Bláznivý úplněk, Harry Dresden – kniha druhá
 |
Jim Butcher: Bláznivý úplněk
Harry Dresden, jediný čaroděj v Chicagském telefonním seznamu a konzultant pro paranormální jevy, se potýká s osobními i finančními těžkostmi. Po posledním případu se stále ještě neobnovily dřívější důvěrné vztahy s poručíkem Murphyovou, šéfkou Zvláštního oddělení policie. Ta se na něho obrací s žádostí o pomoc v případě vlkodlaků, sérii podivných vražd, k nimž dochází vždy kolem úplňku. Jakmile je objevena mrtvola mladé ženy v čarodějnickém kruhu, stává se z Harryho Dresdena hlavní podezřelý a musí se postavit nejen „temným“ silám, ale i agentům FBI a pouličnímu gangu.
Blok od Devětačtyřicáté Pobřežní byla zchátralá garáž, místo,
které najdete jenom v nejhorších čtvrtích velkých měst. Budova byla
z vlnitého plechu na železném rámu. Rezivěla v dešti a mlze, která se
zvedala od jezera. Kusy rzi stékaly v pruzích po stěnách a na chodníku se
spojovaly do nepravidelných louží. Na jedné straně budovy bylo pusté
parkoviště; na druhé cosi jako zastavárna, kde gauneři mohli střelit
přebytečné pistole nebo nože za pár dolarů, když bylo nejhůř. Nad
jedněmi velikými garážovými vraty visela našikmo zašlá cedule GARÁŽE
ÚPLNĚK. Zatočil jsem s Broukem na štěrkové parkoviště a zastavil asi
metr od budovy.
„Zaplať Pánbůh, že nejsem moc nápadný,“ zamumlal jsem si a vypnul
motor. Zastavil se a v obvyklém rachotu se objevil nový kvílivý tón.
Vystoupil jsem z auta, očima přeměřil budovu a zamířil k ní. Neměl
jsem s sebou revolver, ale měl jsem plamennou hůl, ochranný náramek a na
pravé ruce prsten, do kterého jsem uložil asi tolik energie, kolik by někdo
dvakrát tak velký jako já vložil do pořádného úderu. Při chůzi mi pod
nohama skřípal štěrk a do očí mi zářilo vzácné podzimní slunce a
vrhalo za mnou dlouhé stíny. Nebyl jsem si jistý, koho mám čekat uvnitř,
jestli vůbec někoho. Mládež, kterou jsem viděl předchozí noci
s tmavovlasou ženou, a která připomínala partu pitomečků oblečených do
imitace motorkářské kůže, mi nepřipadala jako druh lidí, který
u jiných drsných kriminálníků vzbuzuje strach, což prý Vlci z ulice
údajně dokážou. Ale třeba tu je nějaké spojení. Třeba ta tmavovlasá
žena ze včerejší noci má nějakou vazbu na Vlky z ulice stejně jako na
mladé lidi, se kterými jsem ji viděl. Jak jim ten silný mladík, Billy,
říkal? Alfy.
Co tedy ty byli zač? Motorkářští rváči v tréninku? To připadalo
absurdní dokonce i mně. Ale co když to byli lykantropové, o nichž mi
říkal Bob? Co když se nějak cvičili, jako dorost Vlků z ulice, aby mohli
být zasvěceni jako plnohodnotní vlkodlaci? Tedy za předpokladu, že Vlci
z ulice sami jsou lykantropové nebo vlkodlaci. Někdy je motorkářský gang
prostě jenom motorkářský gang. K Alfám nemusí mít vůbec žádnou vazbu.
Hlava se mi trošičku zatočila, jak jsem se snažil srovnat si všechny
možnosti.
Každopádně bylo daleko příjemnější doufat, že budova je prázdná, a
že se nebudu muset s nikým dohadovat, ať už to budou vlkodlaci nebo kdokoli
jiný. Nejraději bych se jednoduše porozhlédl kolem a našel uvnitř něco
inkriminujícího, něco, co bych mohl přinést Murphyové a Dentonovi a co by
je nasměrovalo správným směrem.
Vedle dvojice velikých garážových vrat na kolejnicích byly i obyčejné
dveře. Oboje velké byly zavřené, a tak jsem zkusil ty normální. Docela
lehce se otevřely a já jsem vešel dovnitř. Nebyla tu okna a jediné světlo
do garáže proudilo otevřenými dveřmi za mnou.
„Haló?“ zavolal jsem do tmy. Pokoušel jsem se rozhlédnout kolem, ale
neviděl jsem nic jiného než tmavé stíny a obrysy. Mohlo to být nějaké
auto se zvednutou kapotou a pár pojízdných skříněk s nářadím. Na
jedné straně jsem viděl matný odraz zasklených oken: asi tam byla
kancelář. Ustoupil jsem stranou ze dveří, přimhouřil oči a čekal, až si
zvyknou na tmu.
Ozval se tichý zvuk připomínající šustění oblečení.
Sakra. Sáhl jsem rukou do kabátu, sevřel prsty kolem plamenné hole a
naslouchal. Slyšel jsem v místnosti zvuk dýchání z několika zdrojů
v různých směrech. Ozývalo se i nějaké šoupání, asi boty na betonové
podlaze.
„Nejsem policista,“ řekl jsem do tmy. Měl jsem pocit, že to může být
důležitá informace.
„Jmenuji se Harry Dresden. Chtěl bych jenom mluvit s Vlky z ulice.“
Místnost se ponořila do naprostého ticha. Žádné pohyby. Žádný dech.
Nic.
Čekal jsem napjatý a připravený se dát na útěk.
„Vyndej ruku z kabátu,“ řekl nějaký mužský hlas. „A nech ruce tak,
abych na ně viděl. Slyšeli jsme o tobě, čaroději. Děláš
s poldama.“
„Máte staré zprávy,“ řekl jsem ironicky. „Teďka hraji za Johnyho
Marconeho. To jste nevěděli?“
Ze tmy se ozvalo odfrknutí. „To zrovna. To je jenom Marconeho historka. My
víme, jak to s tebou je doopravdy.“
Pane Bože. Přál bych si, aby policie byla tak mazaná jako tihle
nedůvěřivci. „I já jsem o vás slyšel pár věcí,“ prohlásil jsem.
„Většinou ne moc laskavých. A některé by se daly považovat za dost
strašidelné.“
Ozval se drsný smích. „A co myslíš, že se říká o tobě, Dresdene?
Dej ruce tak, abych na ně viděl. Hned.“ Zaznělo cvaknutí natahovaného
závěru pistole.
Polkl jsem, pomalu sundal ruku z plamenné hole a pak obě ruce neškodně
natáhl před sebe dlaněmi nahoru. Přitom jsem vůlí soustředil sílu do
svého štítového náramku a uzavřel kolem sebe jeho ochrannou energii.
„Dobrá,“ řekl jsem. „Vylezte, abych na vás viděl.“
„Tady nerozkazuješ ty, ale já,“ zavrčel mužský hlas.
Stiskl jsem rty a nadechl se nosem. „Jenom jsem s vámi chtěl mluvit.“
„O čem?“ řekl hlas.
Pokoušel jsem se na něco přijít, na něco věrohodného – ale nejsem moc
dobrý lhář. Proto jsem jim řekl pravdu. „O těch mrtvých minulý
měsíc. A dalším včera v noci.“
Hlas chvíli neodpovídal. Olízl jsem si rty a pokračoval.
„Na místě činu jsou falešné vlčí stopy. A federálové si myslí, že
někdo na roztrhání obětí použil zbraň s vlčími zuby. Vy o tom asi nic
nevíte, že ne?“
Místností zaznělo rozčilené mumlání, tiché přidušené hlasy se
ozývaly všude okolo mě. Asi dvanáct. Víc. Najednou jsem v žaludku cítil
záchvěv paniky. Jestli jsou tihle lidé vrazi, jestli jsou odpovědní za ta
úmrtí před měsícem, mám pořádný problém.
A jestli jsou to skuteční vlkodlaci, jestli dokážou změnit podobu a
vrhnout se na mě, než odtud stačím vypadnout, jsem mrtvý, náramek
nenáramek. Překousl jsem záchvat děsu a přemohl jsem se, abych se neotočil
a neutíkal ke dveřím.
„Zabij ho,“ řekl někdo ve tmě nalevo ode mě, ženský hlas s hlubokým
zavrčením. Ze tmy okolo mě jí odpověděla kňouravá ozvěna a opakovala
„Zabij ho, zabij ho, zabij ho.“
Můj zrak se přizpůsobil nedostatku světla. Teď už jsem je viděl, obrysy
nervózně přešlapujících lidí. Oči jim zářily jako oči psů ve světle
reflektorů. Pohybovali se kolem mě jak muži, tak ženy, ale jejich věk jsem
určit nedokázal. Na podlaze byla z polštářů a pokrývek provizorní
lůžka, teď rozházená, jak je kvapně opustili. Ženský hlas dál
prozpěvoval „Zabij ho, zabij ho, zabij ho,“ a ostatní se k ní
přidávali. Vzduch houstl a těžkl energií, kterou jsem nikdy předtím
necítil, sílou, která jejich zpěvem získávala na hybnosti jako nezkrotný
běsnící proud.
Necelých pět metrů přímo před sebou jsem viděl veliký obrys muže
s pistolí v ruce. „Nechte toho,“ zavrčel a otočil hlavu k ostatním
v místnosti. Sledoval jsem, jak jeho tělo reaguje na vzestup energie. Byl
napjatější, víc ve střehu. „Postavte se tomu. Vydržte to, zatraceně.
Nemůžeme to tady spustit. Hned by to tu bylo plné poldů.“
Jakmile otočil hlavu, vyrazil jsem ke dveřím. Levou dlaň jsem nechal
zdviženou a obrácenou k jejich vůdci, k muži s pistolí, a držel svůj
štít tak pevně, jak jen to šlo.
Můj pohyb spustil šílené vytí ostatních v místnosti a všichni se vrhli
kupředu, jako tucet stvoření ovládaných jednou myslí. Pistole zarachotila,
osvětlila místnost bílým světlem a ukázala mi řadu napůl oblečených
nebo nahých mužů a žen, kteří se ke mně hnali s tvářeni zkřivenými
grimasou zběsilého vzteku…
- přeložil: Pavel Toman