Černokřídlá válka nabízí alternativní pohled na dobyvačná tažení, Robert Kosina: Černokřídlá válka
 |
V tomto konkrétním světě není o tragédie nouze. Nejprve si lidé dají za úkol udělat ze svých elfských sousedů záležitost historie. Za pomoci klasické dobyvačné a vyvražďovací metody pochopitelně. A když se jim to skoro podaří, objeví se neznámý mág, kterému se zachce nazývat celý rozlehlý kontinent Largiris svou říší.
Hned zpočátku je jasné, že to magií obdařený Risperikan a jeho tajemná armáda myslí vážně. Ač se lidská království brání opravdu statečně, není jim to nic platné. Risperikanova magie totiž dokáže věci, o nichž si jeho lidští kolegové mohou nechat jen zdát. Navíc má recept na to, jak si pořídit dostatečný počet draků, aby si dobyvačné cesty po Largirisu ještě o něco zpříjemnil.
A tak zatímco všude zuří válka a armády lidí (ale nakonec i trpaslíků) vymírají na špatnou taktiku, rozhodne se král Corvusie vzít celou záležitost z jiného konce. Vypraví malou družinu hrdinů, jejímž úkolem je zdolat mnohá nebezpečí, odhalit největší tajemství neznámého dobyvatele a pokud možno se zase vrátit zpátky, aby je všichni mohli oslavovat. Hrdinové si ale musí pospíšit, aby všechno to cestování zvládli dřív, než se z jejich milované země stane jen další součást neustále rostoucí Largiriské říše. V tomto kontextu je i hrdinská smrt poněkud lákavější než nejistá budoucnost.
Autorovi se podařil opravdu mistrovský kousek, anebo spíše několik. Poučen dnes již klasickými díly fantasy literatury, rozhodl se Robert Kosina fandit záporákům. Takže namísto opěvování hrdinských činů zoufalých obránců sledujeme spíš majestátní tažení mocného velemága, kterému záleží na osudu poražených nepřátel. Ne, že by tento postup byl vyloženě mimo klasický fantasy kánon, nicméně většina začínajících autorů by se stejně spokojila s fanděním původním královstvím. Bohužel, tato skutečnost nemá možnost v textu nijak vyniknout. Kniha totiž trpí tím, co by se ve zkratce dalo popsat jako syndrom nejjednodušší cesty k vydání si vlastního titulu. Moderní technologie jsou občas největším nepřítelem, obzvláště začínajících autorů.
Černokřídlá válka je plná rozhodujících bitev, a i když se baron se svou armádou nedovede přesunout do hlavního města svého malého království za měsíc (aniž by cestou skoro běžel), dokáže Risperikan dobýt celý kontinent během dvou set stran. Mezitím se toho samozřejmě stane mnohem víc. Od cesty hrdinů tam a zase zpátky, až po popisy jednotlivých bitev, případně po útrpné cestování přeživších trpaslíků někam, kde by je nechtěli vyvraždit.
Ačkoli je sympatické, že se autor nesnaží rovnou o trilogii, dějový koncentrát, který čtenářům předkládá, by s trochou šetření vystačil na několik pokračování. V jiné podobě samozřejmě. Postavám chybí jakákoli plastičnost, jsou to jenom osoby, jimž autor přiřadil jméno, krátký popis obsahující oblíbenou zbroj, výšku postavy a jiné nezbytnosti. K tomuto efektu přispívají i nerealistické rozhovory, které jsou místy teatrální, jindy prostě jen dokumentují autorovu nezkušenost.
Koneckonců nezkušenost je přesně tím, co vystihuje snad všechny aspekty tohoto díla. Nic zde nepůsobí uskutečnitelně. Příkladem budiž neustálé popisování bojů muže proti muži (případně postavy A a postavy B). I když je celý svět prostoupen mocnou a často využívanou magií, nelze souboje na meče realizovat způsoby, které si autor představuje.
Láska k literatuře je jednou z nejkrásnějších věcí a mnozí čtenáři využívají fikce k tomu, aby měli kam utéct před realitou a povinnostmi. V případě Černokřídlé války je však mnohem bezpečnější zůstat doma. A namísto psaní románů se pokusit soustředit na jednodušší literární díla. Pokud možno za pomoci zkušenějších autorů.
- Robert Kosina: Černokřídlá válka
- Beletris, 2016
- 204 stran, 50 Kč