Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Čepel entropie: splatterpunk v trochu jiném županu, Vilém Koubek: Čepel entropie

Koubek Vilém: Čepel entropie

Jsou knihy, které si milovníci splatterpunku, nebo chcete-li rubaček, vyvražďovaček, bestiálních krvetoků a abstraktních nástěnných mozkomaleb, rychle zamilují. Existují zaběhlé a úspěšné šablony, jak tento žánr dělat a od kterých není radno se pro klid čtenáře příliš odchylovat. Tak proč to sakra Vilému Koubkovi nikdo neřekl?

Čepel entropie je v mnoha ohledech rozporuplná kniha. A tak jsme se tentokrát namísto klasické recenze rozhodli nabídnout vám fiktivní(!) příhodu ze života odpovědného redaktora, který má vydání této knihy na svědomí.

Nevítaná návštěva

Od vydání té Koubkovy Čepele entropie mi tu nepřestává zvonit telefon. Netuším, proč lidi mají potřebu nadávat zrovna mně. Asi proto, že moje číslo je na webovkách snadno dostupné. Ale dneska… dneska mi někdo přišel vynadat dokonce osobně!

Dveře se rozrazily. Na první pohled jsem věděl, že tohle bude masakr. Jako první do nich totiž vjel nejproslulejší atribut všech českých důchodců – taška na kolečkách. Za ním hrdě kráčela žena asi metr padesát (jak do výšky, tak i do šířky). Ještě pořádně neprošla dveřmi a hned bez pozdravu spustila: „Hele mladej, já přečetla skoro všechny dostupný český splatrpuňky, co u nás vyšly. Ale co sakra má bejt ten tvůj slavnej Koubek?“

Otázka byla zřejmě řečnická, protože namísto prostoru na obhajobu rovnou následovala další slovní sprcha: „Dyť ten magor vůbec neví, jak to má psát. To fakt nečetl Kulhánka nebo Kotletu?“

Pokrčil jsem defenzivně rameny. „Kopřivu?“ Můj proslulý úsměv vyhrazený pro idioty a slaboduché tentokrát nic nevyřešil.

„Jako – dyť von z toho dělá nějaký pitomý umění. Namísto poctivý rubačky tam cpe všemožný režiséry, kýčovitý západy slunce, vodkazy na všechno a všechny možný i nemožný. Jenže tenhle žánr není pro inteligenty, tak proč nám z toho chce dělat nějaký umělecko-intelektuálský orgie?“

Nějak jsem argument nepochopil, mně odkazy na všemožné filmové klasiky přišly zábavné, a co teprve scény, ve kterých Koubek připsal dokonce scénickou hudbu… A rozhodně bych nesouhlasil s prostoduchostí žánru, za který jsem zrovna dostával vynadáno; paní zřejmě podle sebe soudila druhé, jenže splattery umí být sakra rafinované a promakané, stačí se jen dívat trochu jinou optikou.

Rozparáděná důchodkyně však nehodlala skončit. „A víš ty co? To jako že se trefuje do všeho a do všech, to je eště vcelku v pořádku. Že si dělá srandu z církve, to bych taky eště kousla, Fuchs byl mnohem horší. Ale ten člověk si dělá prdelky z důchodců. DŮCHODCŮ!“

Vilém Koubek v pěti bodech

  1. Od mládí se zabýval převážně videoherní žurnalistikou. Vzhledem k tomu, že se narodil roku 1988, zažil zlaté časy tohoto odvětví.
  2. Vystudoval český jazyk na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, což předurčilo částečně jeho další profesní směr.
  3. Díky editaci textů se dostal až ke komiksu. Spolu s Janou Kilianovou začal vydávat břitce ironický komiks Korektor.
  4. V současné době je redaktorem časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí.
  5. Čepel entropie je autorovým prozaickým debutem.

Úplně sem ucítil závan ducha solidarity a velká písmena visela ve vzduchu doslova hmatatelně. „A v kolika knížkách najdete jako hlavní postavu důchodce? Navíc mrtvýho?“ využil jsem hlubšího nádechu běsnící fúrie.

„Na to ti kašle Puňta, redachtóre! A von není mrtvej, von je posedlej démonem. To je rozdíl!“ V duchu jsem se pousmál, protože se mi vybavila úvodní scéna knihy, kdy démon vstoupí do těla Tondy Vořezálka a on s láskou a bezbřehým citem zmasakruje své bližní. Navíc myšlenka, že domov důchodců ovládá nekromant, který za zombie bere jejich důchody, je zkrátka důvod k úsměvu.

Paní si vyložila úsměv po svém a vzteky se jí roztřáslo všech sedm podbradků. „Démon. Taková kravina, kdo to kdy slyšel? Beztak je to jenom ubohá vobezlička. Prostřílej ho? Démon to zregeneruje. Urvou mu ruku, hlavu? Zregeneruje. Todle je přece úplná blbost, hlavní hrdina nemá exnout na každý druhý stránce. A to samý ten jeho parťák. To ať si Koubek píše nějaký Volferíny do Marvelu a necpe se nám do našich českých splaterů!“

V duchu jsem zajásal – konečně smysluplné argumenty. Je fakt, že ani mně idea nesmrtelného člověka posedlého démonem, který zvládne, pokud má dost energie, zregenerovat téměř jakékoliv zranění, zezačátku moc nenadchla, ale pak jsem pochopil, že tohle peklo (doslova a do písmene) by nikdo jiný neměl šanci přežít.

„A taky je v tom Satan a na konci nějaký to Khultlu, prostě je to splácaný, furt se tam jenom řežou, do toho nekromanti a nájemný zabijáci a ty intelektuální kraviny a papež…“. Paní evidentně začínal docházet dech. Chápal jsem, co chce říct – do Čepele entropie nacpal Koubek opravdu všechno možný. S tím, že se tam povětšinu času buď rubají, nebo regenerují, těžko pochodí, to je jinde taky, ale že dvojka hlavních hrdinů slouží církvi a jejich úkolem je sejmout papeže, a k tomu jim dopomáhej Satan osobně, to už je trochu silný kafe. Nebo spíš čaj, protože Tondům spojenec se totiž jmenuje úplně náhodou Earl Gray a co je zač, bych radši před touhle paní nezmiňoval.

Další litanie už byla ucelenější: „Jo, a ty postavy. Jsou tam dva hlavní a celou knížku zůstaváj charakterově plochý jak japonská gymnastka!“

„Tak tohle bylo ale hodně mimo,“ odvětím. Propracovaný postavy? Ve splatterech? Jako fakt? „S ohledem na to, že se u obou dozvíte docela dost o jejich minulosti a budete chápat, proč vlastně dělají, co dělají…“

„Drž hubu, mladej!“ dostane se mi odpovědi uprostřed věty. A tak radši sklapnu.

„A vůbec – co se má nějakej redaktor ze 100+1 zahraničních zajímavostí co cpát do knížek? Tam ať dělá machry, jak je chytrej. Ten konec je úplně celej divnej, a to musíte uznat i vy, když ste to přečetl.“

Přečetl, asi dvacetkrát. A konec je vážně zvláštní, ale říct jí, že to zřejmě souvisí s autorovou oblibou Lovecrafta, tam mě umlátí tou taškou a ještě se po mně projede kolečkama. Houbeles!

Důchodkyně se začíná podivně klepat a lapat po dechu. Využiju chvilkového ticha a přebírám iniciativu: „Vážená paní, nemůžeme být takoví tradicionalisti. Pan Koubek to zkrátka zkusil po svém. Má prostě rád filmy, a to, že při rozseknutí játra pukají, lebky zpívají a střeva se ladně snáší k zemi v estetických smyčkách – mně se to docela líbilo. Že to je celý úchylárna a divnost na druhou – no řekněte, kdy si něco podobnýho zase přečtete? Berte to tak, že je to unikátní. Že to je splatterpunk, je bez debat, ale je tam i kus hororu. Navážení se do všeho, erotika, hlášky, skvělý i blbý fóry…“

„No tak si ho vobhajuj. Stejně je to intouš! A úchyl! A ten název knížky si asi pochopil jako jedinej. Čepel entropie. No ty vole, co to jako má bejt?“ Kolečka zavrzají, taška se rozjede. Se zavíráním dveří se nenamáhá.

„Na shledanou!“ zkusím to ještě. Toho Koubka by mi fakt byl dlužen sám Satan. Nebo nějakej jinej démon. Přitom ta knížka fakt není špatná, jen dost nezvyklá. A vůbec – přesvědčte se raději sami.

Poznámka: Dialogy byly redakčně upraveny, protože mluva důchodců nemá nic společného se slovníkem spisovné češtiny. Děkujeme za pochopení.

  • Vilém Koubek: Čepel entropie
  • Host, 2018
  • Obálka: Jana Kilianová, Andrej Nechaj
  • 240 stran, 289 Kč (v e-shopu Fantasye již za 260 Kč)
2. listopadu, Martin Bečvář

Čepel entropie

Čepel entropie
Vložit do pytle na zboží  Koupit 289 Kč 260 Kč