Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Cena krve ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Cena krve, Krevní pouta 1

Huffová - Cena krve

Tanya Huffová: Cena krve

Na počátku byla vražda. Smrt, krev, brutálně rozsápané tělo oběti. Vicki Nelsonová, bývalá policistka, v současnosti soukromý detektiv, zaslechla křik v metru, ale nestačila přiběhnout včas. Mohla jen nešťastníkovo tělo ukrýt vlastním pláštěm. Toto lidské gesto ji zatáhlo do smrtelně nebezpečného pátrání po sériovém vrahovi, posedlému nelidskou touhou zabíjet. Také osoba, která může Vicki pomoci, není úplně lidská. Avšak proti děsivému zlu ukrývajícímu se v ulicích Toronta jí nezbývá, než spojit síly s Henrym Fitzroyem, nemanželským synem Jindřicha VIII., čtyřsetpadesá­tiletým upírem.

Zvedl jí paži a přejel jazykem po měkkém mase na vnitřní straně zápěstí. Zasténala, hlavu zvrácenou dozadu, a ztěžka oddechovala.
Skoro.
Pozorně ji sledoval, a jakmile se začala blížit k vyvrcholení a její tělo se pod ním začalo vzpínat, vzal mezi dvě ostré špičky řezáků malou žilku u kořene jejího palce a skousl. Lehká bolest pro ni nebyla ničím víc než dalším pocitem, který se přidal k již tak přetíženému systému, a zatímco plula na vlnách orgasmu, pil.
Vyvrcholili téměř současně.
Natáhl ruku a jemně jí odsunul pramen vlhkých, mahagonových vlasů z tváře. „Děkuji ti,“ řekl hebkým hlasem.
„Ne, to já děkuji tobě,“ zamumlala, vzala ho za ruku a vtiskla mu do dlaně polibek.
Chvíli tiše leželi, ona plula sem a tam na hranici spánku, on sledoval hru světel na měkkých křivkách jejích ňader a přejížděl bříškem prstu po modrých liniích žil pod bílou kůží. Teď, když se nakrmil, už jeho pozornost nerozptylovaly. Když si byl jistý, že látky podporující srážlivost obsažené v jeho slinách zapůsobily a malé ranky na jejích zápěstích už nebudou dál krvácet, vymanil své nohy propletené s jejíma a zamířil do koupelny, aby se dal dohromady.
Probrala se, když se oblékal.
„Henry?“
„Jsem pořád tady, Caroline.“
„Teď. Ale odcházíš.“
„Mám práci.“ Přetáhl si přes hlavu svetr, a když se vynořil, zamrkal, oslněný náhlým světlem z lampičky u postele. Díky dlouhým rokům praxe neucukl, ale pomalu se otočil, aby měly jeho oči čas se vzpamatovat.
„Proč nemůžeš pracovat ve dne jako normální člověk?“ stěžovala si Caroline, přitáhla si z nohou postele prošívanou deku a zachumlala se do ní. „Měl bys noci jen pro mě.“
Usmál se a popravdě odpověděl: „Ve dne mi to nemyslí.“
„Spisovatelé,“ povzdechla si.
„Spisovatelé,“ přikývl, sklonil se a políbil ji na nos. „Jsme jiná rasa.“
„Zavoláš mi?“
„Jakmile budu moci.“
„Muži!“
Natáhl se a zhasl lampičku. „To taky.“ Hbitě se vyhnul jejím pažím, které ho chtěly uchopit, políbil ji na rozloučenou, tichým krokem odešel z ložnice a prošel ztemnělým bytem. Slyšel, jak se jí změnil dech, a věděl, že usnula. Obvykle usnula okamžitě poté, co skončili, a ani nevěděla, kdy odešel. Byla to jedna z věcí, které se mu na ní líbily nejvíc, protože díky tomu jen zřídka zažívali nepříjemné hádky o to, jestli zůstane přes noc.
Vzal si kabát a boty a vyšel z bytu, jedno ucho nastražené po zvuku zapadajícího zámku. V mnoha ohledech nyní prožíval nejbezpečnější časy svého života. V jiných naopak ty nejnebezpečnější.
Caroline neměla podezření, kdo doopravdy je. Pro ni nebyl ničím víc než příjemnou epizodou, občasným společníkem, sexem bez pocitu viny. Ani se nemusel moc namáhat, aby v ní tento pocit vzbudil.
Zamračil se na odraz na výtahových dveřích. „Chci víc.“ Už jistou dobu cítil narůstající nepokoj, hlodal v něm, nedopřával mu klid. Nakrmení přinášelo trochu úlevy, ale ne dost. Potlačil frustrovaný výkřik, otočil se a praštil dlaní do umakartové stěny. V uzavřeném prostoru zněla rána jako výstřel z pušky. Henry sledoval pavučinku prasklin rozbíhající se zpod jeho ruky. Dlaň ho pálila, ale cítil, že akt násilí hrot neklidu trochu otupil.
V hale nepotkal nikoho, kdo by se přišel podívat, co to bylo za zvuk, a tak vyšel z domu v takřka povznesené náladě.
Venku na ulici bylo chladno. Trochu si utáhl šálu kolem krku a vyhrnul si límec. To, čím byl, jej sice činilo vůči nepřízni počasí méně náchylným než většinu lidí, ale ani tak neměl potěšení z toho, že mu foukalo za krk. S lemem dlouhého koženého pláště pleskajícím o paty prošel kolem krátkého bloku k Bloorově ulici, zahnul na východ a zamířil k domovu.
I když byla skoro jedna hodina čtvrtečního rána a jaro se podle všeho letos rozhodlo s příchodem hodně počkat, ulice ještě nebyly prázdné. Doprava stále nepřetržitě proudila podél východozápadní osy města a čím blíže se Henry dostával k ulicím Yongova a Bloorova, největší křižovatce ve městě, tím více lidí na chodníku míjel. Jednou z věcí, které se mu na této části města líbily nejvíce, byla skutečnost, nikdy doopravdy nespala, a právě proto nyní bydlel tak blízko onomu místu, jak jen bylo možné. Dva bloky za Yongovou ulicí zahnul na kruhový objezd a sledoval jeho křivku až ke dveřím svého domu.
Už bydlíval na všech možných hradech, ve slušném počtu soukromých venkovských sídel, a dokonce i v nejedné kryptě, když bylo nejhůř, ale dlouhá staletí neměl domov, který by mu vyhovoval tolik jako tento byt v nájemním domě v srdci Toronta, který si koupil.
„Dobrý večer, pane Fitzroyi.“
„Dobrý, Gregu. Děje se něco?“
Vrátný se usmál a sáhl po tlačítku otevíracího mechanismu dveří. „Je tu klid jako v hrobě, pane.“
Henry Fitzroy povytáhl jedno ze svých rudě zlatých obočí, ale počkal, dokud nebyly dveře otevřené a elektronický zámek nepřestal bzučet, než se otázal: „A jak můžeš vědět, jaký klid je v hrobě?“
Greg se zašklebil. „Dělával jsem hlídače na hřbitově v Mount Pleasant.“
Henry potřásl hlavu a také se usmál. „Měl jsem tušit, že na to budeš mít odpověď.“
„Ano, pane, to jste měl. Dobrou noc, pane.“
Těžké skleněné dveře uťaly veškerý další rozhovor, takže jakmile Greg zvedl noviny, popřál mu Henry pohybem ruky dobrou noc a otočil se k výtahům. Pak se ale zarazil a otočil se znovu čelem ke skleněným dveřím.
„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“
Pohybuje rty při čtení, položil Greg noviny na stůl tak, že titulek zůstal zakrytý.
Henrymu se svět zúžil na ona tři slova. Strčil do dveří a ty se otevřely.
„Zapomněl jste něco, pane Fitzroyi?“
„Tvoje noviny. Ukaž mi je.“
Grega tón jeho hlasu zarazil, ale poslechl příkaz a posunul noviny po stole směrem k němu. Henry mu je vytrhl zpod rukou.
„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“
Pomalu, bez jakýchkoliv rychlých pohybů, se Greg odsunul na židli dozadu ve snaze zvětšit co možná nejvíce vzdálenost mezi sebou a mužem na protější straně stolu. Nebyl si jistý proč, ale během třiašedesáti let a dvou válek se nikdy nesetkal s výrazem, jaký se nyní rozhostil ve tváři Henryho Fitzroye. A doufal, že se s ním také už nikdy nesetká, protože jeho hněv byl nadlidský a hrůza, již vzbuzoval, byla větší, než mohl lidský duch snést.
Prosím, Bože, dej, ať se neobrátí proti mně…
Minuty se vlekly a papír se trhal pod prsty, které jej svíraly stále křečovitěji.
„Ehm, pane Fitzroyi…“
Ořechově hnědé oči, tmavé jako zmrzlý kouř, se zvedly od čtení. Uvězněn jejich upřeným pohledem musel třesoucí se hlídač jednou nebo dvakrát polknout, než byl schopen větu dokončit.
„…můžete si, ehm, můžete si je nechat.“
Strach v Gregově hlase pronikl hněvem. Ve strachu se vždy skrývala hrozba. Henry znovu nalezl pečlivě budované pozlátko civilizovanosti, které nosil jako masku přes svou přirozenost dravce, a násilím si ji opět nasadil. „Nenávidím tenhle druh senzacechtivosti!“ Práskl novinami o stůl.
Greg vyskočil a jeho židle narazila do stěny. Už neměl kam ustoupit.
„Tohle zahrávání si se strachem veřejnosti je nezodpovědná žurnalistika.“ Henry si povzdechl a překryl zlobu iluzí unavené rozladěnosti. Díky čtyřem stům padesáti letům zkušeností vyhlížela tato falešná tvář věrohodně – bez ohledu na to, jak nepříjemný záchvat vzteku předtím byl. „Kvůli ní vypadáme špatně všichni.“
Greg povzdechnutí opětoval, otřel si zpocené dlaně o stehna a upnul se na vysvětlení. „Řekl bych, že spisovatelé jsou na něco takového poněkud citliví,“ nabídl úslužně.
„Někteří z nás,“ přikývl Henry. „Jsi si ohledně těch novin jistý? Chci říct, opravdu si je můžu nechat?“
„Žádný problém, pane Fitzroyi. Výsledky hokejových zápasů jsem si přečetl jako první.“ Jeho mysl již začínala zatemňovat vzpomínku na to, čeho byl svědkem, přidávala k ní racionální zdůvodnění, které ji činilo reálnější, snesitelnější, ale židli si ke stolu nepřisunul dřív, než se dveře výtahu zavřely a světélko indikátoru začalo stoupat.
Svaly se mu uzlovaly obrovským úsilím setrvat v klidu. Henry se soustředil na dýchání, na ovládnutí hněvu, aby on neovládl jej. V dnešní době přežíval jeho druh tak, že zapadl do společnosti, a on se teď dopustil potenciálně fatální chyby, když dovolil, aby se jeho reakce na novinový titulek projevila navenek. Dovolit si projevit pravou přirozenost v soukromí výtahu bylo relativně neškodné, ale učinit totéž v přítomnosti smrtelného svědka bylo něco úplně jiného. Ne že by od Grega očekával, že na něj začne ukazovat prstem a křičet, že je upír…
Velkým pomocníkem v tlumení hněvu mu byl pocit viny, že starého pána vyděsil. Měl Grega rád, bylo příjemné potkat v tomto světě demokracie a rovnosti člověka ochotného sloužit. Jeho chování mu připomínalo lidi, kteří pracovali na jeho panství, když byl ještě kluk, a alespoň na krátkou chvíli ho vracelo zpátky do jednodušších časů.
Když měl emoce opět pevně pod kontrolou, vystoupil ve čtrnáctém patře z výtahu a přidržel dveře, aby mohla nastoupit paní Hughesová se svým mastifem. Velký pes kolem něj prošel celý napjatý, se srstí za krkem zježenou a hlubokým vrčením v hrdle. Paní Hughesová se jako obvykle omlouvala.
„Já tomu opravdu nerozumím, pane Fitzroyi. Owen je obvykle tak hodný pejsek. Nikdy by… Owene!“
Mastif, celý roztřesený touhou zaútočit, začal alespoň tlačit své ohromné tělo mezi paničku a muže ve dveřích, aby ji pokud možno co nejvíce oddálil od hrozby, kterou cítil.
„Netrapte se tím, paní Hughesová.“ Henry stáhl ruku a dveře výtahu se začaly zavírat. „Nemůžete od Owena čekat, že bude mít rád každého.“ Těsně předtím, než se dveře zcela zavřely, se na psa usmál. Mastif v úsměvu okamžitě poznal to, co znamená, a vrhl se vpřed. Jak zuřivý štěkot ve výtahové šachtě postupně slábl, objevil se Henrymu na rtech o poznání upřímnější úsměv.
Deset minut se psem o samotě a jejich konflikt by byl urovnán. Zákon smečky je prostý, vládne nejsilnější. Ale Owen chodil ven vždy jen s paní Hughesovou a Henry pochyboval, že by to pochopila. Protože si nijak netoužil sousedku znepřátelit, s mastifovým nepřátelstvím se smířil. Byla to škoda. Měl psy rád a bylo by stačilo málo, aby Owen poznal, kde je jeho místo. Jakmile se ocitl za zavřenými dveřmi v bezpečí svého bytu, otevřel znovu noviny a zavrčel.
„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“
Z těl Terri Nealové a DeVerne Jonese byla vysáta veškerá krev.
Zdálo se, že titulek mluví pravdu.
A věděl, že on to na svědomí nemá.
Prudkým trhnutím zápěstí mrštil novinami přes pokoj a s mírným uspokojením sledoval, jak se jejich stránky snášejí k podlaze jako zranění ptáci.
„Sakra. Sakra. SAKRA!“
Přistoupil k oknu, setřásl z ramen plášť a odhodil ho na pohovku. Pak prudce rozhrnul závěsy, které halily výhled na město. Upíři jsou samotáři, jeden druhého nevyhledávají a ani se nestarají o to, kudy se toulají jejich bratři a sestry. I když měl podezření, že sdílí území s dalšími svého druhu, mohla by se jich na pomezí světla a stínů, jež tvořilo noc, potloukat dobrá dvacítka a Henry by si toho nebyl vědom o moc víc než lidé, mezi kterými se pohybovali.
A co bylo ještě horší, pokud byl zabiják opravdu upír, šlo by o dítě, jednoho z čerstvých proměněnců, neboť pouze čerství proměněnci potřebovali takové množství krve a zabíjeli s tak brutální bezohledností.
„Moje není,“ řekl noci, unavené čelo opřené o chladivé sklo. Byla to stejnou měrou modlitba jako prohlášení. Všichni jeho druhu měli hrůzu z toho, že by vypustili do světa právě takové monstrum, náhodné dítě, produkt nechtěné proměny. Ale on byl vždy opatrný, nikdy se nekrmil, dokud krev neměla čas se obnovit, nikdy neriskoval, že by mohl předat vlastní krev. Jednoho dne dítě mít bude, ale to podstoupí proměnu dobrovolně, stejně jako kdysi on, a on bude vždy nablízku, aby ho vedl a udržel v bezpečí.
Ne, jeho nebylo. Ale nemohl dovolit, aby i nadále terorizovalo město. Strach se v průběhu staletí nijak nezměnil a nezměnila se ani lidská reakce na něj. Vyděšené město vždy rychle vytáhne pochodně a zašpičatělé kůly… nebo jejich ekvivalent odpovídající dvacátému století.
„A já nechci strávit zbytek života připoutaný ke stolu o nic víc, než bych chtěl, aby mi oddělili hlavu a do úst nacpali česnek,“ svěřil se noci.
Bude muset dítě najít dříve, než ho najde policie, protože odpověď by přinesla více otázek než řešení. Najít dítě a zničit ho, neboť bez pouta krve ho nemůže ovládat.
„A pak,“ pozvedl hlavu a obnažil zuby, „najdu jeho rodiče.“

  • přeložil: Pavel Musiol
30. června 2009, Tanya Huffová

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).