Buldok se zakousl a do dnešních dnů se nepustil, rozhovor s Tomášem Němcem
 |
Tomáš Němec je nejen šéfredaktorem časopisu Pevnost, ale také editorem několika antologií a autorem prozatím dvou dobrodružství Agenta JFK. V rozhovoru se rozpovídal nejen o svých pevnostních povinnostech, navozování správné tvůrčí nálady a o své osobní múze, ale třeba taky o tom, jak těžké je z redaktora dostat včas slíbený text a jaké metody k tomu používá. Tom se podle svých slov snaží vyjít vstříc každému, kdo po něm něco chce. Jedním takovým člověkem je i šéfredaktorka internetového magazínu E-uššákk Pavla Lžičařová, které ochotně zodpověděl všechny všetečné dotazy. Rozhovor si prostřednictvím Fantasye nyní mohou přečíst i ostatní fanoušci fantastiky, tohoto nejfantastičtějšího literárního žánru na světě.
Jak se daří kloubit vedení časopisu s vlastní literární tvorbou? Která činnost tě víc baví, která ti víc dává, která tě víc naplňuje a nad kterou častěji propadáš chmurám?
Musím přiznat, že se mi to kloubení nedaří. Pevnost má přednost a jako taková mi právě v těchto chvílích dává (i bere) rozhodně víc než psaní. Doufám ale, že se to v dohledné době změní, protože psaní k životu opravdu potřebuji. Což ale neznamená, že redigování časopisu se věnuji z donucení či snad s nechutí. Vůbec ne – právě naopak, takže můžu říct, že mě naplňuje oboje, ale každé jinak. Psaní je osamělá záležitost, v níž člověk asi víc inklinuje k chmurám, protože když se nedaří, jste jediný, na koho to můžete svést. Vedení časopisu je týmová práce a tady se můžete vztekat, řvát a skákat uprostřed místnosti, protože za všechno špatné samozřejmě můžou ostatní (smích).
Co všechno má šéfredaktor tak velkého časopisu, jako je Pevnost, za povinnosti?
Abych to uvedl na pravou míru: Pevnost není velký časopis (ačkoli jsem rád, že se tak jeví). V opravdu velkém časopisu šéfredaktor svolává pracovní porady, puká z dýmky i vzteky, rozhoduje, řídí a chodí na golf. V Pevnosti šéfredaktor nemusí svolávat pracovní porady, protože je v redakci jen on a vedoucí marketingu, takže porada je vlastně každou chvíli. Již ani nepuká z dýmky, neboť této kratochvíle zanechal, vzteky puká jen občas a zpravidla pouze pro pobavení výše zmíněné kolegyně. Rozhoduje a řídí především sebe a tým lidí, z nichž mnohým občas nemůže přijít na jméno, ale přitom je má rád, neboť je to v jádru dobrosrdečný člověk. Na golf nechodí, protože musí dát každý měsíc dohromady koncepci čísla, zadat práci přispěvatelům, jejich články následně zredigovat, poslat ke korektuře, pak grafikovi, následně celý časopis znovu pročíst, zadat nezbytné minimum textů na web, spočítat honoráře, rozeslat autorské výtisky a přitom se snažit vyjít vstříc všem, kdo po něm něco chtějí. A protože se mu zdá, že má příliš volného času, od nového roku také rediguje a připravuje knihy do Edice Pevnost.
 |
Když mi někdo slíbí článek, doslova to z něj těsně před vydáním „lámu“. Co svědomitost pevnostních redaktorů? Jaké metody (např. nůž pod krk) používáš, když ti nejsou schopní poslat článek včas?
Vyzkoušel jsem všechno: od mazání medu kolem pusy, mazání jedu kolem pusy, vyhrožování, slibování, šikanování, tělesný teror, volání pětkrát do minuty i nevyplácení honorářů (honoráře jsou mýtus, nic takového stejně neexistuje). S čistým svědomím mohu říct, že ani jedno z výše jmenovaného nefunguje. Zřejmě však nad námi bdí jakási vyšší síla či magie, chcete-li, která v ten poslední okamžik, kdy už ani nedoufáte, přiměje přispěvatele (zvaného též lenochod obecný aneb vypravěč pohádkový), aby zmáčkl enter, čímž vám požadovaný text odešle.
Pevnost momentálně dosáhla hattricku (tří vítězství) v cenách Akademie SFFH za nejlepší časopis roku. Významnou měrou jsi k tomu přispěl i ty. Kterým směrem se Pevnost bude dál ubírat, aby dosáhla nejméně hattricku tohoto hattricku?
Rád bych, aby se ubírala směrem, který jsme jí v roce 2006 určili, příliš se nezastavovala po hospodách, neusínala na mezích ani na vavřínech a šlapala si to dál vstříc zajisté zářivé (hattrickující) budoucnosti. Rád bych, aby nadále byla tím, čím je: moderním magazínem reagujícím na současné trendy, který však nezapomíná na kořeny, z nichž fantastika vzešla. A rád bych, aby to zjistilo dalších zhruba milion čtenářů a já mohl konečně chodit hrát golf.
 |
Co tě přivedlo k fantastice? Které dílo tě upoutalo jako úplně první?
Určitě to byla nějaká verneovka, tipoval bych Tajuplný ostrov. Ale tenkrát jsem ji jako fantastiku nechápal, to až později, poté, co jsem si prošel „komiksovým obdobím“, jsem narazil na román Pán modrého meče Ondřeje Neffa, který vycházel na pokračování v časopise „Sedmička“. To byla rána do hlavy, panečku, a pak přišla studená sprcha, protože jsem se začal pídit po dalších Ondřejových knihách, a hned další titul, který se mi od něj dostal do rukou, bylo Pole šťastných náhod. Rozumějte, je to báječné čtení, ale také naprosto rozdílné od druhého dílu Marsovské tetralogie: místo Volných lovců, chlápka s Modrým mečem Rada Haagera a válečných androidů se dočkáte komorního příběhu (s jen velmi lehkým fantastickým prvkem) z jednoho výpočetního střediska. Ale knihu jsem pečlivě přečetl (a poté ještě jednou a až tehdy jsem si ji opravdu užil) a pak další a další (a nejen Ondřejovy). Buldok se zakousl a do dnešních dnů se nepustil.
V rozhovorech se většinou ptají lidí, co čtou. Mě by ale také zajímalo, kde a kdy se ti nejlépe čte? A také, kolik toho za měsíc přečteš?
Nejvíc toho přečtu, když mám nejmíň času. Musím sice udělat to a ono, ale o to víc si čtení v „ukradených chvílích“ užiju. Když mám naopak poměrně volno (trochu kecám, už netuším, kdy jsem ho naposledy měl), dělám paradoxně něco jiného. A kolik toho za měsíc přečtu? Když nepočítám knihy a texty do „práce“, ale pouze ty pro moje potěšení, pak zvládnu jednu, maximálně dvě, a to povětšinou detektivky nebo cokoli jiného, kde nejsou draci, ufoni, čarodějové a kosmonauti.
 |
Dostáváš se stále více do povědomí fantastiky dychtivého čtenářstva jako spisovatel. Mimo jiné jsi přispěl do série o agentovi JFK. Čím tě fascinoval Kovářův svět, že ses do něj rozhodl přispět vlastním příběhem?
V první řadě mám rád lidi, kteří tenhle projekt rozjeli. A to jak v osobní rovině, tak i proto, že se mi líbí, co Mirek Žamboch a Jirka W. Procházka píší. Líbí se mi absolutní volnost, kterou člověk při vytváření příběhu má: může si napsat western, stejně jako detektivku nebo letecký román. Tahle volnost je však zdánlivá, protože v rámci seriálu existuje systém dosti striktních omezení, která jednak svět JFK činí uvěřitelnějším a druhak jsou pro autory výzvou, jak s nimi při zachování základních pravidel žonglovat, natahovat je či obcházet. A dalším důvodem, proč mám pro tenhle seriál slabost, je provázanost jednotlivých příběhů. Dají se číst samozřejmě samostatně, ale v jejich pozadí probíhá ještě jedna rámcová zápletka, která pozvolna bytní, proměňuje se a s ní i postavy, které jsou její součástí. Zkrátka je to úplně nový metasvět, jenž s každým dalším dílem více a více ožívá.
Čím se dostáváš do té správné tvůrčí nálady (např. poslouchání vytí psů, psaní v jednu hodinu po půlnoci, nějaký pořádně motivační filmový krvák…)?
Do správné tvůrčí nálady mě dostane termín odevzdání požadovaného textu, který se mi záludně připlíží za záda a poklepe mi na rameno. A zatímco jsem až doteď v poklidu dřímal nad klávesnicí, nyní zavyji jako pes, píšu každý den do jedné hodiny po půlnoci a ráno vypadám jako statista z nějakého filmového krváku.
 |
Taky při psaní ohryzáváš tužky (příp. klávesnici) a zuřivě škrtáš nebo, když tě popadne múza, sedneš a píšeš, div nezničíš klávesnici?
V okamžiku, kdy máte odevzdat sto padesát stránek textu, jste na straně pět a termín je za tři dny, je ohryzávání tužky či klávesnice, případně zuřivé škrtání luxusem, který si nemůžete dovolit. Zkrátka neumím pracovat jinak, než že popadnu múzu do zubů, sednu a píšu, div nezničím klávesnici.
Ostatně ta múza. Múza Stephena Kinga je chlap. Kdo/co je múzou pro tebe?
Víš, že nevím? Nikdy jsem ji nebo jeho neviděl. Spíš si ale myslím, že vypadá jako „to“. Divné bledé cosi, které se někde schovává a paří tam FIFU 2011. Kdybyste někdo viděl něco, co tomu popisu odpovídá, je to moje múza a můžete ji beztrestně zmlátit. Domů mi ji nevoďte, ale tu FIFU 2011 bych určitě ocenil.
Tak a teď pryč od fantastiky. Která nefantastická činnost tě v reálném životě nejvíce fascinuje, čili čemu se rád věnuješ?
Nabíháš si, Pavlo, nabíháš, ale tentokrát budu hodný a nepopíšu čtyři strany o fotbalovém klubu Teplice, naší legendě Pavlu Verbířovi a ani se nedozvíš, do jakého zahraničního klubu přestoupil Martin Fenin (což tě zajisté velmi mrzí). Nebudu mluvit ani o tom, jak moc se těším, až si zapařím FIFU 2008, nebo jak výtečný fotbalista-amatér ze mě vyrostl (jsem levák a zlé jazyky tvrdí, že v obou významech tohoto slova). Nechť je ti proto těchto pár řádek plných záporů kladnou odpovědí.
 |
Jeden sen, který by sis chtěl jednou splnit?
Ano, jeden takový je. Chtěl bych mít chajdu u nás, v Krušných horách, chtěl bych být podsaditým, nerudným a nemluvným dědkem a chtěl bych mít vzteklého kulhavého psa, kterého bych posílal na běžkaře a cyklisty (jak říká můj kamarád, knihkupec Wojta Běhounek, na jezdiče na lyžích a kolech). Myslím, že jenom v takové chvíli dosáhnu vnitřní rovnováhy a řeknu si: je to dobrý život.
A na závěr, co bys popřál E-uššákkovi k jeho druhým narozeninám?
V první řadě přeju tobě hodně trpělivosti s vedením časopisu, málo rozčilování nad pozdě odevzdanými texty (jako je například tento, ale Pavla se ukázala jako člověk s bezmeznou trpělivostí, čehož se opovažte vy ostatní zneužívat!), hodně radosti z toho, když se ti s E-uššákkem podaří něco, o čem jsi snila, a v neposlední řadě přeju samotnému magazínu milion nadšených čtenářů, protože budu potřebovat někoho, s kým bych mohl chodit na golf.
- Rozhovor vyšel v časopise E-uššákk: internetovém měsíčníku o všem možném i nemožném, č. 1 (prosinec 2007), ročník třetí. K dispozici na http://e-ussakk.ic.cz.