoval. Četl dlouho do noci literaturu faktu nebo sám sepisoval poznatky ze svých pravidelných toulek přírodou. Občas ho napadlo, že by své zápisky mohl nabídnout některému nakladatelství, ale vrozená skromnost vítězila nad ctižádostí.

Tentokrát psal Sova o námluvách rákosníků, které trpělivě sledoval celé odpoledne. Už byl téměř hotov, když pendlovky odbily půlnoc. V té chvíli zaskřípal nábytek, jako by v něm pořádala bál celá armáda červotočů.

Sova překvapeně zvedl hlavu od lejster a trochu vyděšeně vykřikl:

„Pane Holáň! Kde se tu berete, pane Holáň? Jste přece mrtvý!“

Ale starý pán ho vůbec nevnímal. Byl kdesi úplně jinde. Slabě se usmíval a šoural se ke svým oblíbeným pendlovkám. Láskyplně na ně pohlédl a natáhl je. Pak se posadil na křeslo pod nimi. Čekal.

Ani učitel nebyl schopen akce. Zíral na sedícího starce a nevěděl, jak má na tento jev reagovat. O obcování s duchy toho příliš nevěděl, a také neměl sebemenší zájem stát se spiritistou nebo něčím podobným. Napadalo ho ledacos, ale každou iniciativu okamžitě zaplašil. Neměl tušení, jak by se duch pana Holáně zachoval, kdyby jím zatřásl nebo kdyby ho něčím pokropil. Takže ho raději pouze zpovzdálí pozoroval, v čemž měl bohaté zkušenosti.

Zatím se nic závažného nedělo. Pan Holáň seděl v křesle a ani se nepohnul. Jen se usmíval. Až do čtvrt na jednu, kdy se hodiny rozezněly. Stařec na ně vrhl vděčný pohled a povstal. Znovu je pohladil a cosi nesrozumitelného zašeptal. Pak zmizel, opět za tajemného skřípotu a vrzání nábytku.

Učitel Sova osaměl a byl dočista zmaten. Na podobné zážitky nebyl zvyklý a tento ho uvedl do značných rozpaků. Uvědomoval si, že se o dojmy nesmí s nikým podělit. Kdyby začal vykládat, že se střetl s duchem starého Holáně, velice by si uškodil. Ztratil by veškerou autoritu. Lidé by ho považovali za blázna a báli by se svěřit mu své děti. Možná by trvali na jeho přeložení. Něco takového nesmí za žádnou cenu připustit! Na druhé straně je obtížné žít s podobným tajemstvím. Sova byl extrovert, který se s rozkoší dělil o získané vědomosti. Nebyl zvyklý nechávat si něco pro sebe. Zatajit významnou okolnost nepovažoval za slušné vůči svému okolí. Jak se má zachovat?

Prozatím tiše trpěl a očekával další půlnoc s jistými nadějemi, že se cosi vyřeší. To však byla iluze. Pan Holáň se dostavil, ale neprojevil chuť s učitelem komunikovat. Hleděl na něho – a díval se přímo skrz něj. Duch se choval, jako by v místnosti nikdo nebyl.

„Pane Holáň!“ pípl poněkud zoufale Sova. „Kdo jste? Odkud přicházíte? Kam směřujete?“

Ale duch neřekl ani ,Co je ti do toho?!’ S úsměvem plul k pendlovkám a pohladil je jako milovanou ženu. Natáhl je, posadil se do křesla a čekal na čtvrt na jednu. Poté opět zmizel.

Učitel to nesl ještě hůře než předešlého dne. „Pane Holáň,“ vzlyknul, „co mi to provádíte? Uvádíte mou duši i rozum do nepředstavitelného zmatku! Vaše jednání mě zničí! Vždycky jsem si vše dovedl vysvětlit přirozeným způsobem, ale tohle?“ Žádné rozumné vysvětlení skutečně neexistovalo. Duch byl tady a o jeho podstatě se nedalo pochybovat. Bezpečně se vědělo jen to, že rád natahuje hodiny, které mu kdysi patřily.

Učitel se zamyslel a dostal nápad. Řekl si, že když pana Holáně předejde a natáhne hodiny sám, uvede ho do nečekané situace. Může se stát, že s ním duch začne komunikovat a odhalí mu leckterá záhrobní tajemství. Poznat nové věci bylo vždy učitelovou ctižádostí. Už si představoval, jak si vše zapíše do svých zápisníků.

Pak se připravil na půlnoční příchod starého pána. Natáhl hodiny a posadil se na obvyklé místo. Čekal. Tentokrát mu to připadalo nezvykle dlouhé. Minuty se vlekly a ručičky hodin jako by stály. Učitel se netrpělivě hryzal do rtů a přemýšlel, jak asi experiment dopadne. Podiví se duch nové situaci a osloví Sovu, kterého přece dobře zná? Nebo upadne do rozpaků a pobouřen lidským zásahem zmizí? To se za chvíli ukáže!

Konečně odbila půlnoc. Skřípění a praskání v nábytku ohlašovalo příchod ducha. Pan Holáň se také objevil. Vypadal klidně, spokojeně a vyrovnaně. Těšil se na následující chvíle. Zvolna kráčel k hodinám, bez nichž mu zřejmě na onom světě bylo smutno. Vroucně je pohladil a chtěl je natáhnout.

Vzápětí ale úsměv z jeho vrásčité tváře zmizel. Pan Holáň poznal změnu a zlostně zasípal. V jeho očích se objevil nepříčetný vztek. Krotký a příjemný duch se rázem změnil v nebezpečnou bestii. Stařec se rozlítil a začal trhat vše, na co dosáhl. Házel kolem sebe předměty položené na stole i jinde. Z úst mu tekly sliny jako vodopád a z očí sršely blesky. Hněv se stupňoval. Stařec převracel nábytek, do všeho kopal a všechno rozbíjel.

„Pane Holáň,“ naříkal vyděšený a zcela zmatený učitel, „co to děláte? Proč pustošíte mé obydlí? Snad jste se, proboha, nepomátl?“

Duch ho neuznal za hodna odpovědi. Ještě pravděpodobnější je, že ho vůbec nevnímal. Ale řádil dál. Hlučel a soptil. Předměty létaly pokojem stále rychleji. Holáň srazil ze stropu i parádní lustr z Nového Boru. Z křesel lítaly cucky, ze sklenic a láhví zbyly pouhé střepy. Učitelův byt se měnil v trosky. Zoufalý Sova byl posléze udeřen do hlavy těžítkem a upadl do bezvědomí.

Když se probral, pan Holáň zde již nebyl. Všude se povalovaly rozbité předměty a nábytek se proměnil v haldu prken a třísek. Také učitelovy zápisky byly zcela nepoužitelné.

Pak se začali scházet sousedé. „To byl určitě kulový blesk!“ tvrdili svorně. „Škoda, že se vám nepodařilo ho vyfotit! Dostal byste obrovskou odměnu!“

Učitel neodpovídal. Událost ho vykolejila natolik, že sotva klapal čelistmi. Všechno v místnosti bylo rozmláceno. Jediný předmět nezůstal celý.

Pouze na stěně visely nepoškozené hodiny. Spokojeně tikaly, a právě odbíjely půl jedné.

• Miloslav Švandrlík: Čertova bažina (3×100 hororů 2)
• Epocha, 2017
• obálka: Jiří Winter-Neprakta
• 392 stran, 329 Kč (v e-shopu Fantasye již za 296 Kč)