Zpracovat legendární RPG počítačovou hru do knižní podoby je úkol nelehký. Jindřich Rohlík se však této výzvy nezalekl a pustil se do úkolu s vervou. První díl byl však spíše pouhým zahřívacím kolem plným příslibů, a proto nejeden čtenář otevírá Bílou věž s očekáváním, zda to autor konečně rozbalí naplno.

Děj Bílé věže začíná tam, kde Legenda o Rovenu skončila. Nesourodá skupina dobrodruhů pod vlivem kouzelné přísahy se vydává na výpravu po magickém ostrově Roven za záchranou zmizelé dívky. Tato výprava je však pouhým prvním korálkem na šňůře dobrodružství na cestě za záchranou ostrova před zlem slibujících mnohem horší polízanice než pouhou ztracenou krásku v nesnázích.

Abych čtenáře příliš nenapínal – druhá kniha kráčí ve šlépějích svého předchůdce téměř ve všem. Je rozdělena na dějství namísto kapitol, což okatě odkazuje na schéma divadelní hry. A právě divadlo hraje v celé knize významnou roli. Nejen, že jeden z hlavních hrdinů je s divadlem úzce spjat (k tomu se ještě vrátíme později), ale některé části textu jsou pojaty jako divadelní scénář. To je sice nápad originální, ale ne každému toto pojetí přijde čtivé. Naštěstí se objevuje v místech, kde nijak zásadně nenarušuje plynulost děje.

Celá série je bezesporu ukázkovou fantasy z kategorie meč a magie. Bohužel se totálně vymyká starému dobrému pojetí, na které jsou čtenáři uvyklí, a namísto děje, který by byl na každém kroku prošpikovaný akcí občas říznutý dialogem, aby bylo jasné, co se chystá, nabízí Rohlík přesně opačný poměr obou složek. Čili jednoduše řečeno: Bílá věž je neskutečně ukecaná na úkor části akční. Ona upovídanost by sama o sobě nebyla přílišnou překážkou; dialogy nejsou nikterak špatně napsány, jen jejich obsah je mnohdy plytký a nerozvíjí ani osobnosti postav, ani příliš nepřispívá posunu děje. Mnohé slovní přestřelky jsou určeny pouze k tomu, aby mohli hrdinové vysypat část obsahů své nůše vtipů a ironie. Zábavnost knihy tedy závisí na úhlu pohledu ctěného čtenáře, protože toto zpracování ne každému sedne.

Během čtení si také uvědomíte, že inspirace počítačovou hrou je nepopiratelná. Jednotlivá dobrodružství totiž připomínají plnění herních questů – jeden pevně ohraničený úkol skončí, čímž se otevře brána k dalšímu. Objeví se i některé logické hádanky, které do děje příliš nezapadají.

Do hlavy ne!

Bílá věž je vůbec zvláštní knihou, protože ani postavy nejsou voleny zrovna archetypálně. Je tu bojovník s dračí krví Wahargem, který do šablony pasuje dokonale – jeho jediným úkolem je být hlupákem party, který však disponuje nadměrnou fyzickou silou a agresivitou, takže pokud zrovna nemlátí vše, co se tváří nepřátelsky, zvyšuje si své sebevědomí komandováním slabších (čti zbylých) členů družiny.

Dále je zde čarodějka Elvíra, která však již z archetypu krapet vyčuhuje. Jasně, ve vypjatých chvílích svede nějaké to kouzlo, které ostatním zachrání zadnice, a vědomostí má na rozdávání, ale oproti zaběhlým standardům čerpá svoji magickou energii ze sexuálních styků. A protože na její kouzla je třeba hodně many, občas je jí jedno, od koho zrovna čerpá, což vede ke třenicím mezi mužskými účastníky výpravy. Rohlík díky této nenasytné dámě dokázal do textu začlenit scény balancující mezi ostrou erotikou a lehkou pornografií, přičemž mnohdy je z nich patrný lehký stud a hledání hranice „co už je moc“.

Pokud pomineme obyvatele ostrova, kteří se během výpravy příliš neprojeví, zbývá ještě jeden významný a tentokrát zcela nearchetypální člen výpravy: Filip. Jednou komediant, tedy pardon: divadelník, navždy komediant. Tenhle chlapík si sebou navíc v hlavě tahá svého mrtvého bratra Daxiena, což mu dává některé zvláštní schopnosti. Bohužel, mezi nejvýznačnější z nich patří permanentní potřeba chovat se jako totální idiot! Nikdo kromě Filipa samotného netuší, že mu jeho bratr našeptává, a tak se čtenáři budou často divit, proč se vlastně ostatní s tímto budižkničemu vůbec tahají. Na druhou stranu, debaty uvnitř hlavy tohoto „něco-jako-hrdiny“ jsou plné vtipu a černého humoru a patří k tomu nejzábavnějšímu, co děj knihy nabízí. Filip rozhodně mnohým čtenářům neučaruje, protože pokud očekávají platného člena družiny, budou mírně řečeno zklamáni.

Jindřich Rohlík v pěti bodech

1. Narodil se v roce 1975. Vystudoval FEL ČVUT.
2. Jeho život je spjat s počítačovými hrami. Přispíval do počítačových časopisů Excalibur, Score, Level a moderoval televizní pořad věnovaný hrám Game Page.
3. Byl zakladatelem vývojářské společnosti Napoleon Games, která v roce 1998 vydala kultovní hru Brány Skeldalu a v roce 2002 druhé pokračování této hry s názvem 7 mágů.
4. Na literárním poli se zkoušel prosadit prostřednictvím povídkových soutěží, v roce 2012 vydal první knihu s názvem Světlu vstříc.
5. V roce 2014 vyšla Rohlíkova kniha Země bez zákona, která je westernovým polo-prequelem k sérii Brány Skeldalu. Plánovány jsou celkem čtyři díly této ságy.

Z celkového pohledu autor v prokreslení postav urazil slušný kus cesty. V průběhu děje zatahuje čtenáře hlouběji a hlouběji do jejich vnitřních světů, až se nakonec přistihne, že už mu členové party nejsou lhostejní, ale vlastně jim i docela fandí. Přesně to doposud chybělo – silní, zapamatovatelní a vyprofilovaní (byť ne vždy sympatičtí) hrdinové!

A teď babo raď. Jindřich Rohlík totiž (zatím) nenaplnil čtenářská očekávání spjatá s legendárními Branami Skeldalu. Nečekejte akční nářez plný magie a podivuhodných příšer, protože kniha přináší spíše velké množství dialogů a více či méně povedeného humoru. Na druhou stranu se dočkáte záblesků v podobě armády duchů nebo kamenného golema. Pokud vás neoslovil první díl ságy, pak druhý s klidným srdcem neotvírejte, protože se navzájem příliš neliší. Pokud jste však ochotni riskovat a číst knihu, která se odchyluje od mainstreamového pojetí na úkor originality, neváhejte a do Bran Skeldalu směle vstupte.

A jedna drobná poznámka na samý závěr: Straky na vrbě, potažmo Michael Bronec se nebojí čtenářům dělat radost. Kromě celobarevné mapy Rovenu na předsádce a podařených vnitřních ilustrací, obojí z dílny Jany Maffet Šouflové, si dovolil čtenáře překvapit ještě jednou drobností. Schválně, zkuste sejmout papírový přebal knihy!

• Jindřich Rohlík: Bílá věž (Brány Skledalu 2)
• Straky na vrbě, 2017
• Obálka: Jana Maffet Šouflová
• 272 stran, 279 Kč (v e-shopu Fantasye již za 243 Kč)