Ústav soudního lékařství kdesi v Praze. Ponuře důstojná budova, kam už po celá dlouhá desetiletí vede poslední cesta těch, které zastihla smrt. Přirozená i nepřirozená. Oběti nehod, vražd i sebevražd. Zde se stanoví příčina smrti – Causa Mortis. A mrtvý se jen stěží může bránit, je-li pitevní zpráva falešná.

Novou přednostkou ústavu se stává MUDr. Judita Marková, která postupně přichází na to, že za formálně dokonalou fasádou ctihodné instituce funguje skrytá mafie, která zahrnuje nejen soudní lékaře, laboranty a sanitáře, ale také zkorumpované soudce, policisty a státní zástupce. Když se dr. Marková dostane až k samotnému jádru tohoto zla, hrozí jí vážné nebezpečí, že na ni samotnou bude čekat pitevní stůl.

Citlivé čtenáře varujeme. Vždyť co si například počít s informací, že po pitvě se mozek nevrací do hlavy, ale zašívá do břicha…

Dveře márnice olšanského hřbitova se pomalu otevřely. Jako první vstoupil správce hřbitova Rampula, za ním vjela na svém vozíku Judita, doprovázená Lucií.

„Nechceš zůstat tady?“ otočila se Judita na sestru.

„Teď? Když se konečně můžu podívat do márnice? Víš, kolikrát jsi mi to slibovala a nikdy z toho nic nebylo?“ zavrtěla Lucie hlavou.

„Rozmysli si to. Nic pěkného nás tam nečeká.“

Správce Rampula mezitím odemknul další dveře, za kterými byla menší místnost. Lucie Pekárková vstoupila jako poslední. S obavami sledovala několik rakví, položených na podlaze. Rychle si z kabelky vytáhla kapesník a přiložila jej k nosu.

„Já tě varovala,“ podívala se na ni Judita. „Opravdu chceš s námi dál?“

Lucie rychle přikývla. „Pořád lepší, než abych tady zůstala sama.“

„Za dalšími dveřmi už je márnice,“ řekl téměř omluvně Rampula a hledal ten správný klíč.

Náhle se za dveřmi márnice ozvaly dvě rány. A potom táhlý hukot.

„Tam někdo je!“ vykřikla Lucie.

„To nic, to je chladicí zařízení. Občas nám to trochu zlobí,“ usmál se Rampula, protože konečně našel ten správný klíč. Potom se otočil na Juditu. „Jste moc hodná, paní přednostko, že to chcete vidět na vlastní oči.“

„Spíš jste měl hned zavolat policii,“ podívala se na něj vyčítavě Judita.

„Jo, a kdyby z toho nic nebylo, tak mě tady budou mít za blázna a práskače. Vždyť víte, jak to v týhle branži chodí. A do důchodu to mám za pár. Ale co je moc, to je moc.“

„Přece jenom jste měl ty policajty zavolat, když vám to tak leží v hlavě.“

„A co policajti dneska věděj? Dyť se na ně podívejte! Zločinci jim vražděj a okrádaj lidi před očima a oni dělají, že to nevidí! Třeba Václavák! To mi neříkejte, že to není všechno koupený! A tady je to stejný, akorát v černým. Jedou sem a už věděj, že se nic nestalo nebo případ odložej. Mně o tom budete něco povídat! Za těch třicet let, co tady vedu hřbitov, jsem už viděl věcí! Sama o tom víte svý! Taky jste narazila, když jste začala řešit koronery.“

„Tak se na tu mrtvolu radši podíváme, ne?“

Judita věděla, že má Rampula v podstatě ve všem pravdu.

Bledé zářivky se rozsvítily ve chvíli, kdy se trojice ocitla v chladné márnici. Jednoduchá, bíle vykachlíčkovaná místnost, ve které na vozících a na podlaze leželo asi třicet rakví. Těžký pach rozkladu prostupoval úplně vším. Po chvilce strávené tady má každý člověk pocit, že se toho nasládlého zápachu nezbaví ani pod sebedůkladnější horkou sprchou.

Je to tak. Každý, kdo se tu ocitne, je tím pachem vnitřně prolezlý a načichlý až do konce svého života. Pro mnoho lidí je i návykový. A pokaždé ho bezpečně poznáte. Judita o pachu smrti znala mnoho pověr a historek. To si samotná Smrt takhle značí své věrné.

Judita si vzpomněla na vyprávění Arnolda Donneho. Bylo to ještě v době jejího studia. Tehdy se ho někdo z posluchačů na pitevně ptal, co je na práci soudního patologa tak přitažlivého, když denně vidí ty nejhorší z možných konců těch, kteří tady na pitevních stolech leží.

„Přitažlivého? Snad to, že si tu práci snadno zamilujete. Stačí, abyste měli jen trochu v pořádku žaludek, a byli normální. Potom už lehce zaměníte tuhle práci za smysl života. A nemůžete s tím přestat. Jako chirurg musí denně řezat do živého masa, cítit pach čerstvé krve, dobývat se do všech možných orgánů, já potřebuji otevírat mrtvé organismy a přicházet na to, proč a jak zemřely. S tím nemůžete nikdy skončit. Tahle práce je jako věčná křížovka,“ odpověděl tehdy Arnold Donne.

„A co když s tím jednou budete muset skončit? Co pak?“ zaznělo z auditoria.

„To je mi úplně jedno,“ mávnul frajersky rukou Donne.

„Nerozumím,“ nedal se student.

„Protože když já nebudu řezat do mrtvol, abych přišel na to, proč se tady ocitly, tak to znamená jediné. Že už budu jedním z nich a sám ležím na některém z těchto stolů.“ Arnold Donne se tehdy významně rozhlédl po všech ztichlých studentech a dodal: „Dávejte na sebe pozor. A myslím to vážně. Za svůj život jsem už de-vět svých studentů osobně odpitval.“ Potom se Donne na malou chvíli odmlčel. Jako by zaslechl nevyřčenou otázku. „Nehody, alkohol, sebevražda. Smrt se nevyhýbá nikomu. Ani vám.“

Judita si teď uvědomila, že to bylo jedinkrát, kdy profesor Arnold Donne nechal někomu nahlédnout trošku blíže do své duše. Předtím i potom už profesora poznala jen jako špičkového patologa, náročného učitele a velmi nepřístupného starého muže.

Ze vzpomínek ji náhle vyrušilo hlučné odklopení víka rakve.

„Tak tady to je,“ zasupěl Rampula, když odkládal víko rakve ke stěně márnice.

Změřil si pohledem výšku Judity, upoutanou na invalidní vozík a rakve na vozíku.

„Tam asi neuvidíte, ta rakev je moc vysoko. Ale nic, to vyřešíme. Může mi vaše paní sestra pomoct?“

„Ráda,“ odvětila Lucie a před nosem si křečovitě stále držela kapesník.

„Popadněte ten hydraulický vozík z místnosti před márnicí a přijeďte s ním sem,“ ukázal Rampula na nerezový zvedák, zaparkovaný u stěny.

Lucie došla k vozíku. Uchopila novotou zářící madlo.

„Kterou stranou mám najet?“

„Ližinami ke mně,“ zavelel Rampula a otočil se na Juditu. „Známe se dlouho, paní přednostko. Sama nejlíp víte, s čím se tady skoro denně jako šéf hřbitova setkávám. Takhle ukrást část oblečení z rakve, boty, šperky, cennosti, peníze vypadnuté z kapsy mrtvol po nehodách, vytržené zlaté zuby nebo protočení luxusních rakví na více pohřbech. Žádná novinka pod sluncem. Ale tohle? Proto jsem vás sem pozval.“

Judita přikývla.

Lucie mezitím najela s hydraulickým vozíkem před vozík s rakví.

„A teď budeme pěkně šlapat nožičkou na ten dlouhej pedál,“ usmál se na Lucii Rampula. Každým sešlápnutím se díky tlaku oleje začaly ližiny vozíku přibližovat k rakvi. Za chvilku byly ve stejné úrovni.

„Výborně. A já tam rakvičku pěkně dostrkám,“ řekl Rampula a několika mocnými pohyby přesunul rakev z vozíku na hydraulický zvedák.

„A teď poprosím nožičkou na ten druhej pedálek. Ale polehoučku, ať nebožtíka nevyklopíme,“ ukázal Rampula Lucii na vedlejší pedál.

Rakev s ostatky se syčením sjela dolů, až k podlaze.

Teď už Judita viděla, proč Rampula chtěl, aby si mrtvého osobně prohlédla.

Lucie poprvé viděla svou sestru při práci. Fascinoval ji její klid a soustředění. Všimla si, že v ní hrůzně vypadající mrtvola mladého muže nevzbuzuje sebemenší odpor.

„Máte tady někde rukavice?“ obrátila se Judita na Rampulu.

„Samozřejmě. Stačí pár?“

Judita přikývla a sklonila se nad rakev.

Ležel v ní mladý muž, na sobě měl pouze bílou košili a něco, co vzdáleně připomínalo slipy. Judita si okamžitě všimla, že mrtvola je už v počátečním stadiu rozkladu.

Zatímco si Judita navlékala nabídnuté gumové rukavice, dřepnul si Rampula k rakvi a rozhrnul mrtvému rozepnutou košili. „Vidíte?“

Na hrudníku a břichu byla řada podlitin i otevřených zaschlých ran.

„Jak jste na to vlastně přišel?“ zeptala se rutinně Judita a prohmatávala žebra mrtvého muže. Okamžitě viděla, že nejméně čtyři jsou zlomená. Nahmatala jejich ostré zlomy, které se vrývaly do kůže a vystupovaly ven.

„Ten člověk musí na soudní pitvu. Tady je jednoznačné podezření na násilnou smrt. Proč jste nevolal policii? A jak jste na to vlastně přišel?“

„Podle ohledávajícího lékaře,“ odpověděl pomalu Rampula. „Teda koronera, jak se dnes říká.“

„A co je za problém?“

Rampula pomalu vstal a natáhl se pro tašku, kterou si odložil na víko rakve. Taška by málem spadla, kdyby ji pohotově nezachytila Lucie. Rampula jí poděkoval lehkou úklonou hlavy. Otevřel tašku a vytáhnul z ní protokol o prohlídce mrtvého, který podal Juditě.

„Dobře se znáte. Sama jste se kvůli němu dostala do velkého konfliktu. Kdo ví, jestli všechno, co se kolem vás dělo, byla skutečně jen nehoda. Už rok se o tom říká ledacos. Víte jak se u nás tomu grázlovi Zlatuškovi říká? Koroner zlá tužka.“

„Opravdu to psal Zlatuška?“ podívala se do protokolu nevěřícně Judita.

Rampula přikývnul.

„Když jsem viděl jeho jméno na protokolu a nikdo z našich kluků o této rakvi nic nevěděl, bylo mi to jasný. Všimněte si diagnózy.“

„Cm: AIM,“ přečetla Judita.

„Co to znamená?“ zeptala se napjatě Lucie.

„Sestra vám to určitě ráda vysvětlí. Je přece nejmladší přednostkou Ústavu soudního lékařství a toxikologie v Praze,“ pousmál se Rampula.

„Zkratka cm je označení konečné diagnózy, takzvané diagnózy smrti. Causa mortis. AIM je taky běžná diagnostická zkratka. Akutní infarkt myokardu,“ odpověděla Judita, aniž by zvedla oči. Oběma rukama podebrala hlavu mrtvoly. Rampula pochopil a nebožtíka se supěním nadzvedl. „Taky jsem otevřel rakev, protože z ní něco vytékalo a obyčejný sračky to nebyly.“

Lucie ucítila náhlý nával dávení. Křečovitě svírala kapesník před ústy.

Judita v dlaních ucítila kontury prasklin v lebce. Pod kůží na temeni působily dojmem ostrůvků, které se přes sebe kupily. Bývala to jedna pevná kost, která nevydržela nápor brutálních úderů.

„Prasklá lebka, taky jsem to zkoušel,“ zafuněl Rampula a pustil mrtvolu, která s duněním dopadla do rakve.

„No nic, voláme stopadesátosmičku. Nás ty lebky nějak spojují. Asi jsou nám souzený.“

Judita se musela nechtěně pousmát. Vzpomněla si na případ, při kterém se s Rampulou setkali poprvé. Je to už pár let. Tehdy na ni vyšla víkendová přísluha, když jí zavolal rozčílený člověk, aby za ním přišla na hřbitov.

Nejdříve tomu nevěnovala pozornost. Dobře věděla, že k případům podezřelých úmrtí ji volá pouze policie. Tehdy ještě dělali dnešní práci koronerů výhradně atestovaní soudní lékaři nebo výjezdy ze záchranky.

Nakonec ji přesvědčil manžel s tím, že půjde s ní a z Olšan seběhnou ke Kozlovi na nedělní oběd. Volajícím byl Rampula. Dohlížel na otevírání hrobu. Pohřeb měl být v pondělí dopoledne a hrobníci se tehdy v pátek tak opili, že museli přijít na nedělní brigádu.

Sobotu měli vyčleněnou na vystřízlivění. Když hrob otevřeli, našli v něm zbytky zetlelého těla a lebku. Po jejím zevrubném prozkoumání se správce hřbitova rozhodl zavolat na Ústav soudního lékařství. Už tehdy policii jaksi nevěřil. Nejdřív si chtěl být jistý, že je důvod policii zavolat. Věděl, že i na soudním lékařství jsou non stop služby a víkendové příslužby. Věřil, že se s někým domluví snáz, než kdyby do hrobu koukal nějaký nedomrlý policejní praporčík s nulovou zkušeností.

Juditě tehdy stačil jediný pohled na temeno lebky a všechno ostatní už jen potvrzovalo Rampulův odhad.

Na temeni byla asi třímilimetrová štěrbina, s okraji částečně odlomenými. Ale na zachovalém kraji byly jasně patrné stopy zoxidovaného kovu. Navíc z lebky vypadnul rezavý hřebík. Zbytek těla už byl ve stavu totální dekompozice. Osmnáct let v hrobě. Osmnáct let od vraždy, která měla, a mohla, zůstat navždy utajena.

Z následného vyšetřování se zjistilo, že šlo o usmrcení devadesátiletého starce. Pachatelem byl jeho vlastní syn. Bylo mu jednašedesát a potřeboval konečně dědit. Tak starému, nemocnému otci natloukl hřebík do hlavy. A udělal to tak důkladně, že hlavička hřebíku ucpala výtok krve a mozku, který by všechno prozradil. Pak otci omotal látku okolo temene hlavy a pod bradou. Viděl to tak ve filmech. Prý, aby jeho otec později v rakvi pěkně vypadal a neměl otevřená ústa. Ohledávající lékař tehdy neshledal důvod k pitvě starého nemocného muže, který si prý na smrtelné posteli výslovně nepřál pitvu. Ale boží mlýny nezapomněly a mlely dál… Necelé dva roky zbývaly pachateli do promlčení trestu. Osudnou se mu stalo úmrtí jeho ženy. A nedbalost. Jednou mu to vyšlo, tak přestal dotahovat věci do konce. Byl si jistý, že se na něj nepřijde. Dostal dvanáct let. Loni, těsně před Juditinou autonehodou, byla soudní pitva jeho těla přidělena Juditě. Vzpomněla si na něj. Poznala ho.

I přes znetvořující zranění, které mu v cele způsobil jiný vězeň. Judita už nepitvala vraha, ale jen ubohou oběť jiného zvířete, které nedokázalo ovládnout svou agresivitu. A opět to bylo pro majetek. Karton cigaret.

Vše je relativní. I cena života.

Judita si tehdy vysloužila první opravdové uznání od kolegů i kriminalistů, kteří vedli vyšetřování. A ještě jedno cenné ponaučení si zapamatovala. Už nikdy neodmítne urputnou žádost o pomoc správce hřbitova Rampuly. Protože se přesvědčila, že jedině jeho neústupnost a zkušenosti zabránily, aby mezi námi chodilo jedno velké a nepotrestané zlo.

Judita se rychle probrala ze svých vzpomínek. Zaslechla totiž hlas své sestry.

„Všimli jste si jeho výrazu ve tváři?“

Judita přikývla.

„Tak to obvykle vypadá, když se do poslední chvíle bráníte,“ poznamenal Rampula.

Judita si už dávno uvykla na tváře zemřelých. Ty, které viděla, většinou odešli násilnou nebo nedobrovolnou smrtí. Ale o tom už soudní lékařství je.

„Mrtví učí živé. Mortui vivos docent,“ řekla polohlasně Judita. A tento zemřelý, který před nimi ležel v rakvi, měl živým co říct. Jeho křečí zkroucené rty, zhmožděniny, rány a ty neuvěřitelně užaslé, otevřené oči. Jakoby nechtěl do poslední vteřiny uvěřit, že tohle je skutečná smrt. Jeho smrt.

Otevřené oči… Judita o té pověře na patologii často slyšela.

„Myslíš, že hodně před smrtí trpěl?“ zeptala se pomalu Lucie, aniž by přestala křečovitě svírat kapesník před ústy.

Judita přikývla.

Podívala se mrtvému do otevřených očí. Skelný, zatažený pohled, zkalený přítomností smrti. Míra zatíženosti a vyspělosti duší prý rozhoduje o tom, komu se a jak ze života odchází, tedy podoba života zde prožitého. Smrt je odrazem života. Každý patolog o tom přemýšlí. A v soudním lékařství se z výrazu obličeje mrtvoly dokonce vychází. Judita těch výrazů viděla nepočítaně. Ano, každý člověk má přece tu svou smrt. Je v očích opravdu vidět otisk smrti? Její skutečná podoba? Možná otisk sama sebe. Možná je to o konečném smíření se sebou samotným. Gerde Freitag…

„Tak mám zavolat ty policajty?“ zeptal se Rampula.

„Ještě moment,“ řekla Judita a vytáhla z kapsy mobilní telefon. „Rozhrňte mu tu košili,“ přikázala Rampulovi a mezitím zapnula nahrávání videa. Snažila se zdokumentovat každý detail. Zopakovala do mikrofonu všechny své předešlé postřehy a doplnila přesný čas. Nakonec udělala ještě několik fotografií, včetně té, na níž byl protokol o prohlídce zemřelého.

„Já nevím, o co doktoru Zlatuškovi jde, ale z tohohle musí mít jako koroner velký problém,“ zakončila Judita nahrávání.

„Proč von vlastně toho koronera dělá, když tomu tak nerozumí?“ ucedil mezi zuby Rampula, který mezitím zakrýval mrtvolu v rakvi víkem.

„Protože od prvního července dva tisíce šestnáct může díky významné změně v legislativě provádět prohlídky zemřelých těl i neatestovaný lékař,“ snažila se o nezúčastněný tón Judita.

„A vy myslíte, že je to jenom neznalost?“ zeptal se opatrně Rampula.

„Sám dobře víte, že ne,“ zavrtěla hlavou Judita. „Vždyť víte, jak jsem zrovna s ním bojovala.“

„Jo, dokonce jste kvůli němu byla i na ministerstvu. A u poslanců. Dokonce i nějakou práci jste o tom psala,“ usmál se Rampula.

„Vidíte, až si budu psát životopis, tak vám musím dát vědět.“

„O tom všem se přece psalo. A pak ta vaše nehoda. I s tímhle,“ mávnul Rampula rukou směrem k Juditině invalidnímu vozíku.

„To už je všechno minulost,“ povzdechla si Judita.

„Ale duchové minulosti se vám vracejí do života,“ pokusil se zafilozofovat Rampula.

„My na soudním lékařství na žádné duchy nevěříme,“ pousmála se na něj Judita. „Vždyť to sám víte.“

„To máte pravdu, paní doktorko. Hodně o tom vím,“ pokýval hlavou Rampula.

• Marek Hladký, Jitka Hladká: Causa Mortis
• Epocha, 2017
• Obálka: Žaneta Kortusová
• 202 stran, 199 Kč (v e-shopu Fantasye již za 179 Kč)