Řeka mrtvých odděluje území českých rodů od Návu, království duchů na zakázaném prvém břehu. Jen jednou za krok je vladykům dovoleno překročit Řeku, vystoupat na posvátný Chrasten a tam v Krokem založené svatyni Vyšehrad obětovat bohům a žádat kněžnu Libuši o radu a rozsudek ve vzájemných sporech. Tento rok však slavnost provázejí samá zlá znamení. Libušina sestra Kazi byla cestou k Řece přepadena strašlivým démonem s kančí podobou. Krásnou vědmu teprve v poslední chvíli zachránil Bivoj, syn Sudivojův, udatný válečník a lovec z váženého rodu Strošovců. I on se přidává k pátrání po odpovědi na otázku, kdo vyvolal kančího běsa a proč. Kdo chce vnést mezi české vladyky sváry? A proč se za Libuší vrací duch jejího dávno mrtvého otce? Skutečně hrozí Čechům nebezpečí, které prý přichází z tajemných končin až za lesy mrtvých?

Juraj Červenák: BIVOJ BĚSOBIJCE

Jízda z Kazína ke svatyni Vyšehrad na zapovězeném břehu posvátné řeky trvala zhruba půldruhého dne. Samo sebou, když měl nějaký posel, obětník nebo prosebník o věštbu kromobyčejně naspěch, mohl už za rozbřesku osedlat rychlonohého koně a hnát ho k Vltavě – Divoké vodě – tryskem, takže za soumraku už jej převozník za půlku železné, čtvrtinu stříbrné či palcový zlomek zlaté hřivny dopravil na pravý břeh. A ještě než se úplně setmělo a ponuré hvozdy za řekou se rozezněly huhlavými hlasy duchů a vzdálenými skřeky běsů, spěchající poutník podél potoka Botiče obešel celý Chrasten, u Jezerky obětoval rusalkám a pak vystoupal po táhlém úbočí k vyšehradské Vlčí bráně.
Kazi však neviděla důvod, proč kopat patami do koňských slabin; tím spíše, že měla schopnost slyšet v hlasech zvířat jejich skutečné pocity, a tak se naučila zbytečně jim nezpůsobovat bolest ani neprováděla krvavé oběti – samozřejmě s výjimkou případů, kdy to bylo opravdu nezbytné, a v takových okamžicích se obracela na zkušenou Tetu. Když tedy onoho pozdně letního dne vyrazila ze svého dvorce, jenž se z příkrého, břízami zarostlého ostrohu shlížel v Mži, Svarogův žhavý kotouč už zářil vysoko nad východními lesy.
Její doprovod tvořily dvě dívky, které jejich rody vyslaly do Kazína naučit se čarodějnickému a ranhojičskému umění. Střežila je pětice družiníků ozbrojených oštěpy, širočinami, štíty a luky. Družina jela volným, bezstarostným tempem, s častými zastávkami na jídlo a pití, a cestu si zpříjemňovala vyprávěním příběhů či líbeznými písněmi v podání zlatohlasé Jaromily.
Když ale krátce po poledním odpočinku dosáhli rozcestí a Kazi odbočila ze široké hlavní cesty, vinoucí se podél Mže dále na východ, a nasměrovala svou klisnu na stezku, která vedla k Vyšehradu napříč hlubokými lesy, na družinu padl stín a dobrá nálada byla rázem ta tam.
„Vznešená,“ ozval se jinak málomluvný Mlčan, velitel jejích strážců, a čelo se mu zkrabatilo – ačkoli je pravda, že on díky hustému prošedivělému obočí vypadal zamračeně pořád, „myslíš to vážně? Opravdu chceš jet zkratkou?“
„Ovšem, jako vždy, když cestujeme na výroční slavnosti na Vyšehrad,“ přikývla Kazi a téměř konejšivě se na něj usmála – na nemocné, které často léčila lektvary a kouzly, to obvykle zabíralo. „Vím, co se ti honí hlavou, Mlčane. Že ta stezka se kroutí kolem Kavčí hory…“
„Přesně tak, Vznešená.“ Úsměvy mladých žen už na toho starého mrzouta zjevně neúčinkovaly – ani ty kouzelné. „Dělám si starosti o tvé bezpečí. Víš přece, jaká hrozba číhá v úvalu pod horou. Slyšela jsi nářky a bědování poutníků, kteří v těch temných hvozdech přišli o koně, nebo dokonce o příbuzné, a sami vyvázli s ošklivými zraněními…“
„Samozřejmě že jsem je slyšela,“ odtušila Kazi. Její úsměv poněkud ochladl a zpod tmavě hnědé hřívy padající do tváře – zásadně nenosila čelenku, vlasy si zdobila jen tu a tam nějakým copánkem, vpleteným jantarovým korálkem anebo ptačím pírkem – blýskly na družiníka oči šedé a varovné jako bouřné nebe. „Vždyť jsem mnoha z nich vlastnoručně zašívala rány a zaříkáním od nich odháněla zlé duchy. Cítím ve tvých slovech skrytou výčitku, Mlčane. Když už jsi nás poctil otevřením svých mlčenlivých úst, mluv bez vytáček. Předhazuješ mi snad, že jsem coby vládkyně povodí proti hrozbě nezakročila dost rázně? Poslala jsem přece nejlepší lovce, pamatuješ?“
„Poslala, ale k čemu to bylo? Jejich psy bestie podupala, koním břicha rozpárala, lovce nadosmrti zmrzačila, jednoho dokonce zahubila. Nechápej mě špatně, Vznešená, nedávám ti nic z toho za vinu,“ dodal rychle, když viděl, jak se její plná ňadra pod vyšívanou halenou zvedají v podrážděném nádechu. „Jsem jenom opatrný. Ne kvůli sobě a svým mužům. Naše oštěpy a sekery jsou připraveny potýkat se s jakoukoliv hrozbou, která nám zkříží stezku. Velmi se však bojím o tebe a o tvé družky…“
„Mlčane,“ řekla Kazi pomalu. Snažila se mluvit rozvážně, „chválím tvůj smysl pro povinnost, ale přeháníš to. S péčí i s obavami. Nebudeme přece nocovat venku v lesích, v mechu a houští.“
A i kdyby, dodala v duchu, ani táboření pod holým nebem bych se nebála. Nebyla rozmazlená jako Libuše a lesních běsů se nebála o nic víc než Teta, která jim denně obětovala a naslouchala jejich šeptavým hlasům v hustých hvozdech kolem odlehlého Tetína. Kazi byla ze sester nejživotaschop­nější – nebo se alespoň za takovou považovala. Na oplátku jí zhusta vytýkaly neukázněnost a lehkovážnost a napůl žertem, napůl vážně jí spílaly do jezinek a divoženek.
„K večeru dorazíme do dvorce Zarubanů,“ dodala. „Svatoslav, syn Božejův, nás určitě vlídně přijme pod svou střechou. Navíc jsem slyšela, že okolo osady vztyčil palisádu. Za ní nám nic nehrozí. To, co v lesích řádí, není žádná lasice.“
„Jenže běs někdy útočí i za dne,“ namítal Mlčan vytrvale. „A pokud přenocujeme v Zarubanech, kolem Kavčí hory budeme muset projet zítra ráno…“
„Mlčane,“ přerušila jej Kazi přísně a už opravdu netrpělivě, „děláš ostudu svému jménu. Všechny tvé obavy jsou plané. Má kouzla nás ochrání před jakýmkoliv nebezpečím.“
„Ach…“ Mlčanovi se další námitky zadrhly v krku. V duchu si řekl, že by asi neměl zapomínat na pověst své paní, považované za nejmocnější čarodějku kmene Čechů.
„Je to jenom zvíře,“ dodala Kazi, jako by četla jeho myšlenky, a do jejího opáleného obličeje se vrátil úsměv. „A v těchto lesích nežije tvor, který by se odvážil protivit mé moci.“
Na to už družiník nic neřekl, jen uctivě a trochu zahanbeně sklonil hlavu. Kazi nemluvila do větru, nechvástala se – ačkoli k tomu měla sklony – bylo to prostě tak. Měla pověst té, před níž se dávají na ústup, nebo se dokonce krotce plazí všichni lesní duchové a běsi.
Dosavadní dusot kopyt na dobře udupané hlavní cestě ztlumila tráva na zarostlé lesní stezce. Šumění Mže ztichlo za jejich zády a družina se vnořila do strakatých stínů.

Libuše a Teta – ale nejen ony – považovaly Kazi za paličatou. Ona sama připouštěla, že na tom něco je, ale jedním dechem dodávala, že není taková z pouhého ženského rozmaru. Bylo to kvůli rychle se měnícímu světu. A také kvůli mužům, což spolu úzce souviselo.
Vláda žen a ženských bohyní nad světem končila. Nastal věk mužů. Starobylý svět magie ustupoval nadcházející vládě železa. Mocnosti Měsíce, přejícího láskyplné vášni a šeptaným kouzlům, střídalo Slunce, krví potřísněné zlato, neurvalost a povyk, mužský princip. Ano, na Vyšehradě se pořád obětovalo bohyním – Děvaně, Strize, Živě, Moreně – ale nepotrvá to dlouho a muži se přestanou bát vílích strážkyní Chrastenu a duchů dlících ve východních lesích. A pak se i pod duby na ostrohu vztyčí modly ohnivého Svaroga, hromovládného Peruna a bujného Velese. Kazi věděla, že těmto změnám nezabrání, ale rozhodla se jim čelit se vztyčenou hlavou, přímočaře, tváří v tvář, ne ze stínu, potají a složitým pletichařením, jak se to naučily ostatní ženy. Vystupovala směle a sebejistě a snažila se být ráznou vládkyní nejen pro obyvatele svého Kazína, ale i pro vladyky podřízených rodů u Mže. Jako vnučka velikého Sáma, dcera Krokova a údajně nejnadanější žačka čarodějnické školy na Budči si váhavost a nerozhodnost, natož nějaké babské fňukání, nemohla dovolit.
I proto odvážně zvolila kratší stezku hustými lesy pod Kavčí horou. Ovšemže by raději poslechla Mlčana a cestovala bezpečnější oklikou. Jenomže byla správkyní tohoto kraje. Jestliže nikdo jiný nedokázal udolat hrozbu z temných lesů, musela se s ní střetnout ona sama. S jistou dětinskou škodolibostí – za niž se pak zastyděla a v duchu si za ni přísně vyhubovala – ji napadlo, že mužští lovci selhali a teď je na ní, na ženské, aby kraj osvobodila od nebezpečí.
Ano, ona se s bestií chtěla setkat. A utkat. Jistě, ta představa jí plnila srdce bázlivým chvěním, ale současně ji podivně vzrušovala. Byla to výzva. Dobrodružství. Možnost naplno předvést své schopnosti.
Jak byla pošetilá!
Pochopila to za soumraku, když dojeli k Zarubanskému potoku, minuli nedávno sklizené pole a zahlédli Svatoslavův dvorec, krčící se v houstnoucím šeru u lesa.
„Chraň nás Perun a všichni bohové!“ zachroptěl Mlčan. Stejně jako všichni členové průvodu se snažil zklidnit jančícího koně. Muži sahali po zbraních, ženy po amuletech.
Už první letmý pohled jim prozradil, že se tu něco stalo. Něco nedobrého. Z dymníků chýší se nekouřilo a nad střechami se nevznášela ona matná rozptýlená záře, stoupající z ohnišť a halící k večeru každé lidské sídliště. Na dvorci ležel jen zlověstný soumračný stín a skličující ticho.
Kazi prostým kouzlem zklidnila koně, aby mohli pokračovat dál. Bližší pohled družině odhalil ještě pádnější důvody pro vážné obavy.
Ano, vladyka Zarubanů skutečně nechal ohradit dvorec palisádou. Avšak očividně mu nebyla příliš platná. Masivní brána ležela v blátě, rozbitá, popraskaná, se zpřetrhanými lýkovými úvazy. Byla vyvrácena takovou silou, že se s ní svalil i kus hradby, ačkoli Zarubané svou práci rozhodně neodbyli a nezapustili kůly do půdy mělce.
„Tohle nebyl nepřátelský útok,“ vysoukal ze sebe Mlčan. „Chci tím říct… neútočili lidé. Nevidím žádné šípy ani stopy ohně. A ty rýhy v břevnech, ty určitě nezpůsobily sekery. Spíš to vypadá…“
„My víme, Mlčane,“ uťala ho Kazi. „Jako stopy po zubech a klech.“
„Bohové, jaká strašlivá zubiska mohla udělat tohle?“ zírala Slava, jedna z Kaziných družek, na dlouhé třísky, které trčely z polámaných, poškrábaných, a místy dokonce rozdrcených kůlů.
Kazi neodpověděla. Pobídla klisnu a vjela na dvůr. Kopyta zaduněla na povalené bráně.
„Dej pozor, paní!“ varoval ji Mlčan a s pozvednutým oštěpem v ruce ji rychle předjel. I ostatní muži vjeli do dvorce a spěšně se rozptýlili kolem, pohledy ostražité, svaly napjaté. „Co když obluda pořád číhá nablízku?“
„Nečíhá, Mlčane, vím to,“ zastavila na malé kruhové návsi. „Cítila bych ji. A tady není ani živáčka. Snad až na těch pár vran támhle na stromech…“
Kazi se zarazila a její hlas se vytratil do šepotu. Podivný pocit ji přinutil vrátit se pohledem k mrchožroutům. Snad tucet havranů a krkavců, sedících vedle sebe na větvích buků, dubů a javorů, neshledala hodných pozornosti. Jenomže pak vzhlédla výš a spatřila osamělou vránu, sedící vysoko v koruně košatého kaštanu, který natahoval větve až nad palisádu. Černý pták měl ze své pozice nepochybně dokonalý rozhled po celé osadě. Kazi však naplnil neodbytný, husí kůži způsobující pocit, že se i přesto dívá přímo na ni. V upřeném pohledu temného oka na nehybné, soustředěně natočené hlavě bylo něco hrozivého, nepřirozeného… něco, co nemohlo pocházet z prostého ptačího vědomí.
Skoro jako by se na ni očima vrány dívala lidská mysl.
„Kněžno?“ vyrušila ji Jaromila, která jako první postřehla nepřítomný výraz v Kazině obličeji. „Co se děje?“
Tajemná vrána zakrákala, odrazila se od větve a zapleskala křídly. Snesla se nad ves, přeplachtila poutníkům nad hlavami a pak vzlétla nad hvozd a zmizela jim z dohledu. Kazino podezření, ještě před chvilkou tak intenzivní, najednou zesláblo a stalo se jen nezřetelnou ozvěnou podivných, ničím nepodložených pocitů.
„Nic,“ potřásla Kazi hlavou a vrátila se myslí i pohledem zpátky do dvorce. „Něco se mi zdálo.“
Její průvodci se s neskrývaným zděšením rozhlíželi po osadě. Zkáza byla všudypřítomná. Prosté chýše z proutí a bláta měly pobořené stěny, jedna se dokonce zřítila úplně a od ohniště vzplála. Naštěstí požár nepřeskočil na ostatní příbytky. Vladykovo obydlí, dlouhý bytelný srub, v němž zřejmě prchající vesničané nalezli dočasné útočiště, nesl podobné stopy po zuřivě dorážejících klech jako brána. Hlavně okolo vylomených, na prahu pohozených vrat. Sýpka nedaleko srubu byla rovněž násilně otevřena, a když Kazi ze sedla nakoukla dovnitř, viděla, že obilí z nedávné hojné sklizně je podupáno a zaneřáděno blátem, hnojem a chomáči dlouhých štětin. A vyžráno, jako by se do něj pustilo celé stádo vyhladovělé vysoké.
„Nikde ani noha,“ zabručel Mlčan. „Ale ani žádná mrtvá těla. Pokud nepočítáme tamty zdechliny,“ ukázal na zubožené mršiny dvou psů. Odvážná zvířata se zřejmě pokusila útočníka zastavit. Skončila v blátě, podupaná, potrhaná, s vyhřezlými vnitřnostmi… a ohryzaná. „Kam se všichni poděli?“
„Utekli,“ odvětila Kazi ponuře. „Ráno se poohlédneme po jejich stopách.“ Ne, tohle opravdu nemělo na svědomí jenom zvíře, jak předtím chlácholila Mlčana. Šeredně se spletla. Lidé z lesů říkali, že bestie zpod Kavčí hory je démon, zlý a krvelačný, zosobnění starých lesních mocností, bránících se před postupujícími lidmi a jejich nenechavými sekerami, luky a loveckými oštěpy. Kazi tuto možnost už předtím na okamžik připustila, ale pak mávla rukou a řekla si, že to, co pochází z dávného magického světa, je spřízněno s prvotním, tedy ženským principem. Tudíž si troufala to porazit, či dokonce zkrotit.
Teď chápala, jak byla bláhová. A zdálo se, že se ji bohové rozhodli důrazně pokárat za její domýšlivost.
Jenomže na zpytování svědomí a sypání popela na hlavu teď nebyl čas.
„Pospěšte!“ zavolala na rozptýlenou družinu a sklouzla z klisny. „Opevníme se ve vladykově srubu!“
„Vznešená,“ polekal se Mlčan. „Měli bychom odsud okamžitě odjet…“
„Máš rozum?“ zasyčela na něj. „V noci? Do lesů? Ani nápad.“ To ji asi podráždilo nejvíce – že musela přiznat svůj strach, ačkoli předtím hýřila smělými úmysly. „Všichni z koní. Chlapi opraví vrata a my tři mezitím vztyčíme kolem dvorce novou ohradu. Tahle bude sice neviditelná, ale snad zadrží útočníka lépe než ten Svatoslavův plot.“
Družina bez dalších námitek poslechla a dala do práce. Z černých, neprostupných hvozdů už se totiž plížila temnota. Zanedlouho vezme zarubanský dvorec do náruče – a nebude to laskavé, konejšivé objetí. Ze tmy nepřicházelo nic dobrého.
Ne v těchto dobách, kdy se běsi a duchové začali objevovat už i na levém břehu Divoké.

Jestřábí pero, hadí zub,
medvědí játra, žalud-dub,
čaromoci té se, běse, střez,
od kruhu z kouzel honem běž…

Kazi vhodila do ohně jestřábí pírko. Měla ho od Tety, jejímž živlem byl vzduch – na hoře Pohled nad Tetínem často vzývala větrné duchy a bohy putující nebesy, zejména nespoutanou Strigu. Zatímco se pírko kroutilo a syčelo v plameni, Kazi pokračovala v rytmickém zaklínání. Snažila se soustředit na kouzlo a vytěsnit ze srdce obavy. Ó ano, i ona se dokázala bát, přestože před svou družinou vystupovala směle a sebejistě. Tušila, že bohové se rozhodli naučit ji pokoře – a že nestačilo hrůzy vidět, že ještě musí nějaké i sama zakusit.
Seděla na patách u ohniště v lechově prostorném srubu, kolena těsně u kamenného kruhu, rukama kroužila nad čím dál odvážnějšími plameny a pronášela výhružná zaříkadla. Slava a Jaromila mezitím obcházely dům a věšely na vyčnívající trámy krovu, hlavně nad okna a nad dveře, ochranné návazy z vyšívaných stužek, hadích kůží, pečlivě spleteného trní, čaromocného býlí a krouceného bronzového drátu. Mlčan a jeho družiníci se na tu chvíli nenápadně uklidili stranou – když ženské začaly s čarováním, každý rozumný chlap se držel co nejdál. Dva junáci se v přístřešku na zadním dvoře srubu starali o koně, Mlčan a zbylí dva muži se pustili do opravy vrat – odněkud ze vsi zaznívalo bušení sekery a bručivé hlasy.
Kazi podruhé sáhla do ošoupané kožené brašny, v níž nosila své léčitelské i čarodějnické náčiní. Vytáhla malou hliněnou lahvičku, odzátkovala ji, přitiskla k hrdlu palec a pokropila ohniště několika kapkami. Voda pocházela z Jezerky, posvátného pramene tryskajícího z úbočí pod Vyšehradem. Byla to převzácná tekutina, protože rusalky, nemrtvé strážkyně Chrastenu, pramen bedlivě střežily. Dokonce ani Kazi neměla přístup do zakázaného lipového háje, který Jezerku chránil. Pouze Libuše, odjakživa uctívající bohyni Děvanu, měla výsadu jednou za rok vkročit do svatoboru, vykoupat se v divotvorné vodě a načerpat z ní sílu a jasnozřivost.
To ona přemluvila Vlastu, vílí velekněžku, aby jí dovolila uschovat pár cenných kapek pro starší sestru. Kazi za ně musela zaplatit dívkou ze své družiny – samozřejmě rusovlasou, jak žádal odvěký zákon – která byla obětována Děvaně a pak znovu oživena v prameni, čímž se stala jednou z rusalek.
Nakonec Kazi vytáhla kožený váček a se soustředěným výrazem nasypala do plamenů špetku půdy. Byla to čáry nasáklá hlína z kazínského svatiště, smíchaná s popelem obětin – především květů a zrní – a zaschlou krví, jak zvířecí, tak lidskou. Země, z níž pocházelo všechno býlí a magické kameny, byla zdrojem Kaziny síly. Pod povrchem tekly proudy nesmírné, prastaré, divotvorné moci a ona je dokázala vycítit a čerpat z nich. V tom jí napomáhala bohyně Živa, která byla Zemí.

Rysí dráp a ocas ještěrčí,
sokolí srdce, tesák vlčí…

Povzbuzena sílícími kouzly Kazi cítila, jak z ní strach postupně uniká, podobně jako krev z lůna během každoměsíční očisty. Vytáhla z brašny další váček a nabrala z něj mezi prsty trošku bledého, pronikavě páchnoucího prášku. Nakonec byl na řadě živel ohně. To byla mocnost čarodějů z Budče, kteří od útlého dětství pečovali o dcery velekněze Kroka. Mocnost divoká a vášnivá. Kazi byla prudká jako on, ale stejně oheň neměla kdovíjak ráda. Jistě, při kouzlení byl užitečný, leckdy dokonce nezbytný, ale byl stejně jako slunce či blesk mužským, násilným živlem…
Hodila hořlavý prášek do ohně a rychle se odtáhla. Prskající plameny vyšlehly půl sáhu vysoko a roztančily stíny v koutech srubu, kde stály modly zarubanských otců.
V tom okamžiku večerní ticho rozpáralo pronikavé zakrákání. Kazi sebou polekaně trhla. Ne snad kvůli samotnému zvuku, ale proto, že se naplno vrátily ty zvláštní pocity, které ji zneklidnily krátce po příjezdu do osady. Zase tady bylo to cizí vědomí, nesené ptačími křídly a zírající zpoza děsivě černých vraních očí. Možná to nebyl tentýž pták, ale mysl, která jej ovládala, byla stejná jako předtím.
Kazi vyskočila od ohniště a přeběhla ke dveřím. Kdo? Kdo je to? Slyšela o čarodějích, kteří uměli vložit svou duši do zvířat či ptáků a pak pádili lesy anebo plachtili nad horami a pozorovali končiny odlehlé tucty a tucty mil, aniž by se tělesně vzdálili od ohniště ve své chýši či svatyni. Byla snad svědkem podobných kouzel? Osobně mága s takovými schopnostmi neznala, ačkoli o jejím otci se vyprávělo, že za mlada, když byl ještě plný sil, zvládal i složitější kouzla…
Vrána opět zakrákala, jako by záměrně chtěla přitáhnout kněžninu pozornost. Kazi vyšla na zápraží a vzhlédla do korun stromů, těch střapatých, nevlídně černých stínů na pozadí o něco málo světlejší oblohy. Ptáka sice neviděla, ale jeho vědomí teď cítila velmi zřetelně.
„To je zvláštní,“ řekla Jaromila, dívající se stejným směrem. „Ptáci takhle potmě obvykle nelétají…“
„Tenhle není obyčejný.“
Jaromila i Slava, která právě přišla blíž, na vědmu tázavě pohlédly. Neklid v jejím výrazu je polekal.
„Tak co je tedy zač?“
„To kdybych věděla. Nemůžu se zbavit dojmu…“ Kazi nedokončila. Najednou jí po celém těle naskočila husí kůže a nitrem zprudka zacloumal úplně jiný pocit – varovný, naléhavý, ječící zvěst o strašlivém nebezpečí.
Bylo to tak silné, že to ucítily i její méně nadané společnice. Sklonily pohledy zpátky k chýším. A jejich obličeje zbledly tak, že až zasvítily do tmy.
„Kněžno…“ vysoukala ze sebe Slava.
„Vidím,“ zašeptala Kazi.
V temnotě mezi troskami chatrčí se světlo ohně, proudící ze dveří srubu, ďábelsky rudým odrazem zablesklo v páru zlovolných očí. Kazi nechápala, jak se mohla bestie dostat tak blízko, aniž by ji zaslechla anebo jinak zachytila svými kouzelnými smysly…
Teď však nebyl čas se tím zabývat.
„Dovnitř,“ zachroptěla a sama udělala krok zpátky. „Pomalu.“
Dívky poslechly a začaly opatrně ustupovat ke dveřím. Tvor zafuněl a varovně hrábl kopytem.
V tom okamžiku ve tmě zapleskala křídla. Nad návsí se mihl černý stín a kněžkám se do uší zarylo další pronikavé zakrákání.
Povel k útoku.
„Mlčane!“ zaječela Kazi z plných plic, otočila se na patě a skočila do dveří srubu.
Zarachotila těžká kopyta. Kazi, která vnímala každý pohyb krtka nebo červa v zemi, měla dojem, že se jí půda pod chodidly chvěje jako při zemětřesení.
„Dokonči kouzlo, kněžno!“ zavřískala Jaromila. Jak se dvě mladší kněžky v panice snažily bok po boku protlačit dovnitř, Slava zakopla o vysoký práh a natáhla se jak široká, tak dlouhá přímo ve dveřích. Poskakující plameny běsových očí se hnaly ke srubu.
„Je hotovo!“ křikla Kazi a vyškubla z brašny u pěkně klenutého boku čarodějnický nůž se širokou, oboustranně broušenou čepelí. Něco jí řeklo, že jí bude víc k užitku než všechny amulety a kouzelné návazy. „Honem dovnitř! Mlčane!“
Družiníci už se o překot hnali k roubenému stavení, ale nemohli to stihnout. Tvor byl jako povodeň, rychlý a nezadržitelný. Mlčan mrštil oštěpem, ale bohové dnes měli zlomyslnou náladu – v okamžiku hodu muži podklouzla noha na blátě, takže hrot proletěl těsně nad silnou šíjí bestie a uvázl v zemi.
Vzápětí se útočník, jenž byl až do této chvíle jen nezřetelnou černou siluetou, vřítil do proudu ohnivého světla na zápraží.

Vesničané z lesů sevřených Mží a Vltavou mu říkali Sekáč. A pokaždé, když to jméno vyslovili, hned se dotýkali amuletů a drobných sošek bohů na svých prsou, anebo – protože nejčastěji si hrůzostrašné příběhy vyprávěli u medoviny či hořkého piva – spěšně nakláněli rohy a poháry a drobnými úlitbami si tak usmiřovali duchy, běsy a bohy.
Kazi, ač je předtím lehkomyslně a posměšně nařkla z pověrčivosti, teď najednou dokonale rozuměla jejich strachu.
V životě už samozřejmě viděla mnoho divokých vepřů. Kraj kolem Kazína byl bohatý na lesy a lov byl pro obživu pořád stejně důležitý jako hospodaření na skromných polích či chov dobytka, ovcí a prasat. Jenže ani ten největší kanec, jaký se kdy opékal na železném rožni nad ohništěm v kazínské knížecí palotě, se Sekáči nemohl rovnat. Zrůda, která se právě s lomozem a rykem vyřítila z temnoty, byla přinejmenším o polovinu těžší a mohutnější než běžný divočák – připomínala spíše mladého zubra s kančí hlavou.
Z kňoura šla hrůza. Blátem ulepenou srst měl tmavě hnědou, hřívu naježených štětin na robustním hřbetě o něco světlejší, ryšavou. Široká hlava byla znatelně tmavší a rypák úplně černý, takže obrovské zažloutlé kly o to více vynikly. Malá očka děsivě žhnula, jako by v nich odraz ohně zažehl vlastní plameny.
Kazi stačil jediný pohled, aby uvěřila, že má před sebou opravdového démona.
Pak začala hrůza.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).